Rozhovor s režisérkou a scenáristkou Jitkou Rudolfovou

Váš pohled na vaše současníky není právě lichotivý. Nejdřív myšlenkově, existenčně a citově rozháraní Zoufalci, teď v Rozkoši umělecký svět, kde vládne průměrnost, konformismus, sebestřednost či sebedestruktivní touha po dokonalosti a originalitě. Proč jediný životaschopný tvor v tomto mužském panoptiku je žena – vaše hlavní hrdinka Milena?

Nemyslím si, že by můj pohled na hlavní hrdiny v Zoufalcích byl nelichotivý. Zoufalci byl film o tom, že každý z nás se může dostat do nějaké nelichotivé situace, ale je důležité si to následně umět přiznat – a to s dostatečným nadhledem. V tomhle mi „zoufalci“ byli vždycky sympatičtí. Ostatně i sám název filmu byl míněn s nadsázkou. A k vaší otázce… já jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela, nejsem žádný genderový fanatik – prostě to vyšlo z příběhu, kde je hlavní hrdinka žena. A ty mužské postavy, které se kolem ní točí, jsou do značné míry nositeli určitých obecnějších vlastností, každý z nich je představitelem daného životního principu - takže by je v podstatě klidně mohly ztvárňovat i ženy. Ale mně se tam hodili víc právě ti muži, kteří kolem Mileny rotují. A myslím, že v Rozkoši jsou nakonec stejně nejživotaschopnější mužské spermie…

Divák, který se požene do kina na Rozkoš s představou, že si užije pikantní erotiky, bude asi zklamán. I když sex ve filmu nechybí, není to primárně o něm. Jakou rozkoš jste tedy měla na mysli?

No, diváků, kteří by se vyloženě hnali do kina, hodně ubylo, takže toho bych se ani nebála… A i když ve filmu není sex v každé scéně, nemusí to ještě znamenat, že to o něm není – takže, ano, měla jsem na mysli právě onu sexuální oblast. Zároveň slovo rozkoš ve svých dalších významech velmi dobře konvenuje i s jiným tématem filmu – a tím je posedlost. Každá z postav se pachtí za tím svým blahem, za tou svou rozkoší… A posedlost vzniká vždy z nějaké rozkoše – ať už fyzické nebo duševní. I jméno samotné hlavní postavy – Milena – nebylo vybráno náhodou, česká zdrobnělina tohoto jména totiž zní Milenka – Milena je ve filmu milenkou s malým m i s velkým M. Toto významové zobecnění bylo pro mě určující. (Stejně tak jako se děj neodehrává v žádném konkrétním městě, ale prostě jen ve Velkoměstě, kde je Kino, Autoopravna, Nakladatelství, Kavárna…)

Ale ještě bych se vrátila k tomu sexu. Já tedy osobně sex ve filmu nemám ráda – ve většině případů je prvoplánový a zbytečný. Jeho zobrazení by mělo mít nějaký hlubší význam, mělo by vycházet z tématu a celkového pojetí filmu, ne být pouhou (kameramanskou) atrakcí. Nehledě na to, že i samotné natáčení těchto scén nebývá bezproblémové. Většina herců se takovýmto scénám brání – a já je vlastně chápu, takže je ani neumím moc dobře přemlouvat, snažím se vždy najít nějaký kompromis, vymyslet to tak, aby to bylo autentické, zároveň aby to nebylo pro herce zas až tolik nepříjemné.

(V tomto ohledu mě svého času uchvátil film Poslední žena režiséra Marca Ferreriho z roku 1976, kde jsou sexualita a sexuální scény naopak zobrazovaný opravdu naturalisticky, ale kdyby tomu tak nebylo, celý film by ztratil význam. Je to geniální podobenství vztahu mezi ženou a mužem.)

Klikněte pro větší obrázek Film je o hledání záchytných bodů v životě – pro jednoho z hrdinů je to úspěch a pocit uznání, pro jiného vytvoření dokonalého díla, pro hlavní hrdinku – láska. Mají ženy a muži odlišné záchytné body?

Ale já myslím, že si hrdinové filmu své životní záchytné body už dávno našli, oni se na nich teď „jen“ snaží udržet. A jestli mají ženy a muži odlišné záchytné body? To nevím, spíš je to o tom, že každý člověk touží po uznání – žena i muž, každý sice vidí to své uznání v něčem jiném – někomu stačí, když je pochválen za skvěle uvařenou večeři, jiný chce hned Nobelovu cenu - ale ta touha po ocenění vlastních činů bude vždy stejná.

