Jak moc jsou vlastně odlišní v myšlení naši zvířecí miláčkové? Například psi se museli naučit přijímat náš způsob komunikace stejně dobře jako ten vlastní. Dokument z kolekce BBC Earth

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

My lidé jsme společenští tvorové. Náš jazyk a kultura nám umožňují, abychom se rozvíjeli společně jako jeden obrovský organismus. Ale nemáme to tak jen my.

I další tvorové jsou hodně společenští. A to vypovídá o jistém druhu inteligence. Musíte být schopní komunikovat s těmi ve vašem okolí. Přechytračit své soupeře. Nebo dokonce rozumět tomu, jak se druzí cítí. A jak moc jsou naši zvířecí kamarádi odlišní? Například pes žije po našem boku už celá staletí. Dokonce hrál důležité role v našich dějinách.

Když víte, jak vás vidí druzí, znamená to, že se můžete zabývat jejich pocity a porozumět jim. To je důležité ve vysoce organizovaných formacích, jako mají sloni, delfíni, lidoopi a samozřejmě lidé. Ještě ani zdaleka neznáme plný potenciál inteligence zvířat, nicméně to, co už jsme objevili, je šokující. Ta nejchytřejší zvířata jsou cítící bytosti, které využívají svou kapacitu, aby překonaly nástrahy života. Dokážou se učit jedno od druhého, aby si život zjednodušila. Mají vlastní komplexní jazyky, a dokonce si můžou osvojit i cizí jazyky. Dokážou spolupracovat pro dobro všech, ale i oklamat jeden druhého důmyslnými lstmi.

Vnímání sebe sama

Abyste mohli být pyšní, musíte být nejdřív schopní podívat se na sebe očima někoho jiného vnímat sami sebe. Většina zvířat vnímá svůj vlastní odraz jen jako jiného jedince a potenciální hrozbu. K tomu, aby poznala, že se dívají sama na sebe, už musejí mít pořádnou mozkovou kapacitu. Sloni ji mají, a proto je nasnadě udělat s nimi pokus. Samec Pooki se ve zrcadle nepoznal hned, ale pokud by odraz vnímal jako hrozbu, zrcadlo by napadl. Bylo jasné, že v jeho mozku se bezpochyby něco děje. Kromě poznání, že v odrazu není jiný slon, si také musí být schopen uvědomit si, že se dívá sám na sebe, a to je něco, co dokáže jen velmi málo druhů na této planetě. Pooki dělal zvláštní pohyby chobotem a testoval svůj odraz, což znamená, že opravdu ví, na koho se dívá.

Vzájemná komunikace a spolupráce

Klikněte pro větší obrázek V Novém Mexiku studoval tým vědců psouny prériové, drobné hlodavce, zato s pořádným hlasem. Žijí v komunitách zvaných města s rozlohou i několika kilometrů. Venku na ně číhá mnoho nepřátel, proto když vědí, co soused říká, může jim to zachránit krk. Věda to může ověřit v praxi třeba pokusným použitím maket predátorů v prérii. Vědci nahrávali volání psounů s každou novou hrozbou. Lidskému uchu mohou všechna znít stejně, ale je zřejmé, že psouni rozdíl vnímají, protože na každé volání reagují jinak. Když některé varuje před kojotem, všichni psouni v doslechu stojí v pozoru a ukazují se, protože vědí, že jakmile kojot zjistí, že ho odhalili, lov vzdá. Pokud se ale ozve volání, které varuje před jezevcem, všichni psouni se schovají. To proto, že když jezevec některého uvidí, půjde k jeho noře. Schopnost rozlišovat různé hrozby a říct o nich ostatním chrání celé město.

Klikněte pro větší obrázek Také pro malpy kapucínské z Kostariky je život v organizovaných skupinách pro jejich přežití klíčový. Malpy jsou velice teritoriální a při ochraně svého území často neváhají položit ani svůj život; více jich zabijí jiné malpy než příslušníci jakéhokoli jiného živočišného druhu. Když je týmová sounáležitost tak důležitá, jak můžete vědět, komu se dá věřit, a jak můžete dokázat svým spojencům, že oni mohou věřit vám? Odpovědi se vynořují v klidných chvilkách, kdy členové skupiny upevňují svá sociální pouta, leckdy i poněkud netradičními způsoby. Občas si například vzájemně strkají prsty do očních důlků. Potenciálně bolestivé rituály se mohou jevit jako extrémní, vědci však mají za to, že je to způsob, jak prokázat svou loajalitu. Jako kdyby naznačovali: „Pokud tě nechám strčit prsty do mého oka, pak mi jistě budeš věřit, až půjde do tuhého.“

Klikněte pro větší obrázek Aby týmová strategie fungovala, musí na určité úrovni spolupracovat každý s každým. Doktor Josh Plotnik se svým týmem v Thajsku pokusil dokázat, že to zvířata nedělají instinktivně, ale opravdu tomu, jak pracovat společně, rozumí. Speciální úkol připravil pro dvojice slonů, kteří před sebou měli posuvnou desku, lano a neodolatelnou odměnu. Aby se k ní dostali, museli si desku za pomoci lana přitáhnout až k sobě, jenže pokud by za lano tahal jen jeden, deska by se ani nepohnula a odměnu nezískal nikdo. Ti nejchytřejší sloni úkol splnili po pouhých třech pokusech. Že sloni o spolupráci přemýšlejí, dokazuje, že i když byl jeden z dvojice vypuštěn napřed, na svého partnera počkal.

