Rozhovor se scenáristkou Lucií Bokšteflovou
Jak se zrodila Johanka? Měla nějaký předobraz, třeba trochu i ve vás samotné?
V kavárně jsem pár let pracovala a velmi silně na mě dolehl pocit marnosti a nenaplněnosti z toho, jak je třeba věci neustále uvádět do původního stavu nebo je vytvářet stále stejným způsobem, to je zoufale antitvůrčí činnost. Když trávíte osm a více hodin denně tím, že stále opakujícím se způsobem vyhovujete přáním druhých a pak po nich uvádíte věci do původního stavu, ovlivní to, myslím si, i váš osobní život. Alespoň ten můj tehdy ano. V jiném ohledu je ale práce v kavárně smysluplná a naplňující, protože hodnota, kterou tou činností vytváříte, jsou právě mezilidské vztahy. Můžete druhým pomáhat, udělat si skutečné přátele, můžete se stát součástí jakési komunity, která může být pro váš rozvoj velmi důležitá. Pocity a myšlenky, které se kolem této mé osobní zkušenosti s prací v kavárně rojily, byly impulzem i materiálem k napsání filmu o životě servírky, která se ocitá v začarovaném kruhu. Předobrazem byla jedna moje kamarádka, ale Johanka má něco i ze mě, třeba zálibu v tarotových kartách nebo slabost pro baskytaristy kombinovanou s dojemnou snahou projevovat se před nimi muzikálně navzdory svým vlohám.
S jakým záměrem jste psala scénář?
Johanka vytvořila kavárnu Laputa jako svou ulitu, skrýš – bydlí či přečkává čas mezi směnami v temném sklepě pod kavárnou, naproti kavárenským záchodkům, které jsou zároveň její koupelnou. Nalézáme ji ve stadiu, kdy se od Laputy nemůže odpoutat. Proč? Je líná, hloupá, nesnáší změny? Nejspíš jí něco říká, že by to zatím dělat neměla. To něco je tím, co, pokud to připouštíme, nazýváme různě: vnitřní hlas, intuice, anděl strážný, Prozřetelnost, vnuknutí, instinkt… I způsoby, jak to něco uslyšet, se liší. Johanka k tomu používá tarotových karet. Je si tedy vědoma toho, jaká rozhodnutí má činit. V tomto smyslu umí pomáhat druhým. V konfrontaci s okolím nastává konflikt, s nímž se, myslím si, může každý ztotožnit – často dobře víme, jakými cestami se má náš život ubírat a co je v klíčových momentech správné udělat. Ale obhájit to sám před sebou a před druhými, uvést to do praxe, nenechat se zmást, nepropadnout pochybnostem, nezpanikařit – tedy ne uslyšet, ale uposlechnout je těžší. Felix jí jako skutečný kamarád s lehkostí přivede zpátky k tomu, co sama ví, že má udělat. A tím se příběh vrací na začátek. Johanka stejně jako Blázen, nulová karta tarotových karet, prochází na své cestě určitým duchovním vývojem a vrací se zpátky na místo, odkud vyhlíží svou šťastnou budoucnost, která je, jak ví, spjatá právě s Laputou.
Proč se Johančina kavárna a taky celý film jmenuje Laputa?
Johančinu kavárnu pojmenoval její přítel Miki „Laputa“ podle létajícího ostrova ze Swiftových Gulliverových cest. Cílem první proměny kavárny, do níž se vrhnou Johanka se Šimonem, je připodobnit její vzhled právě takovému ostrovu. Miki je ve scénáři básník, v tom názvu chtěl postihnout skutečnost, že se Johanka kdesi opevňuje a nestojí nohama pevně na zemi. Název Laputa mi nakonec nepřišel vhodný pro celý scénář, ačkoliv jsem tím směrem z počátku uvažovala – z nápadů jako Laputa Café, Kavárna Laputa, Cirkus Laputa, Johanka, Laputa apod. jsem vybrala název, který jsem spontánně použila v e-mailové korespondenci s dramaturgem: O Johance. Domnívám se, že nejlépe vystihuje to, oč mi ve scénáři jde. Režisér pak film pojmenoval Laputa – ve shodě se svým záměrem nevidět především hlavní postavu jako předmět svého a divákova zájmu. Myslím si, že nakonec náš film je přesto o Johance, ať už nese jakýkoli název. A to je podstatné.
