Fenomén Underground

Druhá generace undergroundu

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 7  
Sdílet
| Poslat odkaz

Jáchym Topol

Klikněte pro větší obrázekSpisovatel, publicista, básník, textař a zpěvák Jáchym Topol se narodil v roce 1962 v Praze v intelektuálské rodině. Jeho otcem byl spisovatel a dramatik Josef Topol, matkou Jiřina Topolová, zdravotní sestra, ale jinak také dcera spisovatele, básníka a kritika Karla Schulze. Měl ještě o tři roky mladšího bratra – pozdějšího hudebníka a textaře Filipa Topola.

Z dětství si Jáchym vzpomíná hlavně na prázdniny u babičky v Poříčí nad Sázavou, kde řádil s místní starší klukovskou partou. A jelikož se Topolovi po ruské okupaci kvůli nastalé politické situaci raději zdržovali hlavně na venkově, v Poříčí také hned na podzim ´68 začal chodit do základní školy. Po dvou letech ale následoval návrat do Prahy a školní přestup. V tom čase Topolovi bydleli v Dejvicích poblíž Kulaťáku, pak se zase stěhovali na Malou Stranu. Škola Jáchyma vůbec nebavila – byl roztěkaný, nervózní, sice ho bavilo číst, ale doma. Z té doby mu utkvěly v paměti také výlety na chalupu, kterou měli Topolovi dohromady s baleťákem a hercem Vlastimilem Harapesem, a kterou otec Josef neustále budoval. „Část dětství jsem strávil s bráchou taky tím, že jsme nosili nekonečné kýble suti, prosívali písek, skládali uhlí, leštili podlahy. To byla ta socialistická doba chalup,“ říká Jáchym v časopisu Reflex (2009). V Praze na Malé Straně pak zažíval klasické klukovské bitky o teritoria. Doma zase návštěvy otcových přátel – Pavla Landovského, Jana Třísky, Václava Havla a dalších, většinou chartistů. Po ukončení základky v roce 1977 začal Jáchym studovat na gymnasiu v pražském Radotíně, proslulém to odkladišti dětí chartistů a problémových osob. Mezi jeho kamarády patřili Vítek Bruckner, Jan Mlynárik, Vít Krůta, Jan Macháček, Betyna Landovská, Milena Grůšová…

Někdy ve věku čtrnácti, patnácti let Jáchym četl Rimbauda, Joyceho, Ginsberga, Kerouaka, Salingera, Jakuba Demla, Ladislava Klímu, v šestnácti začal psát své první básně. Nikdo mu s ničím neporadil, cestu k poezii si musel najít sám, otec spisovatel syna žádným směrem nepostrkoval, v podstatě se s ním o literatuře vůbec nebavil. Jáchym tedy zacílil na svého mladšího bratra Filipa, již tehdy zručného pianistu: přišel s nápadem, že právě on bude jeho texty zhudebňovat. Což se také stalo. Na jaře osmasedmdesátého se pak stal svědkem bráchova premiérového vystoupení v Hrádečku na chalupě Václava Havla, když jeho Filip tvořil předprogram Pašijových her skupiny Plastic People of The Universe. To byl pro oba bratry v podstatě iniciační okamžik – první kapitola jejich budoucí nesnadné cesty životem byla napsána právě zde. Mezitím již na radotínském gymplu čile probíhala výměna samizdatů a nahrávek androšských kapel. Zhruba od konce 70. let se Jáchym začal stýkat také s undergroundovým guru, básníkem a filosofem Egonem Bondym. K důležitému kontaktu došlo, když mu Jáchym – jehož vzorem byl tehdy básník Pavel Zajíček z DG 307 – nesl k posouzení svoji první sbírku „Eskymácej pes“: přes „marxista levého“ se pak seznámil s dalšími tvůrčími duchy českého androše – s Petrem Placákem, Martinem Machovcem, Luďkem Marksem, J. H. Krchovským, Petrem Kabešem a dalšími.