Komunikace s lidmi

Klikněte pro větší obrázek Pokud zkoumáme inteligenci zvířat, musíme brát v úvahu i jiné formy komunikace. Některé druhy se totiž dorozumívají signály především vizuálními. Manny Roberts, zaříkávač koní z Nevady, vrhl svým pozorováním divokých mustangů na inteligenci koní nové světlo. Rozluštil totiž jejich složitý a tichý jazyk, kterému říká equus. Koně komunikují stovkami signálů, k nimž využívají téměř všechny části těla. Když se Manny naučil, jak se spolu mustangové dorozumívají, začal k nim promlouvat jejich vlastním jazykem. Začal s tím v roce 1997. Prvních 100 kilometrů cesty byla komunikace jednosměrná, ale po dni a noci v sedle mu kůň začal odpovídat a nakonec pána přijal. Od chvíle, kdy se pouto vytvořilo, bylo nezlomné. Tím, že se Manny naučil jazyk mustangů, navíc nevědomky pomohl ještě jedné věci. Když totiž budeme vědět, jak mozek zvířat funguje, bude věda moci jejich inteligenci měřit s mnohem větší přesností.

Klikněte pro větší obrázek Zařízení Great Ape Trust ve státě Iowa v USA je domovem jiných zvířat, šimpanzů bonobo. Doktorka Sue Savage-Rumbaughová je zde už přes 30 let zasvěcuje do naší kultury a vychovává je, jako by to byly její děti. Výzkum je založen na vytvoření důvěrného pouta mezi ní a jejími svěřenci, což jí umožňuje nahlédnout do šimpanzího myšlení jako nikomu jinému. Co šimpanz, to osobnost, a šestadvacetiletá Panbanisha není výjimkou. Abychom ale opravdu zjistili, jak moc je nějaké zvíře inteligentní, musíme s ním být schopní mluvit. Sue k tomuto účelu využívá tzv. lexigram – sadu abstraktních symbolů, které reprezentují více než 400 anglických slov. S její pomocí může svým přátelům skládat komplimenty, mluvit o budoucnosti nebo minulosti, ale především odpovídat, což umožňuje konverzaci v pravém slova smyslu. Panbanisha používá nástroj k tomu, aby se domluvila s jiným druhem nějakým naprosto cizím jazykem. Chápe, že v každodenním životě jsou jistá pravidla a jedná podle nich, když se spontánně rozhoduje. To ukazuje, jak je její intelekt přizpůsobivý.

Klikněte pro větší obrázek Už po celá staletí po našem boku žijí psi, a to znamená, že se museli naučit přijímat náš způsob komunikace stejně dobře jako ten vlastní. Vzájemné soužití je založeno na tom, že pes v člověku vidí vůdce smečky a udělají pro něj téměř cokoliv, co se po nich vyžaduje. Je to možné jen díky tomu, že jsou dostatečně inteligentní na to, aby porozuměli povelům, které jsou pro ně v podstatě v cizím jazyce. Změny intenzity hvizdu umožňují, aby se ze základních povelů staly překvapivě komplexní. Ovčáckým psům schopnost rozpoznat tento kód umožňuje porozumět, kam přesně mají jít a jak rychle či naléhavě mají povely vykonat. A když máte dva ovčácké psí šampióny a políbí vás múza, nic není nemožné – ani vytváření živých obrazců na pastvině.

Klikněte pro větší obrázek Psi se nicméně dokážou naučit mnohem víc, než jen reagovat na píšťalku. Profesora psychologie Johna Pilleyho zajímalo, kolik slov si pes může zapamatovat. Když našel dokonalou studentku, fenku Chaser, s kolegy sehnal spoustu hraček a vypracoval převratnou studii o psí inteligenci. Každá hračka má své jméno, které se Chaser v průběhu svého života naučila. Po 3 letech intenzivního výcviku už si pamatovala 1022 slov – jména 116 míčků, 26 létacích talířů a přes 800 plyšových hraček. Učení probíhá tak, že John vystaví pět předmětů, které fenka zná, a jeden nový. John se při tom nikdy nedívá na hračky na podložce, takže aby Chaser vybrala tu správnou, musela se dobrat toho, že může označovat neznámý objekt. Dnes stačí jediný pokus, aby se jí nová hračka i se jménem zapsala do paměti.

