Fenomén Underground

Byty

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 1  
Sdílet
| Poslat odkaz

Lubomír Drožď „Čaroděj OZ“, „Blumfeld S.M.“ „Homeless & Hungry“ atd.

Lubomír Drožď aka Čarodej-OZ v Libčicích 1982 Foto: Abbe-LibanskyFilmař, publicista, spisovatel, esejista, filosof, mystifikátor a překladatel Lubomír Drožď se narodil v roce 1955 v Praze. S filmy či biografy měl co dočinění už jeho prapradědeček z matčiny strany, neboť vlastnil pojízdné kino, a také jeho dědeček celý život dělal u filmu. Nakonec i matka měla k biografu blízko: v šedesátých a sedmdesátých letech pracovala jako vedoucí kina Vesna v Praze-Strašnicích. Do celých šedesátých let lze také obsáhnout prakticky kompletní Lubomírovu docházku do ZDŠ. V roce 1970 začal studovat na gymnasiu, ale po třech letech přešel na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově (obor malba), kterou zakončil maturitou. Poté se hlásil na UMPRUM a AVU, ale nebyl na ně z politických důvodů přijat. V tom čase sám pro sebe objevil hnutí hippies a některé jeho myšlenky (svoboda, ekologie, antikonzumní nebo protiválečné postoje) ho provázejí dodnes. Navíc od kontrakultury hippies byl jen krůček ke kontrakultuře tuzemského undergroundu.

Po ukončení střední školy se dvakrát pokusil o emigraci, ale ani jednou mu to nevyšlo. Kvůli získání tzv. modré knížky (jejíž vlastník byl zproštěn základní dvouleté vojenské služby) se dobrovolně nechal internovat na psychiatrické léčebny v Bohnicích, a to mu již vyšlo – modrou knížku dostal a vojně se vyhnul. Nakonec se stal „ekologickým“ emigrantem – v roce 1977 odešel Lubomír z Prahy a usadil se na rodinné chalupě v „Máchově kraji“ pod Bezdězem, kde má od roku 1980 trvalé bydliště. „Praha byla melancholická, zakouřená a šedá. Venkov byl taky melancholický, ale okysličený a zelený,“ sdělil v roce 2001 v rozhovoru pro Salon Práva důvod svého odchodu z velkoměsta. Nějakou dobu nepracoval, později se živil odečítáním dat meteorologické stanice nebo jako kreslič map pro Geologický ústav.

Na přelomu 70. a 80. let se začal Čaroděj OZ, jak si Lubomír tehdy říkal, společně se skupinou přátel (Vladimír „Pan Karra“ Gaar, Irena „Pigi“ Gosmanová, Tomáš Mazal, Pavel Veselý aka Pablo de Sax, Jan Patrik Krásný a další, cca okolo 10–15 lidí) zabývat natáčením krátkých hraných a hudebních filmů na formátu 8mm. Tématy snímků byly většinou absurdní situace v životě lidském, antikonsumerismus a pak samozřejmě touha po svobodě. Zároveň začal vydávat samizdatový časopis s dvojsmyslným názvem „Opium pro lid“ (1979–80), vycházející z filosofie hippies, a zaštítěný Hnutím psychedelických Cikánů v Čechách, který měl být jakousi kulturní obranou před oficiální kulturou bolševických medií. S Gaarem pak založil krátce působící hudební skupinu Ovoce & Zelenina.

Lubomír Drožď aka Čarodej-OZ cca 1980 archiv L. DrožděPrvním filmem Čaroděje OZ a jeho skupiny byl bohužel nedochovaný „Popis jednoho zápasu“ z roku 1979 – jednalo se smyčku nalezeného rodinného filmu, doplněnou živým čtením. Na hrané filmy došlo v následujícím roce – Čaroděj OZ režíroval, Gaar obsluhoval kameru a stříhal, a Pablo de Sax se stal nejobvyklejším hercem. V roce 1980 vznikl „Blahoslavený uklízeč“, 15minutovka o alegorické cestě člověka k očištění a poznání. Z téhož roku pochází i „Sny toaletářovy“ (1980), 18minutový snímek o toaletáři, který si krátí dlouhou chvíli prohlížením knih o orientálním umění a San Francisku, přičemž posléze upadne do spánku, v němž se mu zdá o hippie komuně a následně o zimní válečné vřavě. Z roku 1981 pochází 12minutovka „Čaroděj OZ – Markýz ze sadu“, zobrazující střet markýze z 18. století s drsnou realitou století dvacátého, z přelomu let 1981-82 je pak „Queen Of China Town“, 16minutová parodie na blýskavá TV-shows se zvláštním vypíchnutím osoby zpěvačky Amandy Lear. V roce 1982 vznikl 11minutový film „Nirvana“, který je kritikou faktu základní vojenské služby a vlastně militarismu vůbec.

