Naše planeta z ptačí perspektivy i přímo z kamer umístěných na jejich těle! Nevídaná a úchvatná podívaná v dokumentu z kolekce BBC Earth

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Snad každý z nás sní, že jednou poletí jako pták a vznese se silou svých křídel do oblak. Skutečnosti se ale nic nevyrovná. V tomto cyklu si ukážeme naši planetu, jak ji vidí ptáci, kteří na svých cestách oblétnou celý svět. Spatříme úchvatná přírodní představení. Budeme s ptáky překonávat drsné podmínky.

A získávat tvrdě zaslouženou odměnu. Takto vypadá svět prožitý na křídlech.

S příchodem jara každoročně začíná migrace ptáků. Z jihu na sever Severní Ameriky se po několika tradičních migračních cestách vydávají vzájemní nepřátelé – husy sněžné a orli bělohlaví. Svá zavedená zimoviště, hnízdiště a trasy mají i další druhy ptáků. Mladí jedinci se na dlouhých cestách učí lovit, od svých rodičů získávají dovednosti a schopnost bránit se.

Orel bělohlavý a husa sněžná

Mexický záliv na úplném jihu Severní Ameriky je zimovištěm husy sněžné. S příchodem jara se v několikamilionovém hejnu vydává na 5000 kilometrů dlouhou cestu přes celý kontinent až do svých arktických hnízdišť. Tak velké shromáždění ptáků nemůže zůstat bez povšimnutí orla bělohlavého, erbovního ptáka Spojených států, bystrého a mocného dravce. Pozorně sleduje vyplašené ptáky a pátrá po opozdilcích nebo nemohoucích jedincích. Panika, která se hejna zmocňuje, připomíná mexickou vlnu na sportovním stadionu. Přesto se i v tomto neuvěřitelném zmatku drží rodiny pohromadě a jejich vznášení se do vzduchu připomíná sněhovou bouři. Tisíce hus vytvářejí souvislou bělostnou masu, ve které se jedinec nedá prakticky rozpoznat. V tu chvíli se orel raději poohlédne po něčem jiném – snadnější kořistí jsou třeba přezimující lysky americké, které na rozdíl od hus potřebují mnohem delší vzletovou dráhu a také nejsou tak dobrými letci –, táhnoucí hejna hus však bude dál sledovat v naději, že mu brzy k lovu poskytnou lepší příležitost.

Klikněte pro větší obrázek Husy sněžné putují po přesně stanovených trasách odvěkých tažných cest. Obzvláště oblíbená je mississippská trasa, protože husí rodiny na ní mohou kdykoli usednout na hladinu, aby se nasytily nebo si odpočinuly. Mláďatům stačí, aby absolvovaly trasu jen jednou, a budou si ji pamatovat celý život. Vítaným přilepšením pro husy putující po trase nad řekou Mississippi je oblast Nebrasky. Rozsáhlé prérie, které se tu kdysi táhly, se za posledních 150 let změnily v nekonečný pás obilných polí. Mnohé z hus, které tu přistály, letěly bez přestávky 3 dny, a urazily přitom 1300 kilometrů, spálily přes 3000 kilokalorií a ztratily třetinu své tělesné hmotnosti.

Všechny migrační trasy ale nejsou tak jednoduché: ptáci letící západní trasou musejí překonat nebezpečné pouště, jaké jsou například v okolí Grand Canyonu nebo údolí Monument Valley. Tento úsek cesty je pro táhnoucí ptáky tím nejhorším, který musejí překonat, nenajdou zde vodu ani potravu. Husy musejí velmi rychle a usilovně mávat křídly, aby se udržely ve vzduchu a dostaly se k úrodné zemi. Při svém putování ptáci využívají stoupavé vzdušné proudy, aby maximálně využili sílu teplého vzduchu. Holé pustiny zanedlouho vystřídají rozsáhlé stepní oblasti, táhnoucí se stovky kilometrů.

