Aňa Geislerová – Tereza

Líbánky jsou filmem plným otázek, z nichž ta nejdůležitější asi je: Je podle vás potřebné odkrývat minulá tajemství a konkrétně v případě Líbánek je zapomenuté provinění z mládí důvodem, aby s ním byl člověk konfrontován a za něj trestán? Jak byste na ni odpověděla vy?

To je těžký. Jsou věci, na který člověk není pyšný, když se probere z „dospívání“, myslím, že všichni něco takovýho máme. Ale to bývají věci neškodný, trapný nebo sebeztrapňující. To, o co jde ve filmu, není žádná klukovina ani nějaký škádlení. Je to temný a hnusný a dopustili se toho ti, kteří už museli tušit následky. To se nedá jen tak smáznout. Já mám za sebou hodně zářezů v životě a pár z nich určitě bylo zbytečně krutých a konfrontačních, ale taky sem pár lekcí dostala, takže je to všechno kvit. A taky už vím, že všechno se stejně jednou vyjeví. Myslím, že je důležitý, jaký k tomu člověk s odstupem přijme postoj. Jestli pochopí, co udělal špatně, omluví se, odpustí si to, zapomene. Nebo naopak popírá minulost a to není nikdy dobry. Rány se mají čistit, aby se uzdravily.

Jan Hřebejk říká, že role Terezy nebyla psána přímo pro vás, ale přesto tahle postava bude určitě dalším výrazným momentem vaší filmografie. Jak vám s touto postavou bylo a co vám na ní bylo nejbližší?

Začnu tím, co mě naprosto nadchlo. A to, že budu většinu filmu nalíčená, učesaná a hezky oblečená. Mám prostě štěstí na role bez makeupu. Když jsme ji formovali, mluvili jsme o tom, že je to holka, co má ve všem pořádek. V účtech, v autě, ve skříních, v plánech do budoucnosti. Proto můžu říct, že s ní nemám společnýho téměř nic. Ale bylo mi hezky. Celý natáčení bylo krásný. A veselá parta v létě v Třeboni.

Hlavní hrdinka příběhu se ocitá v situaci, zda na základě daného slibu má vytrvat „v dobrém i zlém“ a tedy i odpouštět. Věříte v odpouštění a kdybyste měla pro sebe pojmenovat hranici, za níž již nelze odpustit – co by to bylo?

Bez odpouštění nelze žít. Nelze se odpoutat od závaží a jít dál. Já umím odpustit, ale nezapomínám. A laťku má každý někde jinde. Co by někdo přehlíd, je pro někoho nepřekonatelným. Odpustit se ale nikdy nedá krutost, která je chladná a cílená, zlý úmysl. A člověk musí umět odpouštět i sám sobě.

S tandemem Hřebejk-Jarchovský spolupracujete téměř celou hereckou kariéru, Honza vás režíroval již počtvrté. Jaké jsou výhody a naopak nevýhody takové dlouhodobé spolupráce, kdy se velmi dobře znáte jak profesně, tak lidsky?

Výhodou jsou zkrátka ty roky, co už jsou za náma. Ale jako v každým dlouhodobým vztahu se výhoda může rychle proměnit v nevýhodu. Ale já čím dýl Honzu znám, tím víc ho obdivuju. A Jarchoně taky. Myslím, že všechny nás spojuje ten fakt, že pro nás je vlastně úplný blaho chodit „do práce“.

Vznikla nějaká charakteristika nebo rys hlavní postavy za vašeho přispění, ať již po přečtení scénáře nebo na place, něco, co jste z vašeho popudu přidali nebo naopak ubrali?

Je to legrační, ale já sem si vymyslela, že by Tereza mohla být těhotná. Přišlo mi, že k tý její dokonalosti je protipólem taková ta emoční těhotenská hysterie a ostražitost. Pocit ohrožení a zveličování všeho. A následná paranoia, kdy člověk veškerý svůj úsudek svaluje na hormony. Myslím, že v jejím případě je jasný, že v tu chvíli není schopna racionálně řešit něco tak nepříjemnýho. Chce, aby to zmizelo, nebylo. Aby svět byl zase tak nekomplikovanej, jak si ho vystavěla. No a já teď ten nápad dotahuju až do konce… Náročná herecká metoda!