Naše planeta z ptačí perspektivy i přímo z kamer umístěných na jejich těle! Nevídaná a úchvatná podívaná v dokumentu z kolekce BBC Earth

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Je jaro. Desetitisíce čápů bílých opustily Afriku a vracejí se ke svým hnízdům v Evropě. Ta jsou stále ještě 1500 kilometrů daleko. Podobně jako nespočet milionů dalších ptáků i je čeká během cesty mnoho nástrah. Možná, že tito čápi svou pouť ani nedokončí. Silný vítr je zahnal mimo jejich obvyklou trasu nad Marmarské moře. Čápi potřebují stoupavé proudy teplejšího vzduchu, aby mohli plachtit. Nad vodou ale žádné nevznikají. Při intenzivním mávání křídly spotřebují velké množství energie, a to je rychle vyčerpává. Čápi klesají nebezpečně nízko.

Čáp bílý

Desetitisíce čápů bílých na jaře opouštějí Afriku a vracejí se ke svým 1500 kilometrů vzdáleným hnízdům v Evropě. Podobně jako nespočet milionů dalších ptáků, i je čeká během cesty mnoho nástrah. Tou může být třeba i silný vítr, zažene-li je mimo jejich obvyklou trasu nad moře. Čápi totiž potřebují stoupavé proudy teplejšího vzduchu, aby mohli plachtit, a nad vodou žádné nevznikají. Při intenzivním mávání křídly spotřebují velké množství energie. Kdyby se dotkli křídlem hladiny, spadli by do vody a utonuli by.

Klikněte pro větší obrázek Důležitou roli v jejich letovém plánu hrají města. Pevné plochy, které pohlcují sluneční paprsky, jsou pro tvorbu stoupajících proudů vzduchu lepší než okolní krajina. Střechy fungují jako tepelné akumulátory, vydávající teplo dokonce i v době, kdy je zamračeno. A nad silnicemi rozpálenými sluncem vznikají vzdušné dálnice horkého vzduchu.

Cesta z Jihoafrické republiky sem jim trvá zhruba 50 dní. Jako první se v Evropě objevují samci, kteří se snaží doletět ke svým hnízdům dřív, než k nim dorazí jejich partnerky. Čáp se vrací do domova zděděného po předcích. V hnízdě přebývá rodina po několik generací. Občas mohou nastat půtky, když se mladší samec pokouší zabrat hnízdo pro sebe, přestože mu nepatří, a starousedlík své rodinné dědictví urputně brání. V hnízdech čápi čekají na přílet svých partnerek a ve volném čase se pouští do důkladného jarního úklidu. Partnerky neviděli 8 měsíců, proto je důležité, aby na ně udělali ten nejlepší dojem. Po 8 měsících, které partneři strávili daleko od sebe, se přivítají klapáním zobáků a znovu musejí zase pořádně upevnit svůj vztah.

Čápům, podobně jako spoustě jiných ptáků, se dobře daří na kontinentu, který člověk změnil nejvíc ze všech. Patří mezi velké množství ptáků, kteří přítomnost člověka záměrně vyhledávají, a své potomstvo vychovávají mezi námi, přímo uprostřed Evropy.

Berneška tmavá

To bernešky tmavé se bolestným loučením vyhýbají. Táhnou společně jako jedna velká, šťastná rodina. Matka, otec a děti jsou doprovázeni strýci a tetičkami. Bernešky se vydávají na sever v době, kdy někteří tažní ptáci už přilétají z Afriky. Řada rodin tráví zimu v pobřežních mokřadech v okolí Mont St. Michel v severní Francii, a na jaře odlétají na Špicberky, souostroví ležící uprostřed cesty mezi Norskem a Severním pólem, nebo do polárních končin Ruska.

