Popelka

Nejmonumentálnější architektonickou pamětihodností někdejší italské metropole Turína je nepochybně Královský palác, Palazzo Reale, který si v 17. a 18. století vybudoval šlechtický rod Savoyů. V jeho interiérech a přilehlých objektech se odehrál i jeden z nejznámějších a nejkrásnějších pohádkových příběhů, který se zrodil už před více než dvěma a půl tisíci lety ve starém Egyptě.

Pohádka o čisté a nevinné dívce - v Itálii přezdívané Cenerentola, v Anglii Cinderella, ve Francii Cendrillo, v Německu Aschenputtel, v Rusku Zoluška a u nás pak Popelka - která – jak sama říká – "se narodila pro trápení a pláč", ale která nakonec dojde zaslouženého štěstí po boku mladého prince, existuje v několika stech literárních verzích. K těm nejznámějším patří například zpracování francouzského spisovatele Charlese Perraulta z roku 1697, bratří Grimmů, či naší Boženy Němcové.

Příběh Popelky neinspiroval však jen literáty, ale také další umělce, především hudebníky. Patřil mezi ně i italský skladatel Gioachino Rossini, který na libreto Giacopa Ferrettiho napsal operu, jež byla poprvé uvedena v lednu roku 1817 v římském Teatro Valle.

Rossiniho Cenerentola se poněkud liší od Popelky, kterou známe u nás. Nenajdeme v ní ani holoubky, ani tři oříšky s plesovými šaty, ani zlatý střevíček, ale zase naopak se tu setkáme například s mystickým učencem Alidorem či princovým podkoním Dandinim, nicméně zde nechybí to základní a všem verzím společné: oslava vítězství dobra.