Komunikace mezi protagonisty příběhů – a to i těch o lásce i o smrti – se odehrává převážně prostřednictvím sms zpráv. Odvyká si generace „mobilních telefonů“ komunikovat z očí do očí? Je to snadnější, citově méně angažované, pohodlné…?

Hlavně je to rychlé, což je asi to největší nebezpečí. I dříve samozřejmě existovala textová komunikace - lidé si psali dopisy – obdivné, zamilované i zlostné… Jenže ono to zabere nějaký čas, napsat v určitém citovém či jiném rozpoložení (!) dopis, zalepit ho do obálky a odnést ho na poštu (obvykle až druhý den). Během této doby z vás ono „rozpoložení“ většinou vyprchá a zastydíte se za to, co jste napsali. Několikrát si to po sobě ještě během dne přečtete, a buď to zahodíte do koše, nebo to napíšete úplně jinak. Jenže u esemesek to takto nefunguje, potvrdíte odeslat a… pak je ráno pozdě bycha honit, protože „nejupřímnější“ esemesky se zcela určitě posílají v opilosti, že… HAHA

Vy jste sms zprávy použila nejen k posunu a osvětlení vnitřní motivace postav, ale jako vizuální prvek. Sms zprávy necháváte diváky číst, jako by tito voyersky nahlíželi přes rameno hrdinům, nikdo je nečte mimo obraz. Proč jste zvolila tuhle metodu přístupu?

Protože čtený text – resp. text esemesek - dostane jiné emocionální vyznění, když jej někdo nahlas předčítá, než když si ho každý musí přečíst sám. Chtěla jsem, aby to v tomto směru bylo co nejblíže realitě, co nejblíže tomu, jak to vnímáme my sami, když od někoho dostaneme esemesku.

Klikněte pro větší obrázek Milena je sympatická hrdinka, inteligentní moderní žena, až se nechce věřit, že je tak zaslepená posedlostí ke své iluzi lásky. Přestože komunikace s jejím milým Vladimírem očividně chřadne a dá se tak očekávat, že vztah z jeho strany také…

Milenka se už dostala do stádia, kdy je nemožné z této „hry na vztah“ uniknout. A vlastně ani Vladimír to nedokáže – je to o neustálém odmítání a zároveň neustálém vracením se k něčemu, k sobě. Ani jeden vlastně neřekne definitivní ne, konec. A když už Milenka přeci jen najde sílu z toho utéct, vnější okolnosti a události ji zase přinutí k návratu zpět.

Milena je střihačka, a zavede tak diváka do specifického a poněkud výlučného prostředí umělecké tvorby, pochybností, tvůrčího hledání… Nebudou se jevit běžným divákům problémy, které se tam řeší, příliš sofistikované, odtažité od reálného života?

Já věřím, že ne. A problémy, které se tam řeší, naopak s reálným životem velmi souvisejí, jen jsou zabaleny do určitého profesního prostředí. Kdo o své práci občas nepochybuje? Kdo se chce do nekonečna kvůli něčemu přetvařovat? Žijeme v době napodobování, při kterém nejvíc toužíme po originalitě. Jenže originalita už nikde neexistuje. Jediné, co zbývá, je upřímně a nevykalkulovaně zpracovávat své vnitřní prožitky, protože pouze tím můžeme zaujmout, tím můžeme oslovit ostatní, kteří vnímají svět podobným pohledem jako my… (Milena ve filmu stříhá dokument o transvestitech – ti se paradoxně „… stávají nejoriginálnější tehdy, umí-li dokonale napodobovat, kopírovat“.) Ale hlavním důvodem, proč jsem zvolila pro Milenu tuto profesi, bylo to, že střihač pracuje z různými odrazy reality - dalo by se říct, že je zpracovává v realitu novu, nereálnou resp. ještě reálnější. Stejně tak jako četnost a rozsáhlost Vladimírových esemesek v Mileně vytvořily dojem lásky. Dojem reality, dojem toho, že NĚCO je, i když to fyzicky vlastně není. Tato fyzická nepřítomnost je pro naši dobu víc než typická – jsme obklopeni iluzivním světem vztahů a přátelství. Jsme pomocí signálů a sociálních sítí společně propojení navzájem. Vzniká v nás tak určitá rozdvojenost, ztratili jsme možnost se rozhodovat v rámci „hmotného“ světa, jelikož nedokážeme zcela rozpoznat, co skutečné je a co je pouhou iluzí.

Čím vás Jana Plodková přesvědčila, že právě ona je ta pravá pro tuto roli?