Klikněte pro větší obrázek Bernešky mají na 5000 kilometrů dlouhou cestu do svých hnízdišť poklidných šest týdnů, během nichž se nejméně šestnáctkrát zastaví, aby si odpočinuly. Mnoho bernešek začíná cestu na Špicberky přeletem kanálu La Manche, dále se obvykle drží při pobřeží. Když ale cítí nějaké nebezpečí, stahují se raději do vnitrozemí. Při poklesu atmosférického tlaku, který je varovným příznakem blížící se fronty, se cítí ve vnitrozemí bezpečnější, i když některým bouřím se nedá vyhnout ani tam. Bernešky jsou naštěstí vybavené tím nejdokonalejším šatem do vlhkého počasí, jaký si dokážeme představit. Jejich impregnované peří se překrývá tak dokonale, že vytváří vodotěsnou vrstvu odolnou vůči dešti i při rychlosti 60 kilometrů v hodině. Funguje jako dokonalá pláštěnka.

Od severu Británie mají bernešky před sebou dva a půl tisíce kilometrů bez přestávky. Načasovat vhodnou dobu odletu je proto velmi důležité. Pokud by je zastihlo špatné počasí, mohlo by je to stát život. Když se dostanou nad otevřené moře, nejbližší souš je od nich 600 kilometrů na severovýchod - Skandinávie. Je to namáhavé, na každý nádech musejí třikrát mávnout křídly. Když vyčerpají tukové zásoby, začnou odbourávat svalovou tkáň.

Špicberky, nejodlehlejší evropská divočina, možná bude některým připadat jako pustina, pro bernešky je ale doslova rájem. Slunce tu teď svítí 24 hodin denně, což jim umožňuje se nepřetržitě pást, aby získaly dost energie na zásnuby a nakladení snůšky.

Nebezpečí představuje snad jen vyhladovělý medvěd lední, který může zlikvidovat celou kolonii. Zvlášť zatoulané mladé house je v takové situaci nejohroženější. Dojde-li k ohrožení, ke vzdušným útokům bernešek se připojují třeba rybáci dlouhoocasí nebo chaluhy velké. Spojují se, protože mají společného nepřítele. Jejich plán je jednoduchý - co nejvíce ztrpčit medvědovi život a donutit ho k odchodu. I když jsou setkání s medvědy ledními stále častější, hnízděním v polárních oblastech se bernešky vyhnou hlavně lidem, kteří by je rušili.

Vlaštovky

V době, kdy Bernešky odlétají z Anglie, sem přilétají trávit léto vlaštovky. Během cesty překonávají celou Afriku a dalších tisíc nebo i víc kilometrů, než dorazí do svých letních domovů, uletí ještě po Evropě.

Podobně jako čápi, musejí samečci nejdříve pořádně uklidit. Některá hnízda jsou v rodinném držení až 50 let. Samečci, kteří si s tím umí dobře poradit, dělají na samičky lepší dojem a častěji se páří. Jako stavební materiál se hodí téměř všechno. Pokud sameček vybaví obydlí měkkým lůžkem, bude mít určitě větší šanci.

Břehule říční

Klikněte pro větší obrázek Přestože v Evropě je neobhospodařovaná příroda na ústupu, dodnes tento kontinent přitahuje obrovské množství tažných ptáků. Břehule říční, jinak též vlaštovka pohorská, přilétá do Evropy hnízdit až z Jihoafrické republiky. Lákají je hlavně místa, kde se vyskytuje velké množství hmyzu, a to hlavně kvůli svým mláďatům. Například jepice, jejichž život trvá jen 3 hodiny, které jim stačí, aby se spářily a nakladly vajíčka, jsou pro hladová ptáčata vítanou a hlavně výživnou potravou.

Jeřáb popelavý

Jeřábi popelaví překonávají Středozemní moře přes Gibraltarský průliv, kde Evropu od Afriky dělí jen 20 kilometrů. Za příhodných podmínek urazí za den až 800 kilometrů. Po třech dnech letu jsou hladoví a unavení. Známým místem, které jetřábi volí pro odpočinek a nalezení potravy, je Camargue na jihu Francie, největší říční delta v Evropě. Jejich cílem je však až Skandinávie, takže nemohou odpočívat dlouho.

