Rozhovor se Slobodankou Radun

O vašem filmu se mluví jako o vizuálně hravém. Vznikal film MY 2 s tímto záměrem, nebo je to jen výsledek práce lidí, kteří mají zkušenosti odjinud?

Byl to záměr. Náš příběh je velmi komorní a herecky intenzivní, chtěla jsem ho vyprávět vizuálně zábavně a radostně a na té malé ploše snad i rozmanitě. A to bez kreativních spolupracovníků, kteří mají řemeslně co nabídnout, samozřejmě nejde.

A jak jste vlastně svůj tým tvůrčích profesí vybírala? Pro většinu z vás jde o filmový debut a do toho zkušený střihač, držitel osmi Českých lvů, Jiří Brožek.

Oslovila mě jejich práce. I na krátkých formách, které kameraman Jirka Málek doposud dělal, byl vidět výrazný rukopis a vysoký vizuální standard. Navíc jde o jednoho ze špičkových švenkrů na velikých zahraničních produkcích, což je podle mě na našem filmu také velmi vidět. S filmovým architektem Petrem Kuncem jsem spolupracovala už od školy a reklamy, jejichž výtvarnou stránku dělal, vyhrávají i reklamní festival v Cannes. Kostýmního návrháře Josefa Čechotu do týmu přivedl právě architekt a Josef mě okamžitě nadchnul svým až dramaturgickým přístupem ke kostýmu. Ráda vybírám do týmu silné osobnosti, přirozeně pak vzniká tvůrčí napětí, ve kterém se dobře pracuje. A Jirka Brožek byl odvážný, ale důležitý nápad – my jsme se totiž před vznikem filmu nikdy nepotkali. Jeho obrovská soustředěnost na příběh a zároveň otevřenost k netradičním řešením filmu určitě prospěla.

Vy jste ukončila FAMU už v roce 1998, poté jste vychovávala dva syny, odskakovala jste si k televizní režii a režírovala jste také hru Radky Denemarkové Spací vady v Divadle Na zábradlí. Jaké to bylo, vrátit se po delší době k filmové režii?

Je to skvělé. Ten z různých důvodů „odložený“ debut je specifická věc. Člověk už nějaké pracovní i životní zkušenosti nasbíral, ale stojí na place v roli začátečníka s pocitem, že se pohnuly ledy a už nic nebude jako dřív. A ten pocit je naprosto pravdivý. Teď je film hotový a já se těším na další práci.

Se spisovatelkou Radkou Denemarkovou jste se sešla při práci podruhé. V čem podle vás tkví vaše souhra? Pracujete raději v týmu? Plánujete spolu něco dalšího, nebo nosíte v hlavě svůj vlastní scénář?

Spací vady jsou Radčin text. Já jsem ho s pomocí dramaturgyně zkrátila a následně zinscenovala. Byla spokojená jak s představením, tak s mojí interpretací kompletního textu. Scénář filmu MY 2 jsme psaly společně. Naše souhra tkví v naslouchání. Zaprvé vzájemném a potom ještě v naslouchání příběhu a jeho postavám. Řekla bych, že naše společné scénáře vznikají dost organicky. Psát s Radkou je privilegiem, často sedíme u jednoho počítače. Nápadů a plánů máme několik. Ráda bych do budoucna zfilmovala nějaký její román.

Po zhlédnutí vašeho filmu se nedá nezeptat, zda jste i vy nebo spoluautorka scénáře prošly nějakým zásadním vztahem s kamarádem, který je gay. Nebo kde jste vzaly inspiraci k napsání příběhu o třicetileté Emě a jejím homosexuálním kadeřníkovi?

Ten příběh je samozřejmě nadsázka, modelová situace, obraz. Ale každá z nás nějaký blízký vztah s homosexuálním mužem měla. Například já jsem prakticky vyrůstala s klukem, o kterém jsme v tu dobu možná ani jeden z nás neměli tušení, že je homosexuál. Pro mě to byla láska, i když taková trochu jiná. A v okamžiku, kdy už byl scénář na světě, jsem takových příběhů začala slýchat opravdu hodně. Porozumění mezi ženou a homosexuálním mužem je tu odjakživa.

Konečně civilní homosexuál v českém filmu, autenticita životního stylu hlavního hrdiny je osvěžující. O tom ale film asi být neměl, je to jen součást života hlavních hrdinů. Označila byste tak svůj film jako milostný příběh ze současnosti?

Určitě. Náš film je tematicky dost vymezený, jedná se tu pořád dokola „jen“ o lásku, „jen“ o vztahy… Na tomto malém poli se však vnější svět projevuje nebývalou silou, hrdinové zápasí se sobectvím, vlastními i cizími předsudky, tělesností, rodinnými pouty, samotou. Ale protože se mají navzájem, všechno to nahlíží z až komického úhlu pohledu.

Jak probíhal casting? Myslely jste při psaní scénáře na konkrétní herce?

Casting dělala castingová režisérka Kateřina Oujezdská, které se naše „hravá“ koncepce velice zamlouvala. O Janě Plodkové jsem věděla už při psaní scénáře, průběžně jsem se s ní scházela, pomalu jsme si na sebe zvykaly. Ondřeje Nosálka coby Tonyho jsme hledaly dlouho. Vlastně ani jeho role neměla variantu B – Tony mohl být jenom Ondřej. A pak se nám to krásně skládalo. Luďka Sobotu zaujal scénář a hned souhlasil, Milena Steinmasslová se nějaký čas sžívala s vesměs negativním charakterem své postavy a potom se do ní pořádně vložila. Poprvé se na filmovém plátně objevil muzikant Václav Havelka, Adam Mišík si v našem filmu zatančil, Johanna Tesařová zase zúročila své pěvecké vlohy a Jiří Vyorálek si užil vyhrocených emocí.

Ve filmu v pozadí jako by stále tepalo velkoměsto. Velká část filmu se také odehrává v přítmí. Přitahuje vás atmosféra noční metropole a proč?

Náš příběh je docela „noční“ a vizuálně melancholická atmosféra se sama nabízela. My ale v nočním městě hledali světlá, dynamická místa, chtěli jsme s architektem a kameramanem ukázat Prahu jako jemně pulzující metropoli, nastavit její méně vlídnou, ale živější tvář. Kamerou jsme stylizovali jemně – snažili se jen lehce dotvářet už existující noční osvětlení, velmi pečlivě jsme vybírali lokace a často hledali jediný správný záběr.

Velkou část hudby k filmu složil Jan P. Muchow a titulní píseň nazpívala Lenny. Jak došlo k tomuto propojení?

S nápadem propojit Lenny a Jana P. Muchowa přišel producent. A mě to nadchlo. Lenny dodala Honzově krásné a něžné písni zemitost, něco nového do jeho tvorby.

A jak došlo k tomu, že jednu skladbu pro film napsal a nahrál slavný anglický režisér (Leaving Las Vegas) a hudební skladatel Mike Figgis?

K Miku Figgisovi chovám veliký respekt už od puberty. Proto když se Jana Plodková jen tak mimoděk zmínila, že jsou v kontaktu, poměrně bouřlivě jsem reagovala. Následovala dlouhá řada velmi příjemných a vtipných emailů a on pak skutečně pro náš film složil „a piece of music“, kterou jsme mohli použít dle vlastního uvážení. Je to radost a vlastně i veliká podpora.