Když jsem přemýšlela nad obsazením hlavní ženské role, věděla jsem, že potřebuji někoho, kdo bude mít v sobě neustále nějakou zvláštní energii a na koho vás neomrzí se dívat – ona tam vlastně téměř není scéna, kde by Milenka nefigurovala. Janu jsem dřív trochu znala, ale nikdy jsem se s ní nesetkala pracovně a musím popravdě říct, že jsem zas tak úplně nepatřila k jejím skalním fanouškům. Kromě toho jsem věděla, že Milenka musí být tmavovlasá a Jana v té době byla „proslavená blondýna“. Takže to vypadalo, že to je spíš jen takový nápad, že to spíš nebude ta správná cesta – jenže pokaždé, když jsem si zkoušela někoho jiného představit v situacích ze scénáře, vždycky z toho vyšla Jana. Byla to asi nějaká má intuice. Dala jsem jí tedy přečíst scénář, který ji zaujal a nakonec souhlasila i se změnou barvy vlasů, protože paruka, o které se zpočátku také uvažovalo, by byla katastrofa. Nevím proč, ale v českých filmech (o televizních seriálech nemluvě) to vždy s parukami dopadá hodně špatně. A i když jsem tmavovlasou Janu už viděla předtím v Protektorovi, stejně jsem byla překvapená, jak nečekaně to ztmavení vlasů funguje, jak její tvář dostala přesně ten zvláštní výraz, který jsem potřebovala. Věřím, že to bude stejně pozitivní překvapení i pro diváky, kteří si Janu zařadili „pouze“ mezi blonďaté módní ikony…

Co jste při konečném střihu filmu jako režisérka nejvíc řešila?

Mimo to, že jsem byla v devátém měsíci těhotenství a měla jsem ke konci problém vůbec do té střižny dolézt, bylo asi nejzásadnější najít a shodnout se na finální délce filmu. Člověk je do materiálu a jednotlivých střihových verzí natolik ponořen, že není úplně jednoduché zachovat si ten správný odstup, aby mohl zcela nesentimentálně říct, které scény se musí vyhodit, které i sebehezčí záběry musí prostě pryč, aby film správně fungoval.

Klikněte pro větší obrázek Onen zbožňovaný Vladimír je takovým typickým představitelem singles – kamarádky ano, sex ano, občas nějaká ta romantická emoce, aby partnerka nepřišla o iluzi, ale hlavně nezávislost, vlastní pohodlí, nevázat se, nemít odpovědnost za nic, jen si užívat a nic moc neřešit… Ještě jsme na něco zapomněla?

Vladimír je poněkud nejednoznačnou postavou. Všechno asi vězí v tom, že si hraje na „nešťastného“ a za touto svou image se také schovává. Nikdy přímo neodpoví na konkrétní otázku – je mistrem psaného (sms) slova, jelikož se tak lze lépe chránit před nebezpečím osobního citového střetu. Snad v chorobném strachu, že by mohl zmizet jeho vsugerovaný pocit neradosti a chandry, se snaží neustále skrývat a unikat před pojmenováváním vlastních citů. To, jak se k Mileně chová, je také jen jakýsi primitivní způsob obrany před reálným světem, kterému se spíš vysmívá. Coby tlumočník a překladatel neustále interpretuje cizí myšlenky, možná právě o to víc se pak vyžívá v těch svých esemeskových sděleních.

K vaší tvůrčí metodě patří improvizace přímo na place. Necháte se často inspirovat hereckými návrhy, nápady, nahlížením postavy či situace…?

Upřednostňuju improvizaci jako prostředek, který může v určitých situacích napomoci k autentičnosti dané scény – ale je důležité, aby byl herec improvizace schopen, aby to nebylo jen prázdné „plácání“. Proto je dobré své herce v tomto ohledu znát. Já mám scénář většinou docela dobře rozepsaný i dialogově, ale u některých scén vím, že bude lépe fungovat, když si herci k textu něco dle situace přidají, když si nějakou repliku sami vymyslí či nějak přizpůsobí. U některých scén, když je píšu, se na to vyloženě těším, což ale neznamená, že to musí vyjít – a naopak. V Rozkoši jsme všichni ocenili invenci mladé herečky Terezy Nádvorníkové – má v úvodu jen jeden krátký výstup, ale myslím, že docela zapamatovatelný. Hraje uchazečku na hereckou školu, která si měla připravit práci s předmětem – tím předmětem jsou dle scénáře dva vibrátory. Těsně před natáčením jsem ji poprosila, jestli by si k tomu nemohla vymyslet nějaký ten výstup, že nevadí, když ji nic nenapadne a bude to trapný, protože vlastně i o tom přijímačky častou jsou… no a ona vymyslela parádní krátkou scénku, kterou můžete ve filmu vidět…