Markéta Bidlasová – autorka námětu a scénáře
Umírání není moc populární téma. Proč a kdy vás napadlo napsat příběh, který se mu věnuje od začátku až do konce?
Začala jsem s tím před šesti lety, poté co jsem v poměrně pozdní fázi těhotenství přišla o dítě a do toho se můj táta potýkal s rakovinou. Hledala jsem, jak se s tím vyrovnat, zuřivě jsem chtěla pochopit, co to vůbec je – smrt. O co v ní jde? Proč? Četla jsem hromadu knih o procesu umírání, stovky příběhů na internetu od lidí, zmatených, moudrých, zasažených, zdrcených, unavených, také od profesionálů, kteří doprovázejí umírající. Během let jsem ten příběh vždycky na čas opouštěla, a pak se zas k němu vracela a přepisovala ho. Ze skicy se postupně stal málem román (netušíte, co všechno se do filmu už nevešlo). K realizaci došlo vlastně až v době, kdy jsem se od příběhu tak vzdálila, že jsem ho měla za uzavřený. Narodilo se mi od té doby další dítě, začalo pomalu chodit do školky a táta je relativně v pořádku… Což je dobré – jak praví podtitul jedné z knih, která mě hodně ovlivnila – smrt nás učí žít.
Svého hrdinu jste neuklidila do nemocnice, kde by svým umíráním „neobtěžoval“ své blízké, naopak. Vladimír odchází doma a svým pečovatelkám dává pěkně zabrat. Tak to má podle vás být?
Nevím, jak to má být. A ani si nemyslím, že existuje nějaký recept na „správné“ umírání. To si musí každý „účastník“ najít – jak se zachovat, jak se k tomu postavit, s čím bude a nebude spokojený, odhadnout kolik ho to které řešení bude stát a jestli na něj má. Já nejsem příznivce sebeobětování se. Postavy v mém příběhu si každopádně svoje opravdu vlastní postoje hledají a o to mi šlo.
Jaruna i Karla přes všechny těžkosti a konflikty Vladimíra neopustí. Je schopnost starat se takhle o druhé dána podle vás především ženám?
To si nemyslím. Jenom se prostě někteří muži starají trochu jinak než některé ženy. Občas se o vás třeba někdo nenahraditelně postará tím, že se o vás odmítne starat.
Měla jste pro své tři hlavní hrdiny nějaké předobrazy?
Karlu s Vladimírem jsem prvně nahmatala kdesi v polospánku. No a pak jsem ty tři namíchávala z více konkrétních lidí. Ale všichni jsou to samozřejmě já. Nicméně moje maminka, projevila obavu, že v Hradci Králové, odkud pocházím, si budou všichni myslet, že v postavě malíře Vladimíra jsem vykreslila tatínka. Takže mami – tak to není!
S režisérem Zdeňkem Tycem je to váš druhý scénář. Jak se pracuje ve dvou?
Tenhle scénář jsem dlouho psala sama. Vlastně do šuplíku, na svou vlastní objednávku, bez velké ambice ho někde udat, realizovat. Zdeněk se ho posléze chopil a byl iniciátorem posledních několika (nevím už kolika) přepisů a verzí a především motorem, bez nějž by k realizaci nemohlo dojít. Jinak spolupráci se Zdeňkem já vnímám jako poctivou partnerskou záležitost, není prostá překvapení a dramat, ale je smysluplná, někam vede a dozvídám se skrz ni pořád něco nového.
Chodila jste kontrolovat na plac, co filmaři s vaším scénářem provádějí?
K tomu bohužel nedošlo, což je mi trochu líto.
Dovedete si představit sebe na místě některé ze svých filmových postav?
Velmi dobře, ale žít bych nechtěla příběh žádného z nich. Pokouším se být co nejvíc na svém místě a psát si svůj vlastní :-)