Petr Jarchovský – scenárista

Líbánky by tematicky měly završit volnou trilogii filmů (Kawasakiho růže, Nevinnost, Líbánky), které spojuje jako ústřední téma motiv tajemství v minulosti, které může nečekaně ovlivnit stávající život. Vnímáte Líbánky jako takové uzavření této trilogie?

Nemůžu zaručit, že již nenapíšu příběh, kdy se minulost vláme do přítomného života postav a ovlivní jejich životy. Osobní prehistorie figur vytváří živnou půdu dramatu. My jsme filmy Kawasakiho růže, Nevinnost a Líbánky zpočátku nekoncipovali jako trilogii. Nakonec nás zaujala tematická spojitost: pokud nenahlédneme naši osobní minulost a nepřiznáme vlastní provinění nejdřív sobě a pak okolí – nedosáhneme očisty a odpuštění.

Je podle vás potřebné odkrývat minulá tajemství a konkrétně, v případě Líbánek, je zapomenuté provinění z mládí důvodem, aby s ním byl člověk konfrontován a za něj trestán?

Jak je z příběhu vidět: pokud existují oběti, které za naše viny trpěly, pak ano. Nejde o trestání, ale o přijetí odpovědnosti. Naše příběhy nepřinášejí jednoznačné soudy. Klást otázky mi přijde daleko přínosnější. Divák může prodělat soukromý myšlenkový proces, který „ve velkém“ prodělávají naše postavy. Pokud se tak stane, naše snaha nebyla marná.

Jan Hřebejk říká, že role Terezy nebyla psána přímo pro Aňu Geislerovou, ale ona přesto s postavou dokonale splynula. Skutečně nemáte při psaní příběhu žádnou představu o hereckých představitelích, zvláště když jde o někoho jako Aňa, s níž spolupracujete dlouhodobě?

Aňa je pro nás mimořádným spolutvůrcem ženských postav. Spoluvytváří je ještě ve fázi jednotlivých verzí scénáře, hledá se v nich, hledá klíč k jejich motivacím, chce je pochopit a znát a zaujímá k nim postoj. Je bezesporu jednou z nejpozoruhodnějších hereček, která dokáže naplnit tak rozdílné charaktery, jakými byly v mém případě Hana z Želar, Marcela z Krásky v nesnázích, maminka z Občanského průkazu, Anna z Medvídka nebo Lída z Nevinnosti. Co postava, to naprosto odlišný charakter se vším všudy a velikou vnitřní přesvědčivostí. Pokládám tedy naše setkání, které započalo v Anniných třinácti letech při našem společném scenáristickém debutu Pějme píseň dohola, za velké štěstí. Co se týče hereckých fantómů, které si představuji při psaní scénáře, jde většinou o zvěčnělé Olympany anebo nedosažitelné hvězdy jakými, jsou třeba Nataša Gollová nebo Dana Medřická, případně Kate Blanchett, Ema Thompson anebo Kate Winslet…

Hlavní hrdinka příběhu se ocitá v situaci, zda na základě daného slibu má vytrvat „v dobrém i zlém“ a tedy i odpouštět. Věříte v odpouštění a kdybyste měl sám pro sebe pojmenovat hranici, za níž již nelze odpustit – co by to bylo?

V odpuštění věřím. Hranice, za níž nelze odpustit, prozkoumáváme v našich filmech a tak si sami klademe otázku, na kterou si musíme pokoušet každý odpovědět sám. Důležité je, abychom to činili každý sám v sobě, abychom vedli uvnitř sebe samých rozpravu s vlastním svědomím.

Zatímco třeba v Kawasakiho růži bylo zlo zosobněním určitého společenského fenoménu, v Líbánkách jde o takové „malé lidské“ zlo, ale asi neméně nebezpečné. Není to však jen otázka možností? Že člověk, který to takzvaně v sobě má, se projeví a záleží jen na okolnostech, v jaké míře?

Neodvážil bych se lidi rozdělovat na „nositele zla“ a na „ty čisté“. (Od přehledných syžetů tu jsou pohádky anebo žánrové filmy.) V reálném životě v sobě každý neseme obě stránky. Zajímají nás příčiny, které nás formují a situace, které způsobují, že ta která danost nabere v člověku vrchu. Ta samá situace ohrožení může u dvou charakterů působit zcela protichůdně: například v našem filmu Musíme si pomáhat způsobí smrtelné ohrožení v době nacistické okupace zcela odlišné reakce a postoje postav. Hlavní hrdina se zachová statečně, zatímco jeho soused podle. Zajímají nás tedy danosti, vnitřní ustrojení postav, které předpokládají vývoj a proměnu charakteru. A skrze jejich vývoj se pokoušíme klást otázky sami sobě.

Radim se ve vypjaté scéně s Terezou hájí tím, že se svým minulým já nemá už nic společného. Věříte, že lidé se dokáží opravdu změnit, nebo je to jen omluva před vlastním svědomím?

To je zásadní otázka, kterou naše drama klade: existuje hranice, kdy za svoje činy neodpovídáme? Proto klademe okamžik Radimova provinění na hranici dospělosti. Odpověď na tuhle otázku musí být polemická. Jednoznačné soudy nás vždycky provokovaly, nutily nás obhlédnout postavu ze všech stran a úhlů pohledu. Nikdy nám nešlo o zahlazování vin, ale o přiblížení se pravdivému pohledu na věc, který žánr psychologického dramatu skýtá.