Rozhovor s režisérem Michalem Dvořákem
Občan K. je prvním projektem Ztohoven, o kterém vznikl samostatný film. Proč jste se rozhodli natočit dokument právě o tomto projektu?
Z každého z našich dřívějších projektů existuje film nebo videozáznam, žádný ale není celovečerní. O Mediální realitě, výbuchu v televizi, byl například natočen dvacetiminutový film, který jsme vydali na dvd. Stejně jako sama podstata skupiny, její přemýšlení, tak i audiovizuální reflexe projektů prochází vývojem. Cítili jsme, že v případě Občana K. je konečně prostor pro natočení pořádného dokumentu a to i kvůli tomu, že se liší od našich předchozích projektů. Tentokrát to nebyla „teď a tady,“ akce, která rozvine diskuzi, ale dlouhodobý proces a sonda, kterou mělo význam průběžně dokumentovat.
Je tedy dokument Občan K. zpětnou reflexí, jakýmsi ohlédnutím za projektem?
Spíše je jeho součástí. Manifest či výstava byly indíciemi, které diváka mohly a měly nasměrovat k uvažování o sobě samém, ale film je ucelenějším výstupem. Akce probíhala po dobu šesti měsíců v životě nás všech, tedy na více místech současně, pokud bychom ji chtěli žánrově zařadit, měla nejblíž k performance. Film je způsobem, jak lidem zážitek či vjem z této performance předat. A snad jim tak také vnuknout myšlenku, že je dobré uvažovat nad tím, jak je stát nebo okolí ovlivňuje, jak se nechávají ovlivňovat a jak se v dnešním technologickém světě mění pohled na identitu a identifikaci člověka.
Řekněme, že jsem na výstavě byl, manifest četl, nad identitou uvažoval. Proč bych měl ještě jít na film?
Podíváš se nám do skříně, uvidíš nás jako obyčejný kluky… Hodně jsme tenhle krok zvažovali, ale myslím si, že je správný a že je na něj čas. Do výbuchu v televizi (Mediální realita) byli Ztohoven anonymní. Přestože pro plno lidí zůstali i dál, není to už pravda a soudním procesem kolem výbuchu byla rozkryta identita základních členů. Tak jsme si řekli, veřejnost už stejně ví nebo může vědět kdo jsme, tak se pojďme obnažit naplno a právě v projektu, kde zkoumáme identitu a identifikaci v dnešním světě. Ale zároveň s tím trošku zamotat. Přišlo to intuitivně a je to ten nejlepší moment. Člověk uvidí, jací jsme, uvidí do zákulisí, a zároveň do průběhu té sondy.
Kdo držel kameru, byl to vždy jeden člověk?
Všichni. V tomhle pohledu je to naprosto skupinové dílo. Přestože jsem pod filmem podepsaný jako režisér, kameru jsme měli v rukou snad všichni. A nejen členové skupiny – zatýkání při výstavě například točil Tadeáš Trojánek, produkční, který věděl, že tam je položená moje kamera. Chytnul jí a od boku pálil a natáčel zatýkající policisty. Díky mu moc za to! Skryté kamery jsme měli všichni zabudované v bundách, v taškách, když jsme byli na úřadech. Na místa, která byla oficiální, jako třeba volby či svatba, kde se to dalo domluvit a kde byla kamera přiznaná, jsme vzali malý štáb. Jednotnou podobu filmu nakonec vtiskl Martin Klimpar, hlavní kameraman, který točil právě třeba volby a závěrečné výpovědní dotáčky.
Říkal jste, že si téma zasloužilo větší prostor na plátně mimo jiné proto, že se projekt se liší od vašich dřívějších akcí. V čem tato odlišnost spočívá?
V partě jsme to hodněkrát řešili a dospěli jsme k pojmu, který se nám líbí a vystihuje naše projekty: mediální objekt. Dříve jsme používali termín mediální skulptura, což ale není přesné, protože slovo skulptura vychází z výrazu pro „odebírat.“ My neodebíráme, naše projekty se vrství… Například výbuch nebo otazník, to byly jednorázové akce, které trvaly pár minut, ale rozvířily takovou debatu, začaly vytvářet takový „mediální objekt“, že až ten objekt sám je vlastně finálním dílem, živým uměním, jehož tvar ovlivňují média, jednotlivci, celá atmosféra ve společnosti. Výbuch v televizi, to je pár vteřin trvající věc, která je dobře cílená a správně zasazená do kontextu – je jakousi roznětkou tohoto objektu. Mám ale pocit, že ta díla, to jsou ty objekty – nikoliv ta akce, ale to, co přijde po ní. Občan K. je jiného druhu – není to rychlá roznětka, ale dlouhodobá sonda. Kdybychom ji nezveřejnili, tak se o ní nikdo nedozví a dál to v klidu běží. Maximálně by došlo na nějaké osobní kontakty s hranicí zákona, možná by někoho chytli na letišti. Bylo to úplně nové, když jsme to tvarovali a dělali, věděli jsme, že to bude jiné. Vydali jsme se na tenký led, báli jsme se chyb, ale zjišťujeme, že chyby neexistují, že vše je správně (úsměv).
Ve filmu vystupují členové skupiny Ztohoven, ale pak je tam ještě jedna další postava, a tou je Bezksichťák. Kdo to je?
Bezksichťák je fantom, bezksichťák je symbol, bezksichťák je Občan K. Vznikl tak trochu jako antropologický projekt jednoho z nás uvnitř projektu. Původně byl vlastně takovým mementem – člověkem, kterým se nechceme stát. Člověkem bez tváře, bez otisků, bez výrazu, člověkem-číslem, jednotkou, vykonavatelem bez osobnosti který jen automaticky jedná. V jeho osobě je samozřejmě i odkaz na Kafku a je to on kdo mluví za celý projekt, jehož slova jsou slova manifestu.