Zdeněk Tyc – režisér, spoluautor scénáře

Proč jste se rozhodl natočit právě tento scénář?

Lákalo mě téma, „film o smrti“, první verzi jsem četl ve věku 54 let, můj otec zemřel ve věku 56 let, byla to výzva.

Nemáte strach, že téma umírání není v dnešní konzumní době právě v kurzu?

Strach nemám. Náš film je lepší, než si škarohlídi myslí.

Jste uveden i jako spoluautor scénáře. Jak vaše spolupráce s Markétou Bidlasovou vypadala?

Mnohokrát jsem s ní všechny verze probíral a tázal se, zda něco může být jinak. Některé mé požadavky Markéta přivítala a motivy přepsala, některé jsem pak napsal sám. Bez jejího vědomí. Naštěstí je – už nafilmované – zpětně přijala.

Váš film rozhodně neukazuje žádnou smířlivou idylku u lůžka umírajícího. Pro ostré slovo nejdou jeho hrdinové daleko. Myslíte, že je to v podobných situacích tak i v životě?

Může i nemusí to tak být, záleží na lidech. Naši hrdinové však jsou přesvědčiví. Přesní.

Pro film se vám podařilo získat skvělé herce. Bylo těžké je přesvědčit?

Nebylo, scénář byl vydařený a působivý, což se hercům zas tak často nenaskytne. A ti „naši“ se navzájem znají a respektují se. Například Jiří Schmitzer s Taťjanou Medveckou před „pár lety“ ve filmu Marečku, podejte mi pero chodil. Randil. Milé, že?

Jaké bylo natáčení?

Scénář Markéty Bidlasové je pěkný, ovšem skládá se ze slov. Natáčet film znamená vytvořit z kukly motýla a já věřím, že ten náš Jako nikdy vzlétne a bude živý. Na place se měnilo mnohé, herci mají své přednosti, ale i omezení – něco jim nejde. V dialogu se vzájemně snažíme tím dobrým zazářit. Velmi nám pomáhal štáb – byl perfektní. Prostě profesionálové a navíc s nefalšovaným zájmem o věc. Kdyby natáčení nebyl takový stres, bylo by to čiré štěstí.

Co by měl film Jako nikdy říct svým divákům?

Zkuste pocítit, že život znamená ŽIVÉ. Ostatní jsou jen krámy…

Dovedete si představit sebe na místě některé z vašich filmových postav?

Představoval jsem si sebe ve všech postavách – není to vidět?