V roce 1979 Topol coby básník debutoval v rámci samizdatového Sborníku 79-1. A poté, co dal bratr dohromady skupinu Psí vojáci, stál se Jáchym jejím hlavním zásobitelem textů – nejznámější je „Baroko v Čechách“ –, což trvalo zhruba do poloviny osmdesátých let, než si Filip začal psát texty sám. Jáchym zároveň chodil na bytové přednášky k Juliu Tominovi, na srazy k rodině Němcových do Ječné, kde se skamarádil s jejich synem, výtvarníkem Davidem. Samozřejmě začaly i problémy s estébáky. Občas si pro něj, jako máničku a syna chartisty na gympl přijeli, zavřeli ho na 48 hodin na CéPéZetku (celu předběžného zadržení) a někdy ho i zmlátili. V roce 1980 Jáchym spoluzaložil s bratrem Filipem a svými přáteli (Vítem Kremličkou, Viktorem Karlíkem, Martinem Sochou, Davidem Sísem, Bruknerem, Gábinou Fárovou, Mlynárikem, Krůtou, Landovskou aj.) samizdatový časopis „Violit“. Od roku 1980 začal také s Karlíkem v režii pořádat edici debutantů Edice pro více. Jáchym tehdy samizdatově vydal svoji jednoaktovku „Poslední dny Párska“ (1980).

Klikněte pro větší obrázekV jednaosmdesátém složil Topol maturitu, tudíž se přiblížila hrozba vojny. Kvůli tomu v letech 1981-1983 studoval Střední školu sociálně právní, dvouletou nástavbu, kterou však povětšinou strávil v hospodě U Skokana. I do této školy si pro něj občas přijeli estébáci, zejména jeden z největších hajzlů, nějaký Ducháč, který se speciálně zaměřoval na androše. Jáchym tehdy bydlel v bytě v ulici U vodojemu. Měsíc před koncem Jáchym nástavbu opustil a šel dělat do kotelny. Z kotelny vyrazil rovnou do blázince a z něj po čtyřech měsících vylezl s modrou knížkou a s invalidním důchodem na hlavu. Dál tak mohl žít svůj život v chaosu, povlávat Prahou, chodit po hospodách, po mejdanech, na bytové semináře k Němcových, k Tominovi či Petrušce Šustrové, vyjet na výlet s báglem do Rumunska. V tom čase se Jáchym také oženil s Veronikou Bartoškovou, která studovala a žila ve Francii, a fízlové ji sem nechtěli pustit. Naopak chtěli, aby odjel pryč Jáchym, aby se ho konečně zbavili. Což on odmítal. Takže to bylo takové manželství na dálku – oba se za tu dobu párkrát potkali v Budapešti a ve Východním Berlíně – proto také netrvalo dlouho. Mezitím bydlel v jejím bytě v Košířích, kde občas uspořádal nějaký mejdan spojený s výstavou svých přátel výtvarníků – tehdy začal s kamarády chodit do místní legendární hospody Klamovka. S Vojtou Stádníkem pak bydlel nějaký čas také v bytě v Radlicích, též mejdanovém – tam se pořádaly recitační večírky (literárně-dramatická pásma). Nakonec získal mrňavý byteček v Plzeňský, v baráku plným cikánů, sociálních případů a recividistů, kde si policajti podávali dveře. K invaliďáku si dva roky přivydělával jako nosič uhlí.

Když se vrátíme kousek zpět v čase, tak od roku 1982 psal Jáchym do různých samizdatových časopisů, což je shrnuto ve Slovníku čs. literatury: „Poezii, prózu, články, reportáže a rozhovory o rasovém a politickém násilí, o utlačování národnostních menšin a o politických uprchlících publikoval v periodikách samizdatových (Pražské komunikace; Vokno; Fragment, Bratislava) a exilových (Listy – Čtení na léto, Řím; Paternoster, Vídeň).“ Ve dvaaosmdesátém mu samizdatově vyšla sbírka „Eskymáckej pes“ a v témže roce skončil Violit.

