Režisér o filmu
Už první přečtení scénáře Jak jsme hráli čáru mě nadchlo. Peter Pišťanek ve filmu otevírá novou kapitolu – dětství. Spoluautor Marian Urban měl vskutku dobrý nos, když natrefil na jeho nepublikované povídky a inicioval vznik filmové podoby tohoto materiálu. Pověstná pišťankovská groteska o komunismu se tentokrát odehrává z pohledu těch nejmladších. Prvořadý je zázračný svět malých dětí a velkých objevů. Přiznám se, že příležitost učit se od mladých jsem přivítal s radostí. Je známé, že děti nám dávají víc než my jim. S naší pomocí poznávají svět, jaký už vlastně ani neexistuje, ale my se od nich učíme, jaký je svět dnes a jaký bude zítra.
Prvních deset minut filmu je nejdůležitějších. Pišťanek a Urban začínají své vyprávění magickou chvilkou – Štědrým večerem. Známý rituál rozbalování dárků v různých rodinách s různými zvyky a různými hodnotami je kouzelný. Karty jsou rozdané, příběh několika rodin a hlavně dětí, může začít. Film se vyjadřuje v obrazech, co scéna, to silný emotivní vjem. Scénář poskytuje pevnou situační, vztahovou a dialogickou osu. Zároveň však jako režisér vím, že práce s dětmi přináší, v dobrém slova smyslu, také kouzlo nechtěného. Ne všechno se dá povědět slovy, dialogem. Ale co se nedá vyjádřit pomocí herců, nedá se vyjádřit nijak.
Děti vždy přijímají a hledají vzory. V jejich světě se zrcadlí také svět nás dospělých. Většinou je to zábavné vzhlédnout se v takovémto odraze, ale někdy také ne. Dítě komunistického ideologa je v příběhu například, podobně jako jeho otec, obdařeno velkou dávkou fantazie anebo řečeno jinak, schopností druhé vodit za nos. Dítě vojáka si mezi dětmi automaticky hledá podřízených, kterým chce velet, a podobně.
Příběh je pestrý a originální. Pišťanek a Urban přináší paletu portrétů z řady dospělých a jejich miniatur. Charaktery odvážných, bojácných, věřících, ateistů, loajálních, nekompromisních, naivních, cynických a jiných se tvoří ve výrazných situacích, v obrazech, ve vztazích. Dětský svět je na rozdíl od světa velkých, plný energie, emocí, fantazie a humoru. Náš hlavní hrdina se nachází v ojedinělé situaci. Žije bez rodičů, starají se o něj prarodiče. V dětství mají vnuci často větší důvěru ke svému dědovi než k otci. V našem příběhu je tomu opravdu tak.
Dobré filmy mají jedno téma rozložené v různých vrstvách a podobách. Jak naznačuje název scénáře, příběh je Amarcordem malého chlapce, který vyrůstá v pohraniční obci. Děti obyčejně vytvářejí menší skupinky, ve kterých se mezi sebou nejednou přou. I takovéto chvíle malých válek zažívá náš hrdina. První lásku, první zradu, první přečin a první trest. Dominantním vztahem v příběhu však zůstává ten mezi dědou a vnukem. Praotec ví, že děti často přijímají vzor jako kritiku. To vědí také scénáristé, kteří nám připravili základní vzorek lidských postojů ke svobodě, moci, strachu, dobru a zlu. Jako by se v lidských dějinách všechno opakovalo. Z tohoto pohledu lidstvo působí, jako by jezdilo po kruhovém objezdu dějin a nenacházelo nový výjezd. Příběh směřuje přes závěrečnou krizi k překvapivé a vzácné katarzi. Tvůrci scénáře svůj příběh nepřeplňují nabízejícími se motivy. V duchu hesla, že méně je někdy více, svého malého hrdinu přivedou k velkému rozhodnutí.