Rušnou křižovatkou mnoha hejn tažných ptáků je New York. Přestože na místě původních mokřadů vyrostly domy a další stavby, každý rok sem míří více než 250 druhů ptáků. „Velké jablko“ poskytuje vyčerpaným husám sněžným alespoň nějakou pomoc: velké budovy fungují podobně jako skalní útvary a podél jejich stěn stoupají vzhůru proudy ohřátého vzduchu, které vynášejí do výšky vysílené husy, mířící do vnitrozemí.

Kde se shromažďují husy, tam jsou vždy i orli, snažící se rozdělit hejno a vyčlenit z něj nejslabší jedince. Zdravé husy sněžné se ale jen tak nedají, vybírají si tedy jedince oslabené útrapami dlouhé cesty. Když je všude tak velké množství kořisti, orli mohou odpočívat a věnovat se společenskému životu. Někteří si dokonce hrají se svou potravou.

Klikněte pro větší obrázek Když husy dorazí na ustupující sníh, čeká je poslední přestávka. Už tu ale na ně čekají hladoví orli bělohlaví a doufají, že se konečně budou moci nasytit svou nejoblíbenější potravou, zvláště když jsou husy vyčerpané a nejvíc zranitelné. Všechno, co se mladý dravec naučil během svých her, se teď pokouší uplatnit v praxi. Někdy úspěšně, jindy ne.

S vyjasněním se husy vydávají na poslední úsek své cesty k hnízdištím za polárním kruhem. Teprve nyní mladé husy opouštějí rodiče a zakládají vlastní rodiny. Pouto mezi nimi a jejich matkami, které jim pomohlo překonat skoro celou Severní Ameriku, si nyní vytvářejí se svými potomky.

Pelikán hnědý

Pelikáni vyvádějí svá hnědě zbarvená mláďata v teplých vodách u břehů Kalifornského poloostrova. Pestřeji zbarvení rodiče si pamatují velké množství poznatků, které mohou svým dětem předat. Mladí pelikáni se především musejí naučit rozpoznat způsoby chování všech mořských tvorů, které vidí dole pod sebou. Některé z nich je totiž mohou zavést k potravě, jako třeba delfíni, kteří pronásledují hejna sardinek a sardelí. Podle pohybu kytovců pelikáni vidí, kde se mají ponořit. Čím jsou ryby hlouběji, tím z větší výšky se vrhají do vody. Už v mladém věku jsou pelikání dokonale uzpůsobeni pro útok z výšky: při dopadu do vody prudce natáhnou nohy, křídla sklopí dozadu a široce rozevřeným zobákem pohltí kořist. Vak ve spodní části zobáku se v mžiku naplní deseti litry vody a jeho horní část vzápětí uzavře past.

Pelikáni u západního pobřeží se také musejí držet přesně stanoveného časového rozvrhu, aby nepromeškali jednu bohatou hostinu. Za přílivu je celý břeh pokrytý gruniony kalifornskými, kteří se nechávají vyplavit na břeh, kde se samičky zahrabávají ocasem do písku, aby do něj nakladly jikry, a samci se stáčí kolem nich a oplodňují jikry. Dospělí pelikáni přesně vědí, kdy sem štíhlé ryby připlavou. Protože jejich velké zobáky jsou příliš neohrabané na to, aby jimi dokázali vytáhnout rybu plácající se v písku na pláži, mají v zásadě dvě příležitosti: první přichází s příbojem, druhá když se ryby začnou vracet zpátky na moře a pelikáni na ně mohou zaútočit ze vzduchu.

Klikněte pro větší obrázek Tažné cesty pelikánů jsou krátké a pro řadu z nich končí v Sanfranciském zálivu. Ve zdejších vodách najdeme jedno z nejrozmanitějších mořských společenství na světě. Zatímco během tahu se pelikáni musejí učit hledat potravu sledováním jiných zvířat nebo s použitím vlastního důmyslu, tady nebudou mít žádný problém. Mohou si ulovit rybu sami, spokojit se s odpadem, který vyhazují rybářské lodi, nebo se připojit k lachtanům kalifornským, kteří podobně jako delfíni dokážou najít a obklíčit hejno ryb.