Jáchym si totiž našel jinou zábavu – po vzoru bratra Filipa v roce 1981 spoluzaložil skupinu Národní třída, v níž byl zpěvákem (spíš deklamátorem) a nejčilejším textařem. Kapela vznikla vlastně jakoby z legrace, však také směru, kterým hodlala jít, v nadsázce říkala „katolickej jazz“. Zkoušela ve zkušebně Plastiků v obsazení Jáchym Topol (zpěv, recitace), Viktor Karlík (zpěv, občas bicí), Václav Stádník (kytara, flétna, klarinet, zpěv), Vojtěch Stádník (baskytara), Vít Kremlička (bicí, housle), Martin Socha (perkuse, bicí, zpěv), Vít Brukner (klávesy, vibrafon), občas bubnoval bicman Plastiků Jan Brabec j.h., impresária jim dělal Saša Vondra. Jak ale říká Jáchym v knize „Nemůžu se zastavit:“ (2000): „Opravdový muzikanti tam byli asi jen bratři Stádníkovi. Ostatní byli začínající spisovatelé a malíři a podle toho to vypadalo. Vítek Kremlička, Viktor Karlík, Martin Socha nebo já jsme rozhodně nebyli žádný hudební hvězdy. Mnoho vystoupení taky skončilo totálním nezdarem a naším úprkem z pódia. Bezvadná a divoká doba! Já jsem dělal zpěváka, protože jsem na nic neuměl ani zabrnkat a taky mi přišlo otravný pořád s sebou tahat nějakej nástroj. Mikrofon strčíš do kapsy. Texty byly od Kremličky, Karlíka, Krchovskýho nebo ode mě.“ Jáchym psal své texty pod pseudonymem Jindra Tma. Hudba byla plastikovsky ponurá, ale s občasnými názvuky nové vlny a reggae. Texty pak depresivní, anebo sarkastické viz třeba text písničky „Stop“: Teď ti krev cáká z úst / a cáká z žil / párkrát se tu votočíš / a jdeš do kytek / jak podřezanej dobytek / Já tu stojím jako vůl / Jako němej v plotě kůl / zas vražděnej touhle bídou / demonstrační suicídou“. Kapela hrála v podstatě jen neoficiálně po různých barácích, bytech (Praha, Brno, Mníšek pod Brdy, Černošice, barák v Kosoři, Oskava), jen jednou vystoupila polooficiálně na přehlídce v pražském Opatově. Zbyly po ní dvě kazety s názvy „Je třeba si zvykat“ (1984) a „Vlhkost v nočním autobusu“ (1985), které obsahovaly songy jako třeba „Stop“, „Je třeba si zvykat“, „Miláček lásky“, „Do háku“, „Doteky tvý kůže“, „Kyselina“ nebo „Bílý stehna“.

Jáchym se dále samozřejmě věnoval básnění: v roce 1983 mu samizdatově vyšla sbírka „Stěhovavá tvář“, zároveň svými básněmi přispěl do samizdatu „Petruščin sborník“ (ed. Petruška Šustrová), poté napsal pod pseudonymem Jindra Tma samizdatové sbírky „Noty pro podzimní bytost“ (1984) a „Náhodnejch 23“ (1985). V pětaosmdesátém přispěl jako Jindra Tma do přelomového generačního sborníku „Už na to seru, mám to za pár“.

Klikněte pro větší obrázekRok 1985 byl důležitý ještě z jednoho hlediska – z Moravy do Prahy přijedší Ivan Lamper inicioval vznik nového časopisu, do čehož Jáchym s Viktorem Karlíkem a přáteli okamžitě šli. Tak vznikl undergroundový magazín Revolver Revue (První čísla se jmenovala „Jednou nohou“), jehož „motorem“ byl Lamper a Jáchym šéfredaktorem. Zároveň spolu s Lamperem založili edici Mozková mrtvice. K tomu jim dopomohl fakt, že sem Maďarska Vondra a Ludvík Hradílek propašovali rozmnožovací stroj. Kromě Topola a přátel v RR publikovali i Pavel Zajíček, J. H. Krchovský, Zbyněk Hejda, Václav Havel, objevovaly se tu překlady Henryho Millera, L. F. Célina, Susan Sonntag… Jako první vydali v RR Magorovy „Labutí písně“. Finance získávali doma (třeba od V. Havla), chodily i z venku – z důvodu drahé výroby bylo ovšem nutné RR prodávat. Co se týče redakčních porad, jedním z center, kam se chodilo, byla hospoda Klamovka. Časopis vypadal opravdu exkluzivně, ale jak Jáchym připomíná v knize „Nemůžu se zastavit“: „Revolver vznikal přes veškerou snahu v ghettu, byl dílem ghetta a přes touhu po masovosti byl dlouho čten jen v ghettu.“

On sám sice bral důchod, ale ještě si přivydělával, kupříkladu v letech 1985–86 přes kamaráda muzikanta Karla Malíka prodával ve stánku u Fučíkárny opékané párky, následně zase dělal stěhováka, poté v universitní knihovně skladníka. V šestaosmdesátém pak podepsal u Martina Palouše Chartu 77, zároveň ukončila činnost skupina Národní třída.

V tom roce se Jáchymovy básně objevily v samizdatu „Básníci pražského undergroundu“, který částečně redigoval Bondy (Bratislava 1986), v sedmaosmdesátém přispěl Topol do sborníků „9 x kontra“, almanachu básníků pražského undergroundu a „Na střepech volnosti“, jeho věci se ocitly i ve „Sborníku pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let“ (1987). V roce 1988 vyšla samizdatová sbírka „Vlhký básně a jiný příběhy“ plus sborník „Miluju tě k zbláznění“, obsahující jeho sbírky „Náhodnejch 23“, „Vlhký básně a jiný příběhy“ a „Krajina s Indiánama“. Sborník byl oceněn Cenou Toma Stopparda.

V roce 1988 se Jáchym stal prvním aktivistou nezávislé iniciativy České děti, kterou vymyslel jeho kamarád Petr Placák. V tomtéž roce byl Topol zatčen za ilegální překročení hranic do Polska a rozšiřování materiálů nepřátelských socialistickému zřízení.(spolu s Ivanem Lamperem), díky amnestii však nebylo trestní stíhání zahájeno. V čase od listopadu 1988 do ledna 1989 se podivnou náhodou dostal do USA – vrátili mu pas a dostal povolení vycestovat. Žádné problémy ani výslechy, nic. Na cestu vyjel místo Václava Havla – jednalo o setkání Human Right Watch. Bydlel u Boba Krčila v New Yorku. V devětaosmdesátém se Jáchymovy verše objevily ve sborníku „Narozeni v 60. letech“ (1989).

Na jaře 1989 stál Topol spolu s Ivanem Lamperem, Janem Rumlem a Zbyňkem Petráčkem při zrodu politického časopisu Sport, který se po transformaci v listopadu 1989 změnil v Informační servis, který v oné třeskuté době plnil informační a vysvětlovací funkcí (první sídlo redakce bylo v bytě Saši Vondry, pak se přesunul do galerie U Řečických), později – v roce 1990 – se přeměnil a prosadil jako politický týdeník Respekt. V lednu devadesátého Jáchym přispěl i do „Sborníku Egonu Bondymu k šedesátinám“.

Klikněte pro větší obrázekV letech 1990–91 publikoval Topol jako reportér v týdeníku Respekt. V tom čase bydlel v Košířích v bytě poblíž Klamovky. V roce 1991 si vzal si za manželku divadelní kritičku Barboru Mazáčovou. Krátce pak pracoval pro časopis Raut a od roku 1991 je spisovatelem z povolání. V tomtéž roce oficiálně vyšla knížka „Miluju tě k zbláznění“, soubor Jáchymových básní, vzniklých v 80. letech v undergroundu, jejichž obecným tématem je revolta proti společnosti. O rok později zase jeho básně – z valné většiny vzniklé na začátku 90. let – pod názvem „V úterý bude válka“ (1992): autor v nich řeší nepřekonatelné rozdíly mezi nepřátelským světem vnějším a citlivým světem vnitřním. Zároveň začal textařsky spolupracovat se zpěvačkou Monikou Načevou – prvním plodem této spolupráce bylo její album „Možnosti tu sou…“ (1994). Už předtím Topol skončil se šéfredaktorováním RR – ještě rok byl redaktorem, pak z RR odešel. Ve čtyřiadevadesátém vyšla jeho první próza: novela „Výlet k nádražní hale“, která byla Alexem Zuckerem přeložena do angličtiny a o rok později vyšla v USA

V tom čase dostal Jáchym tříměsíční literární stipendium v Bonnu v domku, v němž kdysi žil spisovatel Heinrich Böll. V tomto tvůrčím prostředí pak napsal knihu „Sestra“ – rozsáhlý naturalistický román, v němž se prolínají sny s realitou. Kniha v překladech vyšla v USA, v Německu a v Polsku a dostala prestižní literární Cenu Egona Hostovského. Zhudebněné fragmenty románu „Sestra“ vyšly na albu Jáchym Topol & Psí vojáci (1994). V pětadevadesátém se pak na trhu objevila Jáchymova další kniha „Anděl“ – i ta vyšla v Německu a ve Francii. Slovník české literatury (redaktoři Kamila Míková a Jan Weindl, 1998) pak charakterizují Jáchymovu tvorbu takto: „Topolovu básnickou a prozaickou tvorbu od počátku charakterizuje autorův prožitek roztříštěnosti světa a z něj vyrůstající formování výpovědi jako kaleidoskopické kumulace fragmentů, jednotlivých situací či scén – motivy, postavy a děje přitom Topol modeluje prostřednictvím řady útržkovitých charakteristik. Jeho autorský jazyk často čerpá z obecné češtiny s příměsí vulgárních výrazů a na chaos světa reaguje i borcením ustálených syntaktických vazeb.“

