Jan Hřebejk – režisér

Líbánky by tematicky měly završit volnou trilogii filmů (Kawasakiho růže, Nevinnost, Líbánky), které spojuje jako ústřední téma motiv tajemství v minulosti, které může nečekaně ovlivnit stávající život. Vnímáte Líbánky jako takové uzavření této trilogie?

Popravdě řečeno jsme vědomě žádnou trilogii nechystali. Spíše se snažíme diváky malinko nasměrovat, co je asi tak čeká… Líbánky jsou svébytným filmem, komorním dramatem, které se tentokrát odehrává během jediného odpoledne, svatební noci a části následujícího dne. Pro všechny to byla výzva, navíc jsem pracoval s podstatně obměněným týmem – kameramanem Martinem Štrbou, architektem Janem Kadlecem, zvukařem Lukášem Moudrým, střihačem Aloisem Fišárkem… A producenty Viktorem Taušem, Mišo Kollárem a Tomášem Rotnáglem.

Je podle vás potřebné odkrývat minulá tajemství a konkrétně v případě Líbánek je zapomenuté provinění z mládí důvodem, aby s ním byl člověk konfrontován a za něj trestán?

To těžko mohu posoudit – doufám. Film je tentokrát do značné míry naší osobní výpovědí. Klademe si v něm různé otázky, které jsou podle našeho mínění důležité. Film je svým způsobem ukázkou toho, jak funguje lidské svědomí. Řekl bych, že je ten příběh emocionálně strhující. Možná tím, že se mohl stát komukoli… Jde vlastně o takové nenápadné, pochopitelné, skoro nevinné zlo…

Líbánky jsou již čtvrtou spoluprací s Annou Geislerovou, která je jednou z kmenových hereček vašich filmů. Jaké jsou výhody nebo naopak zápory takové spolupráce, kdy se dobře znáte, jak umělecky, tak lidsky?

Zápor je jediný: Je stále těžší se neopakovat. Největší předností byl dosud fakt, že jsme se vzájemně snažili překonat sami sebe. Dostat se do Petrových postav, vyladit souhru, vyrazit divákům dech… A udělat to jemnými prostředky. Snad to bude fungovat. A také se mi zdá, že vedle Aňi ostatní lépe hrají. Tuto vlastnost má třeba i Bolek Polívka. Ne o každé hvězdě lze říci, že je kolegiálním, týmovým hráčem…

Byla role Terezy psána přímo pro Aňu?

Ne. Nikdy a pro nikoho jsme nepsali nějakou konkrétní roli. S výjimkou dospívajícího Kšandy (Jan Semotán) v Šakalích letech.

Jednou z otázek, kterou film pokládá svému divákovi, je, zda na základě vztahu a daného slibu, má člověk odpouštět a kde jsou hranice takového odpuštění. Kdybyste měl sám pro sebe pojmenovat hranici, za níž již nelze odpustit – co by to bylo?

To záleží na konkrétní osobnosti člověka a jeho vnitřní síle. Okolnostech, které jsou pokaždé jiné. V tomto ohledu náš film otázky klade, nikoli zodpovídá.

Ve svých filmech rád objevujete nové či méně známě herecké tváře. Proč padla volba na Stanislava Majera a Jiřího Černého?

Protože je ohromné objevit širšímu publiku někoho, koho obdivujete – třeba v divadle. Na představeních Komorního divadla v Divadle Komedie jsem za řadu let strávil mnoho ohromných momentů, celé to loni vyvrcholilo společným natočením filmu Odpad, město, smrt… Plynule jsme se pak se Standou a Jirkou přesunuli do Třeboně, kde jsme natočili Líbánky. Komorní divadlo bylo výjimečnou zásobárnou doslova fenomenálních talentů – a to nejen hereckých (Finger, Pechlát, Štrébl, Zach, Uhlířová, Míčová… Kamila Polívková, Ivan
Acher…). A řada divadel i kinematografie v tomto rybníce bude lovit i nadále, to se můžeme vsadit!