Scénáře neexistovaly, pokyny hercům režisér předával ústní cestou, většinou se hodně improvizovalo, záběry se jely hned na poprvé na první dobrou – vše prostě vznikalo velmi spontánně. Filmy pak Čaroděj OZ doplňoval komentáři a podehrával muzikou, většinou zahraničním alternativním rockem (např. Patti Smith Group, Joy Division, The Cure, Gang Of Four, Cabaret Voltaire), svou kapelou Ovoce & Zelenina nebo vlastními zvukovými efekty, nelegálně vyrobenými na syntezátoru při tajných návštěvách barrandovských studií. Točili i ostatní ze skupiny, snímky se pak promítaly při bytových mejdanech, které se později přejmenovaly na festivaly – jako třeba Filmový festival nepracujících (1979, 1981), Filmpalast (1982) či Zlaté brýle (1980-85). Činnost společenství tohoto filmového undergroundu je pak zdokumentována v samizdatovém almanachu „Meliés“, který v roce 1983 připravil Vladimír Gaar.

Lubomír Drožď aka Blumfeld cca 2001Zároveň v letech 1980–1982 začal Čaroděj OZ vydávat samizdatový časopis „Jen pro blázny“, zabývající se alternativními způsoby života, a který vyžadoval po svých čtenářích jisté procento ulítlosti a střelenosti. Obsahoval články, eseje, rozhovory, básně, překlady zahraničních článků. Své zastoupení tu měli třeba Václav Havel, Jindřich Chalupecký, časopis přinesl také rozhovor s Milanem Knížákem, v překladech tu byly články či příspěvky o Davidu Bowiem nebo Patti Smith, objevily se tu statě Carlose Castanedy, Timothy Learyho, Ralpha Metznera, Alana Wattse atp. V letech 1983–1986 vydával Čaroděj OZ samizdatový časopis Sado-Maso, který víceméně navazoval na linii určenou předchozím časopisem – byl věnován literatuře, hudbě a filosofii. Do SM přispíval samozřejmě on sám (pod novým „kafkovským“ pseudonymem Blumfeld S. M.), okruh jeho přátel z filmování, ale třeba také Egon Bondy, Václav Havel. Navíc obsahoval opět překlady zahraničních článků (Carlos Castaneda, Erich Fromm, Lawrence Blair atd.).

Když se opět vrátíme k Čarodějovým filmům, je třeba říci, že postupně je na nich vidět větší propracovanost, tvůrce předem dojednával produkci a herecké obsazení, nicméně stále nepoužíval psaných scénářů. Ve čtyřiaosmdesátém vzniklo „Pokušení sv. Antonína aneb víkend starého mistra“ téměř 30minutová koláž fantaskních obrazů a vizí, odehrávajících se v mysli starého malíře. Ve stejné době šly do bytových promítání dva vrcholy Čarodějovy tvorby – velmi depresivní 36minutová volná adaptace Orwellova antiutopistického románu „1984“, a pak „Easy Rider OZ“, 53minutová dobová parodie na Easy Rider, převedená do reálií tehdejšího Československa s ukázkou života tehdejší tzv. „závadové mládeže“. Čaroděj ji točil postupně skoro 3 roky.

V roce 1985 tehdejší Čarodějova družka Irena „Pigi“ Gosmanová natočila filmy „Koupelnová záhada“ a „Pohádka pro šílence“. Sám Čaroděj OZ v tom čase vytvořil dokument „Hynku, Egone…“ o putování básníků na horu Bezděz; v záběrech kromě Bondyho vidíme třeba Jáchyma Topola, J. H. Krchovského či Sašu Vondru. Dále to byl videoklip „Z jedné strany na druhou“ pro stejnojmennou skupinu plastikovského bubeníka Jana Brabce. Ve stejné době Čaroděj OZ natočil s novoromantickou kapelou Precedens 9minutový film „Chladnu, chladneš“, obsahující její písně „Už se za zlým jejím stínem“ a „Hrajte, já ráda tancuju“ v jakémsi propojeném videoklipu. S Janem Hedlem „Saharou“, ex-členem výše zmíněné skupiny pak vytvořil další klip starších Precedens „Co nám zbejvá“, který nese dataci 1986. V tomtéž roce pak natočil několik alternativních videoklipů skupině Plastic People Of The Universe k písním „Ruka“, „Z kouta do kouta“ a „Vrátí se“. Následně byla filmovému společenství odcizena kamera a celý onen „osmičkový“ underground skončil. Nástup videa už Čaroděje OZ ani jeho přátelé z filmařského hlediska nezajímal.