Předstírání

Na Floridě žijí malí ptáci, které vědci bedlivě sledují, protože jejich životy jsou překvapivě složité. Život sojek křovinných závisí na žaludech, jichž tu ale v zimě prostě není dost. Ty nejchytřejší si dělají zásoby, jenže zloději číhají na každém rohu. Jak těmto ptákům pomáhá inteligence k tomu, aby zůstali o krok před svými konkurenty? Jedna sojka ve větvích vyhlíží, jak by se bez námahy dostala k nějakému jídlu. Druhá, která je na zemi, o tom ví, ale předstírá, že si skrytého pozorovatele nevšimla. Soka může přelstít jednoduchým trikem: předstírat, že je žalud schovaný třeba za větví, a nepozorovaně ho umístit mimo dohled zvídavých očí. Až donedávna přitom byla schopnost předvídat úmysly druhých a její využívání k jejich oklamání přisuzována pouze člověku a několika lidoopům. Proto je chování těchto malých ptáků ještě překvapivější.

Klikněte pro větší obrázek Touha zmocnit se cizí potravy není cizí ani kočkodanům. Na ostrov Svatého Kryštofa v Karibském moři jezdí tisíce turistů, aby se pokochali krásnou krajinou a odpočinuli si na prosluněných plážích. Pro tyto opice jsou frekventované bary na plážích zdrojem nesčetných možností. Naučili se ukrást nám něco, aniž bychom si jich všimli. Jednoduchým pokusem můžeme přijít, jak to dělají. K dispozici byla jedna dobrovolnice, malá cedule a dva kelímky ovocného džusu, jeden v zorném poli dobrovolnice a druhý nikoliv. Opice by se měla rozhodnout, na který kelímek pro ni bude z hlediska jeho polohy výhodnější se vrhnout. Má však dostatečnou kapacitu na to, aby si uvědomila, že jednoho z kelímků si figurantka všímá? Ano. Pokud jste kočkodan, co lidem upíjí džus, musíte se snažit minimalizovat riziko, že vás chytí. Vědci se neustále přou o to, co přesně si opice myslí, nicméně se zdá, že se dokážou vžít do kůže někoho jiného a přijít na to, kam se dívá, ještě než se dají do díla.

Emoce

Kytovci patří bezpochyby k nejinteligentnějším stvořením na naší planetě. V Mexiku je jedna laguna, kde plejtvákovce šedé nic neohrožuje a můžou si tedy v klidu hrát, ale poněkud zvláštním způsobem. Matky aktivně nabádají své potomky, aby si pečlivě prohlíželi lidské návštěvníky. Ačkoliv by je v tomto období ještě měly chránit, často je kvůli lepšímu výhledu dokonce i přizvednou nad hladinu. Vědci proto předpokládají, že velryby musejí z kontaktu s námi mít nějaký druh potěšení, stejně jako my. Před pouhými sedmi lety byly v mozcích několika druhů velryb objeveny zvláštní buňky zvané pyramidální, umožňují cítit emoce jako láska nebo soucit, o nichž se do té doby vědělo jen u člověka a lidoopů. A když vezmeme v úvahu, že velryby mají větší mozek než my, podle prvních odhadů by oproti nám mohly mít těchto buněk až trojnásobné množství.

Klikněte pro větší obrázek V Seattlu je pod intenzivním dohledem zase jeden druh inteligentního ptáka, žijícího v hejnech. Profesor John Marzluff se už 10 let věnuje výzkumu inteligence vran, které se velmi chytře adaptovaly na život ve městě, a tvrdí, že velký podíl na jejich úspěšnosti má i zdravý strach. Aby vůbec mohl tyto havranovité ptáky studovat, musel zosnovat takřka vojenskou operaci, protože jejich odchyt je čím dál obtížnější. Vrány si totiž pamatují obličej toho, kdo je chytil a tuto zkušenost umějí využít. Nedílnou součástí výzkumu ptačích emocí a paměti se proto staly masky. Když si John v jakékoli části města nasadil masku, v níž dříve chytil vránu, stalo se něco neuvěřitelného: vrány začaly vzrušeně krákat, což znamená, že si ho všimly. Jelikož v průběhu posledních pěti let chytil pouze několik málo vran, zdá se, že vrány spolu komunikují a učí se rozpoznat potenciální hrozby pozorováním. Špatná zkušenost a odpovídající reakce se rozšiřují po celé komunitě. Vynikající paměť vranám umožňuje poučit se ze svých chyb, ale to není vše. Při podrobnějším výzkumu John odhalil amygdalu, v podstatě něco jako emoční centrum ptačího mozku. Johnovi se tak jako vůbec prvnímu podařilo prokázat, že i vrány prožívají základní emoce.

Originální názevSuper Smart Animals
Stopáž51 minut
Rok výroby 2012
 ST
ŽánrDokument