Vy jste Johanku stvořila a režisér ji „oživil“ – dal jí podobu a vdechl svou vizi. Nechala jste mu volnou ruku, nebo jste za tu „svou“ Johanku bojovala?
Jakub dává velkou svobodu jednotlivým členům štábu i hercům, takže postavu Johanky prakticky spoluutvářelo více lidí včetně její představitelky Terezy Voříškové. Byla jsem coby video-operátor u celého natáčení, takže jsem se na ní mohla aktivně podílet i já.
Byla jste spokojená s hereckým obsazením vámi stvořených postav?
Co se týče obsazení, účastnila jsem se všech castingů a kamerových zkoušek, o všem jsme s Kubou diskutovali a asi pokaždé jsme se shodli, takže je film obsazený v rámci daných možností i k mé spokojenosti.
Proč vaše hrdinka takovou „mucholapkou“ na chlapy, kteří se nehodí pro normální život?
Asi žádná servírka neunikne tomu, že s ní zákazníci flirtují či komunikují na jiné než pracovní úrovni. Ve scénáři to nejsou ani tak ti chlapi, jako právě Johanka, kdo se nehodí pro „normální život“ – žije v provizoriu, dvanáct a více hodin k dispozici zákazníkům a bez touhy dělat něco jiného. To není pro partnerský život zrovna praktické ani atraktivní. Vztah s Mikim se rozpadne právě z těchto příčin.
Johanka má zdánlivě všechny šance mladé, inteligentní a životaschopné ženy. Proč podle vás nedokáže nebo nechce překročit rubikon Laputy? V čem je jiná než její mladší sestra Niko?
Johanka vyrůstala jen s babičkou, vybudováním Laputy si splnila sen o otevřené náruči domova a velké rodině. Děsí ji představa, že by byla někde jinde, dělala něco jiného. Konfliktní je střetnutí její tendence zůstat v Laputě s vyslovenými či jen tušenými nároky, které na ni má okolí – matka, přátelé, milenec Miki. Sny a ambice mladší sestry Niko nejsou v takovém rozporu s tím, co společnost považuje od mladého člověka za správné, a v tom je Niko jiná, „lepší“.
Ve filmu je výraznou složkou hudba Pavla Kopeckého. Myslela jsi na hudební koncepci už při psaní?
Hudba měla podstatnou roli už ve scénáři, protože několik postav hraje na nějaký nástroj a v kavárně jamují a koncertují. Koncepce filmové hudby je založená na tom, že se uplatňují právě jen ty nástroje, s nimiž operují postavy – piano, baryton saxofon, bicí a baskytara. Koncipována je jako hudba „vnitřní“, která se vyvíjí s postavou, čímž, doufám, podporuje pochopení základní koncepce kruhové cesty. Hudba tedy spoluutváří tu důležitou rovinu Johančina vnitřního světa, jejího vnímání a duchovního vývoje během filmu. Tereza Voříšková jako Johanka interpretovala v intencích „vnitřní hudby“ titulkovou píseň, do filmu se však dostala jen beze slov, já ale doufám, že se objeví alespoň jako bonus na DVD.
Váš scénář k Laputě zvítězil v soutěži vyhlášené Českou televizí pro studenty FAMU a FAMO. Přispělo toto vítězství k jeho realizaci?
Ano, ve skutečnosti realizace scénáře byla smyslem té soutěže a také její odměnou.
Máte hotový nějaký další scénář? A o čem bude?
Další scénář ještě vzniká. Jeho hrdinkou je asi třicetiletá Dina, která vede keramické dílny pro děti, žije po boku manžela kamenosochaře a svých bratrů a otce, kteří provozují pohřební ústav. Dina tento život z určitých důvodů opustí a odejde do pro ni neznámých končin. Díky pro ni zcela novému způsobu existence a lidem, s nimiž se setká, se výrazně proměňuje. Podaří se jí u sebe rozvinout určité schopnosti, kterým bychom řekli „nadpřirozené“. Více o tom napsat nemohu, jen to, že dělám všechno pro to, abych Dinu nepsala jen ze sebe a pro sebe a aby byl zájem na tom, aby na základě scénáře vznikl smysluplný film.
Už jste skončila FAMU – kolik vám ke konci studia chybí?
Chybí mi státnice a obhajoba diplomových prací (jednou z nich je právě scénář o Dině), což chci podstoupit letos na podzim.