V roce 1985 se Lubomír na žádost Egona Bondyho stal redaktorem undergroundového magazínu Vokno (opět jako Blumfeld S.M.). A bylo jasné proč: Stárek Čuňas a Magor Jirous zavřeni, někdo to musel dělat, bylo potřeba zapojit i novou mladou intelektuální krev. V roce 1987 se některé Čarodějovy filmy dočkaly převedení na video a následně byly šířeny v rámci Čuňasova Videomagazínu Vokna. Čímž se samozřejmě dostaly mezi větší počet diváků a jejich „rating“ se mnohonásobně zvýšil.

Po roce 1989 se stal Blumfeld S.M. šéfredaktorem Vokna (psal pod pseudonymy Blumfeld S.M. a Homeless & Hungry), ovšem na živobytí si vydělával (a vydělává dodnes) hlavně překládáním. Od poloviny devadesátých let Drožď publikoval v časopisech různého zaměření: od esoterických (např. Mana, Baraka), přes ty zaměřující se na underground, alternativu a nové technologie (pokračovatel Vokna časopis Živel, i zde publikoval pod přezdívkou Homeless & Hungry), až k víceméně kulturně-politickým (např. revue Prostor – časopis pro politiku, společnost, kulturu a umění).

Pod svou přezdívkou Homeless & Hungry je v roce 1999 podepsán pod knihou „Polykači ohně“ – o co v ní kráčí, je vysloveno autorem v její anotaci: „Je třeba prznit a znásilňovat pop kulturu, aby vrhla další odporné zmetky a hybridní bastardy. Je na čase uvést do literatury ty nejhnusnější praktiky genetického inženýrství, aby ji zaplavily krátkodeché zrůdy, hodné naložení do lihu nebo vystavení v kabinetech hrůzy. STRATEGIE: Zbraně pop kultury obrátit proti ní samé. Minimum prostrou implantovat maximem absurdity. Využít možností kulturního samplování, klonování, morfování, transplantace, simulace, kastrace a protetiky. TÉMA: Apokalypsa v konzumní společnosti. INSPIRAČNÍ ZDROJE: Ironie osudu, aplikovaná teorie chaosu, horor, nevědecká fikce, zenové příběhy, halucinační realita, videoklipy, houseová hudba, pop ikonografie, konzumní fetišismus…“ Pod svým poněkud změněným pseudonymem Blumfled 2001 vydal další knihu „Peep show“ v roce 2001. Tématicky se opět zabývá pop-kulturními idoly a tvrdě je prasí, samotný text je pak psán technikou koláže a mixu (stejně jako to dělali tehdejší DJ-ové).

Lubomír Drožď aka Blumfeld cca 2001V tomtéž roce v rozhovoru pro Salon Práva odpověděl na otázku, zdali tu má underground ještě svoje místo, takto: „Odpovídat na tuhle otázku bylo těžší v roce 1990 než teď. Tehdy jsme se ocitli v procesu, který připomínal náhlou alchymickou transmutaci - léta ve tmě a tichu sedíš ve své skryté laboratoři u tyglíků, pak najednou vyjdeš ven a tam po ulici teče zlato… Odehrál se zvláštní proces za zvláštních podmínek, které lze jen stěží znovu navodit. Všechno bylo možné, jako bychom na malou chvíli měli v ruce kámen mudrců. Z vládců se stali kašpaři, z kašparů vládci. Svět se ocitl vzhůru nohama. Dnešní společnost je mnohem rigidnější než ta před deseti lety. Tón udávají noví konformisti. Hovoří se o nové normalizaci. Mýtus o pravdě a lásce byl vytlačen kultem konzumu. Disidentskou –nebo rebelskou, chcete-li – mytologii smetla vzedmutá vlna neo-kapitalistického kýče: ikony vlivných mužů nového managementu, rychlokvašená podnikatelská a bankéřská esa, supermani tunelování. Nad všedním životem se uzavřel příkrov novácké mytologie, jakési špatně nadabované verze konzumní mytologie amerického předměstí.“

Od roku 2004 pracoval Blumfeld na námětu i scénáři pro film „Tři sezony v pekle“, volně inspirovaný mládím Egona Bondyho. Film byl nakonec v roce 2009 realizován režisérem Tomášem Mašínem, který ovšem musel na přání producentů a koproducentů, kteří žádali „větší srozumitelnost“ a „snadnější vnímání“, původní Blumfeldův syrový scénář trochu učesat a zjednodušit.

V současné době Čaroděj aka Blumfeld aka Homeless & Hungry dokončuje svůj rozsáhlý a časoprostorově mnohovrstevný román „Perplex – 1989/1489“. A určitě to bude opět něco zvláštního a hodně kontroverzního. Což lze nakonec od člověka žijícího pod několika identitami čekat. A což je jenom dobře.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu