Líbánky

Stanislav Majer – Radim

Po filmu Odpad, město, smrt je film Líbánky vaší druhou spoluprací s Janem Hřebejkem, ale první na původně filmovém projektu. Jak se vám s Honzou pracuje, co vám na jeho přístupu vyhovuje a jsou například i momenty, které vám nevyhovují?

Spolupráce s Janem Hřebejkem mi naprosto vyhovuje. Atmosféra u Odpadu i u Líbánek byla velmi příjemná, uvolněná a soustředěná zároveň. Pro mě je důležitý pocit kolektivní tvůrčí práce. Je pro mě důležité, když před natáčením sedíme denně několik hodin nad textem a zasahujeme do něj. Ujasňujeme, čistíme. A děje se tak i v průběhu natáčení. Improvizuje se. Hledá se. V tomto mi připadá Honzův přístup poctivý.

Film pokládá prostřednictvím svých hrdinů divákům otázku, zda má člověk nést odpovědnost a být tím pádem i trestán za provinění, jichž se dopustil v minulosti. Jak byste na tuto otázku odpověděl vy?

Nevím, jestli má být člověk trestán. To závisí na charakteru onoho provinění. Všichni děláme nějaké chyby. Podstatné je, aby to, co napáchal, nezapomněl. Aby se k tomu nějak postavil. Aby tu svou chybu nějak přijal a kál se. Nezametat věci pod koberec. Protože tam to hnije a dříve či později to vyleze na povrch… a pravděpodobně v mnohem horší podobě.

Hlavní hrdinové filmu řeší sami v sobě otázku, zda lze blízkému člověku odpustit jeho provinění a vytrvat s ním „v dobrém i zlém“. Věříte v potřebu odpuštění a je nějaká hranice, za níž již odpustit nelze?

Věřím v potřebu odpustit sám sobě. Domnívám se, že blízkému nebo milovanému člověku lze odpustit cokoli. Otázka je, jestli se my sami srovnáme s vinou toho druhého a budeme ochotni s tím jeho hříchem žít. Před pár dny jsem se shodou okolností ocitl na mši v malé vesničce. Pan farář mluvil o lásce dvou lidí. O partnerství. Měl tam pár mladejch lidí, tak na nás apeloval, ať se tak snadno nerozcházíme a společně překonáváme překážky. A v souvislosti s tím mluvil o „kompatibilitě“. Kompatibilita, z lat. com-pati – strpět, snášet. Tak.

Radim se ve vypjaté scéně s Terezou hájí tím, že se svým minulým já nemá již nic společného. Dokáží se lidé opravdu změnit, nebo je to jen omluva před vlastním svědomím?

Nejsem si jistý, jestli se může nějak zásadně změnit povaha člověka. Asi ne. Na druhou stranu myslím, že člověk může do jisté míry změnit všechno, pokud chce. Radimův problém spočívá v tom, že se svému provinění nepostavil, nepřiznal ho, chtěl ho vytěsnit. Možná, že to tak skutečně vnímal. „Byla to klukovina. Je to minulost. Nebyl jsem to já.“ Ale v okamžiku, kdy tito kostlivci povstanou ze skříní, jdou nám naproti a oslovují nás, není možné je ignorovat.

Vznikl některý rys Radimovy postavy i z vašeho popudu, něco co jste mu přidal nebo naopak ubral?

Na to asi odpoví lépe Honza Hřebejk nebo Petr Jarchovský. Každopádně se Radim proměňoval. To jak reaguje, jak se staví k různým situacím jsme si ujasňovali v průběhu natáčení. A hlavně po natáčení při nekonečných diskuzích v třeboňských cukrárnách a čajovnách.