Rozhovor s producentem Viktorem Schwarczem

Jako producent jste realizoval od roku 1998 jedenáct celovečerních hraných filmů, z toho sedm debutů. Co vás láká na této profesi?

Producentství v sobě spojuje manažerskou práci s určitou uměleckou snahou. To mě na tom stále ještě baví a zajímá.

Velké zkušenosti s producentstvím, tehdy spíš produkční činností, jste získal ve Filmovém studiu Barrandov, kde jste se vypracoval od asistenta po vedoucího produkce…

Hodně jsem spolupracoval třeba s režisérem Karlem Kachyňou, dělal jsem s ním tři filmy a moc se toho od něho naučil. Byl jsem taky u výroby seriálu Cirkus Humberto. Můj poslední film v produkci Barrandova byl Kachyňův Poslední motýl, koprodukce s Velkou Británií a Francií, a to byl na dobu před listopadem 89 opravdu velkofilm se zahraničními hvězdami.

Měl jste možnost za své barrandovské éry, a pak i později jako samostatný producent, spolupracovat s generací filmařů šedesátých let. Karlem Kachyňou, Jurajem Herzem, Věrou Chytilovou, Drahomírou Vihanovou. V čem se liší spolupráce s těmito zkušenými režiséry od práce s mladými debutanty, jejichž tvorbě se v posledních letech programově věnujete?

V podstatě každý z té legendární generace 60. let je jiný – Karel Kachyňa byl perfekcionista, přesně věděl, co chce a potřebuje. S Jurajem Herzem, který je absolutní profesionál, jsem točil před jeho emigrací jen jednou – velkofilm z II. světové války Zastihla mě noc. Scény, které jsme točili v koncentračním táboře Majdanek s tisícičlenným komparsem, jsou neopakovatelné. S Věrou Chytilovou, která je zase skvělá improvizátorka, jsem točil dva filmy už po Listopadu – oba jako producent. Pasti, pasti, pastičky a Vyhnání z ráje. Pasti měly dobrý divácký ohlas, Vyhnání bylo pro mě po všech stránkách zklamání. Pokud jde o debutanty, myslím, a to mě na té práci láká, že jdou do filmu, jako by šlo o život. Alespoň ti, se kterými jsem pracoval a pracuji: Bohdan Sláma, Dan Wlodarczyk, David Jařab, Karin Babinská, Lenka Kny, Mira Fornayová, Zdeněk Jiráský a teď Jitka Rudolfová.

Vyhledáváte projekty sám, nebo čekáte, s čím vás sami autoři a scenáristé osloví?

To je různé. Ale většinou si vyberu některý z desítek scénářů, které se mi různými cestami dostanou na stůl. Ten, který mě zaujme a něčím osloví. Většina filmů je dnes autorských, ale někdy vyhledám látku a vyvíjím si ji sám.

Když přehlédneme vaši producentskou filmografii, zahrnuje téměř výhradně samé umělecky ambiciózní projekty, jejichž témata ale nemají velký divácký potenciál. Může se obecně český nekomerční film zaplatit alespoň z prodejů do zahraničí?

Já jsem k prodejům do zahraničí do filmové distribuce skeptický. Tedy kromě Slovenska a částečně Polska. Občas se něco prodá do Francie nebo Německa, a komerčnější titul má šanci i v USA. Takže české filmy mají otevřenou cestu spíš do zahraničních televizí, kde je spotřeba mnohem větší, než v kinodistribuci.

Jak se vám tedy daří všechny ty nekomerční projekty zafinancovat?

Jednak bývají u těchto titulů realizační podmínky velmi skromné. Lidé ve štábu už předem musí počítat s tím, že nebudou za svoji práci zaplaceni tak, jak jsou zvyklí třeba z reklam nebo zahraničních zakázek. Pracují za nevelké honoráře, případně svůj honorář nechávají ve filmu jako koprodukční vklad. Jdou do toho s nadějí, že si v branži udělají jméno, že se jim investice vrátí jinak.

A pak často dělám projekty v koprodukci s Českou televizí a s podporou různých programů a grantů – podle charakteru látky: Fondu české kinematografie, MEDIA development nebo Eurimages. Většinou si vybírám „veřejnoprávní témata“. Možná i proto, že mi sponzoring a produkt placementy moc nejdou.

Litujete, že nemůžete realizovat z důvodů financí všechny dobré scénáře, které se vám dostanou do ruky?

V posledních letech poměrně dost projektů musím odmítat. Ne proto, že bych je neuměl vyprodukovat, ale jsem si vědom, že jim nemohu zajistit za stávajících možností financování důstojné podmínky realizace. To je i případ Škvoreckého Zbabělců, mám dvě verze scénáře – obě výborné, ale nepodařilo se mi sehnat finance. Bylo by to přes 50 milionů. Látka je to podle mě skvělá a stále aktuálnější.

Oba vaše zatím poslední filmy – Poupata a Můj pes Killer přivezly ze zahraničí řadu význačných ocenění z festivalů, Poupata navíc získala i Českého lva za nejlepší film. Je alespoň toto pro vás satisfakce, když už diváci v kinech nejeví o vážnější filmy, ani ty české, velký zájem?

Filmy na zahraničních festivalech vidí paradoxně někdy více diváků, než doma.

Když film objede 10, 20 festivalů x 1000 diváků, to je myslím už docela dobrá propagace České republiky, notabene, když získá některou z cen. Nechci si stěžovat, ale s diváky v kinech je to těžké, nechtějí prostě dát 170 korun vstupného, aby je z toho pak ještě bolela hlava… Přesto myslím, že by tyhle „dobové výpovědi“ vznikat měly.