Racek mormonský

Pro pelikány je Sanfranciský záliv příjemným zakončením jejich cesty, pro jiné ptáky naopak teprve začátek. Rackové mormonští si díky své vynalézavosti v okolí přístavů na kalifornském pobřeží žijí celkem pohodlně, ale i přesto každé jaro poslechnou volání divočiny a všech 65 000 se jich sebere a zdejší břehy opustí. Rackové se vydávají do vnitrozemí, kde víc než 300 kilometrů od moře leží pusté solné jezero Mono. Jeho voda je svým způsobem jedovatá, tvoří ji žíravá směs alkalických solí. Každé ráno se ale pobřeží náhle zaplní obrovskými mračny tvořenými miliardami much druhu Ephydra hians, které se zde shromažďují, aby se tu nasytily a rozmnožovaly. Pro racky to je hostina, jaké se žádná jiná nevyrovná. Jejich lovecká technika není nijak složitá – stačí otevřít zobák a běžet. Jediná moucha poskytne rackovi 7 kalorií, tomu proto stačí, když jich za den chytí jen 60. Život u jezera je velmi snadný, rackové se tu proto shromažďují každé léto, aby vyvedli mladé.

Káně rudochvosté

Klikněte pro větší obrázek Dravá káňata rudochvostá, táhnoucí na sever z Jižní Ameriky, využívají jiné příležitosti. Jeskyně Bracken Cave v jižním Texasu se stává útočištěm tadarid guánových, které tu přilétají z Mexika, aby vyvedly mladé. Se zhruba 20 miliony jedinci jde o nejpočetnější shromáždění savců na naší planetě. Zkušená káňata se vrhají na netopýry střemhlavým letem o rychlosti přes 160 kilometrů v hodině. Nejlepší káně dokáže zachytit netopýra jedním pařátem, zatímco v druhém drží dalšího. Ta nejlepší z nejlepších tu zůstávají celé léto, většina tažných káňat ale jeskyni využívá na dlouhé cestě jen jako stánek s rychlým občerstvením.

Volavka bílá

Další ojedinělou příležitost pro lov ryb nabízejí ptákům mokřady v Jižní Karolíně. Volavky jsou názorným příkladem neobyčejné schopnosti ptáků přizpůsobit se možnostem, které se naskytnou: hejno pozorně sleduje delfíny a zpozorní pokaždé, když se začnou vynořovat na hladinu a zjišťovat pozici nejbližšího bahnitého břehu. Delfíni naženou na břeh hejno ryb, kde je chytají do tlamy. Toto je jediné místo na světě, kde loví ryby tímto důmyslným způsobem, čehož se místní ptáci rychle naučili využívat. Mnohé volavky už samy vůbec neloví a jsou zcela závislé na rybách, které delfíni vyženou na břeh.

Vlhovci

Úplně jiný druh létajících cestovatelů přitahují bizoni – vlhovce. Když bizoni táhnou, vlhovci putují s nimi. Tito opeřenci kladou svá vejce - podobně jako kukačky – do hnízd jiných ptáků, proto se nikde nemusejí zastavovat. Bizoni při pastvě vyplaší hmyz, který se vznese do vzduchu, a ptáci proto sledují každý jejich pohyb. Také vědí, kdy je rozumné se jim klidit z cesty: zvláště nebezpeční jsou bizoní býci, když svádějí souboje o říjné samice. Těchto obrů, vážících až tunu, a jejich opeřených souputníků se tu kdysi proháněly miliony. Stejné proměny krajiny, které dnes tak prospívají husám sněžným, však vzaly většině bizoních stád a hejn vlhovců domov.

    Originální názevEarthflight
    Stopáž53 minut
    Rok výroby 2011
     )D( ST
    ŽánrDokument