Rozhovor s Martinem Myšičkou

Když jste si poprvé přečetl scénář, jak jste svého hrdinu Vladimíra ohodnotil?

Při prvním čtení jsem scénář vnímal především jako celek. Co se týká Vladimíra, tak hned v úvodních poznámkách textu Jitka napsala ke každé postavě malou charakteristiku, takže než abych si dělal vlastní hodnocení, snažil jsem se spíše do něj nějak vcítit. Musím ale přiznat, že jsem také velice vnímal výrazové prostředky budoucího filmu. Protože v tomto případě jsou pro postavu Vladimíra klíčové. On je sice v příběhu důležitým partnerem Mileny, ale mnoho zásadních situací je nahlíženo jaksi nepřímo. On komunikuje s Milenou především prostřednictví SMSek a to i ve zcela zásadních situacích, takže herecky to znamená, že hraji více jaksi „za plátnem“. Anebo je na plátně vidět jen jakýsi doplněk, kontrapunkt toho, co se divák dozvídá. Například dramatický konflikt nehrajeme jako přímý dialog, ale jako „přestřelku“ SMS zpráv, a my vidíme Vladimíra, který je píše v klidu kavárny u novin.

Snažil jste se se scenáristkou Jitkou Rudolfovou smlouvat, abyste svého hrdinu trochu emocionálně vylepšil?

To ani ne. Když jsme se poprvé sešli, říkal jsem jí sice nějaké své postřehy ze čtení a také se ptal na to, čemu jsem nerozuměl, ale chtěl jsem především poznat její pohled na věc. A hned po pár minutách mi bylo mi jasné, že Jitka má zcela jasnou představu o každé postavě, přesné ví, jak má celý film vypadat, a každý detail v textu má své místo. Získala mou důvěru.

Nejen Vladimíra, ale ani ostatní mužské postavy nenapsala autorka zrovna lichotivě pro silnější pohlaví. Jeden sobec, do sebe zahleděný a poněkud autistický egoista, druhý průměrný umělec posedlý úspěchem, třetí sice talentovaný tvůrce, ale sebedestruktivní osobnost, „nepoužitelná“ pro běžný život… Nezazlíval jste scenáristce tento až jedovatě feministický pohled?

Ne. Jitka přece v tomto smyslu příliš nešetří ani svou hlavní hrdinku Milenu. Ani se nepouští do nějakého hodnocení, odsuzování postav. Představuje nám svět a vztahy v něm pohledem mladé ženy Mileny. Myslím si, že takových filmů s, použiji-li váš výraz, „feministickým pohledem“ vzniká rozhodně menšina. V mnoha jiných je tomu přesně naopak, převládá silně „maskulinní pohled“ a nám už to přijde normální. Jitčino specifické vidění postav a vůbec celého světa, který ve filmu vytvořila, může být sice pro někoho nepříjemně dráždivé a možná až nepřijatelné, ale nutno si přiznat, že je též inspirací, provokací podívat se na vztahy i z jiného úhlu pohledu, než je zvykem.

Vašemu hrdinovi je už přes čtyřicet a mohl by tedy vědět, co od života a vztahu chce. Vypadá to, že touží jen si užít s co nejmenší vynaloženou námahou a minimální citovou angažovaností… Nebo je toto ženský pohled na věc a mužští diváci to budou vidět jinak?

Z toho, jak se Vladimír k Mileně chová, jakým způsobem s ní komunikuje resp. nekomunikuje, jak utíká a zase se vrací, aby po chvíli opět unikl, se dá poznat, že zřejmě moc jasno ve svém životě nemá. Ale jak už jsem říkal, v tomto filmu je Vladimír nazírán především optikou hlavní hrdinky a není mnoho prostoru nahlédnout Vladimírovi do soukromí i z jiného objektivnějšího úhlu pohledu. Nemáme příliš možností poznat, proč se tak chová, co je toho příčinou. To znamená, že skutečná povaha Vladimíra je vlastně tajemství. Proto si myslím, že po zhlédnutí filmu bude mít Vladimír své obhájce i zatratitele a hlavně, a to mi přijde jako nejdůležitější, bude film diváky provokovat k diskusi o tom, jak to teda je.

Rozkoš je další z mnoha variací na téma mimoběžnosti ženského a mužského světa, pohledu na partnerství, soužití, lásku… Ale do „hry“ v Rozkoši výrazně vstupuje i technika, která v mnoha směrech nahrazuje intimní lidský kontakt. Myslíte, že tento stále rozšířenější způsob komunikace (ať jde o mobil, sociální sítě, mail), je hrozbou pro přirozené živé kontakty mezi lidmi?

Já si myslím, že živý kontakt nemůže prostě nic zcela nahradit. Ale jinak je to jako se všemi ostatními technickými vynálezy. Mohou nám usnadňovat život, dávat nám křídla, anebo můžeme díky získanému pohodlí lenivět a degenerovat. Moderní komunikační technologie nám umožňuji okamžitý kontakt prakticky s kýmkoli na světě, zároveň nám dávají jasně pocítit, že skutečná vzdálenost mezi lidmi se už nedá měřit na kilometry. Stejně tak natvrdo narážíme na poznání, že nelze všechno uvnímat, není prostě možné mít tisíce důvěrných přátel. Stejně jako lidé v době hojnosti potravin bojují s přejídáním a obezitou, dnes nám hrozí jakási nová „obezita“ informační. Díky technologickému pokroku získáváme svobodu, ale zároveň jsme stále více nuceni si vybírat, čím a jak naplníme svůj život, protože jinak se v té záplavě nekonečných možností utopíme.

Podle Jitky Rudolfové je Rozkoš hlavně filmem o posedlosti. Čím je nejvíc posedlý váš hrdina?

Čím více o této otázce přemýšlím, tím méně se mi chce Vladimíra označit nějakou jednoznačnou nálepkou. Jitka v poznámce ve svém scénáři napsala, že Vladimír je posedlý sám sebou. Já s tím v podstatě souhlasím, i když si uvědomuji, že si pod tím každý může představit něco jiného… Já si jen můžu přát, že zhlédnutí filmu diváka vyprovokuje k tomu, aby si sám kladl takové a podobné jiné otázky.