Nejdůležitější pro táhnoucí ptáky je udržet správný směr. Podobně jako všichni ptáci vyžívají i jeřábi jako kompas slunce. Jejich tělesné hodiny se dokonce přizpůsobují jeho putování po obloze. Když je zataženo, řídí se jeřábi podle zemského magnetického pole. Ale i když jsou vybaveni nejdokonalejším navigačním systémem, podobně jako my dávají přednost zraku. Krajina vypadá z výšky jako rozvinutá mapa. Ideální je sledovat během letu tok nějaké řeky. Mezi velmi oblíbené trasy patří údolí řeky Loiry, kterým za jediný den nad ním proletí až 50 tisíc jeřábů.

Klikněte pro větší obrázek Jeřáb je jedním z důkazů, že v Evropě se tažní ptáci zkrátka musejí umět přizpůsobit. Někteří z nich dříve končili dlouhou cestu a zakládali novou generaci v Nizozemsku na místech, které pak lidé přetvořili ze slaných mokřadů. Dnes nizozemští jeřábi raději pokračují až do rozsáhlých mokřadů ve Švédsku. Zde mívají zjara svá pravidelná dostavení, kde se schází tisíce jeřábích rodin. Je to nejdůležitější společenská událost v jejich kalendáři: pro rodiče to je místo, kde obnovují své partnerské vztahy, pro mladé jeřábi zase místo, kde mohou hledat partnery.

Špačci

Zatímco někteří ptáci vyhledávají raději přírodní prostředí, jiní nepohrdnou ani městem, ba naopak. Například do Říma přitahuje za zimních podvečerů teplo velkoměsta na pět milionů špačků.

Než usednou a začnou hřadovat, vytvářejí jejich vzdušné manévry úchvatnou podívanou. V paprscích zapadajícího slunce hraje opeření špačků duhovými barvami. Nádherná představení ale nejsou určena pro zábavu. Špačci se tím snaží zmást sokola stěhovavého, pátrajícího po něčem k snědku. Formace mu nedovoluje, aby se mohl zaměřit na jedince. Aby špačci dosáhli tak dokonalé synchronizace pohybů hejna, každý z nich neustále sleduje sedm nejbližších sousedů. Reagují desetkrát rychleji než nejlepší piloti. Aby měl sokol vůbec nějakou šanci, musí být stejně dobrý jako oni.

Městským životem ale žijí pouze v zimě. Aby zahnízdili a vyvedli potomstvo, vydávají se do sibiřské divočiny. Při namáhavé cestě pomáhá matka svým unaveným potomkům: vzduch, který zvedá letkami křídel, nadnáší ptáky, letící ve formaci za ní. Následováním matky si mladí jeřábi ukládají cestu do paměti a příští rok ji už absolvují bez její pomoci.

Terej bílý

Klikněte pro větší obrázek Nedaleko Skotska leží Bass Rock, místo další velké podívané spojené s tahem ptáků. Na malém ostrůvku se přes léto tísní na 150 tisíc terejů bílých, kteří sem ze západní Afriky naletí 5500 kilometrů. Lákají je sem bohatá loviště ryb v Severním moři, které ostrov obklopuje.

Ptáci vytvářejí rybářské výpravy, které mohou trvat i 4 dny a terejové se při ní dostanou až 500 kilometrů daleko. Dokážou se ponořit až do hloubky 22 metrů - hlouběji, než kterýkoli jiný pták. Nárazy na hladinu tlumí vzduchové vaky v hrdle a v plicích.

Orlovec říční

I Skandinávie láká ptáky, kteří tráví zimu v Africe. Mnoho orlovců říčních urazí na cestě ke svým letním domovům v severním Finsku víc než 6500 kilometrů. V lesích je roztroušeno množství jezer plných ryb, proto tu s oblibou hnízdí.

Orlovci mají svá oblíbená místa konzumace kořisti, na která se opětovně vracejí. Nejsou to zrovna šetrní jedlíci a obvykle po nich něco zůstane. Dobře o tom vědí medvědi, kterým tyto Zbytky poslouží to jako skvělá svačinka.

Originální názevEarthflight
Stopáž53 minut
Rok výroby 2011
 )D( ST
ŽánrDokument