Petra Špalková – Karla
Se Zdeňkem Tycem točíte už druhý film. Byli Smradi důvod, proč jste vzala tuhle roli, nebo rozhodl až scénář?
Se Zdeňkem mě pojí dlouholeté přátelství, které začalo filmem Smradi. První byla důvěra v režiséra a potom scénář – má osobitou sílu a kouzlo. Když jsem si ho přečetla, tak jsem se do něj zamilovala.
Hrajete Karlu, o generaci mladší milenku umírajícího výtvarníka v podání Jiřího Schmitzera. Co vás na Karle bavilo?
Kolem svých dvaceti jsem vedla podobný styl života jako Karla. Podobně pankáčsky jsem se svým životem zacházela. Bavilo mě, že to je taková rekapitulace mých bývalých životních tendencí.
Karla se mi líbila v tom scénáři od začátku. Je to soucitný, dobrý člověk, ostrý vlčák, který se s nikým nemaže. Žije velmi složitou lásku. To pozérství a tvrdost směrem k druhým lidem je ale u ní přitom založené na věrnosti a spolehlivosti, na pocitu, že není možné opustit někoho, komu je momentálně zle. Tam je smutné, že ona je bezdětná a osamělá s biologickými hodinami, které ukazují za pět minut dvanáct.
Vaše Karla se vyjadřuje opravdu dost přímočaře, nevyhýbá se vulgárním výrazům. Byl vám i její slovník blízký?
Mám pocit, že mluvím o dost jemněji. Občas si to, co ona řekne nahlas, pomyslím. Ale jsou situace, kdy je nějaká ta sprosťárnička nejlepší cestou, jak si nejen ulevit, ale určité jevy či osoby pojmenovat.
Současná milenka a bývalá přítelkyně se pod jednou střechou starají společně o umírajícího muže. Nezní to trochu jako sci-fi? Věřila jste, že by to tak opravdu mohlo být?
Ale ano. Jsou větší záhady ve vesmíru.
Navíc se mezi těmito ženami nejedná o nějakou harmonickou symbiózu, toto „partnerství“ je předmětem boje – o toho muže, o svoji pozici v jeho srdci a životě, o svou identitu, co já vím.
Karla žije vše skrz vztah k Vladimírovi, jiný svět nemá. Ale docházejí jí síly, potřebuje taky oddech a provětrat pírka jinde, takže Jarunu potřebuje. Až později se z této účelové potřeby rodí vztah.
Je ve filmu nějaký moment, který ve scénáři původně nebyl, ale vznikl až přímo na place?
My jsme byli tak šikovní, připravení a pracovití, že jsme nejen stihli natočit za den plánované obrazy, zpravidla k tomu i třeba jeden navíc, ale ještě jsme končili dřív, takže měl Zdeněk ještě prostor, čas a štáb, aby točil atmosféry, pohledy, krajinky, křivky, nálady, vůně, včely… Zkrátka všechno to neracionální, co nepřinášel scénář, ale naprosto sugestivní atmosféra místa, kde jsme točili a harmonie, která vládla v místě i mezi lidmi.
Která scéna byla pro vás nejnáročnější a která vás bavila nejvíc?
Nejnáročnější byla karetní scéna v hospodě čistě z toho důvodu, že jsme na ni čekali tak dlouho, až jsem se přiotrávila kávou z cateringu.
A nejvíc? Pro mě to byla měsíc dlouhá jízda na Matějské, střídaná s jízdou na koni, wellness, jógou a saunou, či jak shrnout a pojmenovat libé požitky…
Jaká byla byla pro vás spolupráce s Taťjanou Medveckou a Jiřím Schmitzerem?
Jiří je chlapík jako rys, je mým oblíbencem už mnoho let, líbí se mi jako herec, poslouchám jeho muziku, navíc, on je solitér stejně jako Vladimír, jeho obsazení je trefa do středu terče.
A s Táňou? Kromě profesního obdivu a respektu, odehraných divadelních představení a jisté vášni k hovoru o herectví, režii, divadle a umění tak nějak vůbec nás spojuje nějaká síla, která nám bere vědomí, že jsme zralé ženy, takže si s ní vždycky připadám jako v pubertě. Kdyby to neznělo divně, prohlásím, že je to moje kámoška.
Scénář vám ve filmu Jako nikdy předepsal nahotu i sex. Neměla jste s těmi scénami problém?
Ne. Je to nejvlastnější součást života.
Navíc nejodvážnější scéna, při které jsem neřešila to, že proběhla, ale jestli pak budu na plátně při plné akci dostatečně hezká, byla z filmu vystřižena a všechny záběry, které zůstaly, mi připadají velmi cudné.
Dovedete si představit sebe na Karlině místě?
Určitě ano. Ale jsem ráda, že momentálně stojím na tom vlastním.