V roce 1996 vyšlo další album Načevy „Nebe je rudý“ s Topolovými texty. Od téhož roku Jáchym studoval etnologii na FF UK (studium ale nakonec nedokončil). Často cestoval a to i po exotických destinacích, v průběhu devadesátých let byl například v Japonsku, Iránu, Mongolsku, v USA, kde v rámci svého studia pobýval v Indiánských reservacích. Výsledkem byla „Trnová dívka“ – přeložené příběhy severoamerických Indiánů.V tom čase se Jáchymovi a Báře narodila dcera Marjánka. Ve stejné době vznikl i třetí (hudební) plod básníkovy spolupráce s Monikou Načevou, album „Mimoid“ (1998). V devětadevadesátém vyšly na CD obě dema Národní třídy z let 1984-85 a kniha Filipa Topola „Národ Psích vojáků“, v níž uvádí Jáchymovy texty psané pro PVO. Jáchym je také podepsán pod filmovou povídkou „Karty jsou rozdaný“, kterou volně převedl na plátno režisér Vladimír Michálek pro povídkový film „Praha očima…“ (1999). Ten následujícího roku zfilmoval i Topolovu knihu „Anděl“, a to pod názvem „Anděl Exit“.

V roce 2000 vyšel svazek „Nemůžu se zastavit“, kniha rozhovorů, které s Topolem vedl publicista a editor Tomáš Weiss. Po milleniu se narodila druhá Jáchymova dcera Josefína-Anna. Z Topolových prací následujících let je možno uvést knihu „Noční práce“ (2001, která vyšla i ve Francii, Německu, Norsku, Polsku), a s níž je spojen i dokumentární film „A.B.C.D.T.O.P.O.L.“ o Topolově práci na ní (natočil ho Filip Remunda v roce 2002). Dále pak „Klokat dehet“, brutální grotesku o rozpoutání třetí světové války v české kotlině v osmašedesátém roce, oceněnou v anketě Lidových novin jako Kniha roku 2005 (kniha opět vyšla v Německu, v Polsku a ve Velké Británii). V roce 2007 to byl Topolův „Supermarket sovětských hrdinů“, obsahující již dříve publikované povídky, stejně jako text divadelní hry „Cesta do Bugulmy“. Rozhlasovou verzi hry Cesta do Bugulmy uvedl Český rozhlas (2007, r. Thomas Zielinski, 2009 vyšla na CD), nastudována byla i v Polsku. V tomtéž roce Topol navštívil Grónsko, přičemž články z cest se objevily v týdeníku Respekt. Navíc získal tvůrčí stipendium DAAD v Berlíně, kde v podstatě celý rok 2008 žil sám bez rodiny: vlakem pak buď jezdil on do Prahy, nebo rodina za ním do Berlína. V téže době byla jeho „Sestra“ zfilmována do celovečeráku režisérem Vítem Pancířem. Komentář načetl Filip Topol a je použita hudba Psích vojáků. Výsledkem Jáchymova berlínského pobytu pak byla drsně surreálná kniha „Chladnou zemí“ (Torst, 2009) za níž se spisovatel stal později laureátem ceny Jaroslava Seiferta.

V letech 2009-2011 působil Topol v redakci deníku Lidové noviny, od roku 2011 dodnes pracuje jako programový ředitel Knihovny Václava Havla.O rok později oznámil kandidaturu do Senátu za Stranu zelených ve volebním obvodě Mladá Boleslav, ale kvůli zhoršujícímu se sluchu, ji nakonec stáhl.

Básník, spisovatel a publicista Jáchym Topol žije v Praze s manželkou Barborou Topolovou-Mazáčovou, mají spolu dvě dcery Marii a Josefínu-Annu.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu