Záhadná smrt korunního prince Rudolfa

Jak žil a jak zemřel následník rakousko-uherského trůnu korunní princ Rudolf (2001). Režie K. Fuksa

Lovecký zámeček Mayerling nedaleko Vídně, romantická stavba uprostřed hor a hlubokých lesů, byl dlouhou dobu širší veřejnosti takřka neznámý, avšak 30. ledna 1889 obletěl jeho název prakticky celý svět. Ráno tohoto osudného dne zde byl ve své ložnici nalezen mrtev následník rakouského a uherského trůnu – korunní princ Rudolf. Po jeho boku ležela nádherná mladá dívka, rovněž mrtvá, o ní ovšem oficiální zprávy mlčely. Šokující zvěst vyvolala četné dohady o příčině jejich smrti, tím spíš, že informace nebyly jednoznačné a několikrát se změnily. Zemřel mladý princ přirozenou smrtí, stal se obětí vražedného útoku, nebo spáchal sebevraždu? Na tuto otázku nikdy nepadla přesvědčivá jednoznačná odpověď.

Rudolf Habsbursko-Lotrinský

21. srpna 1858 se císaři Františku Josefovi I. a jeho manželce Alžbětě narodil na zámku Laxenburg nedaleko Vídně jediný syn. Novorozený arcivévoda dostal při křtu jméno Rudolf – po svém velkém předkovi, který ve 13. století založil moc a slávu habsburského rodu.

Vojensky vychované přemoudřelé dítě

Záhy po narození malého Rudolfa vstoupila na scénu jeho babička, císařova matka, arcivévodkyně Žofie. Na Františka Josefa měla vždy silný vliv a tentokrát rozhodla, že se o výchovu malého chlapce bude starat sama. Alžbeta ji v tom nedokázala zabránit a Fratišek Josef ji v odporu proti své matce nemínil podporovat. Se svou matkou sdíleli snahu vychovat z malého Rudolfa především silného vojáka. Proto byl korunní princ ještě v kolébce jmenován plukovníkem a majitelem 19. pěšího pluku.

I volba jeho vychovatelů tím byla poznamenána. Jako chůva se o něj od mala starala šlechtična Karolina von Weldenová, vdova po polním zbrojmistrovi, který se proslavil při potlačování uherského povstání, a v šesti letech ji vystřídal generálmajor hrabě Gondrecourt, vysloužilý důstojník, jenž zároveň byl nejvyšším hofmistrem dvora, který Rudolf podle habsburské tradice dostal. Ani jeden z nich však sám neměl vlastní děti a vůbec se v nich nevyznal.

Přesto už od tří let začalo jeho systematické vzdělávání. Učil se češtinu a maďarštinu – oba tyto obtížné jazyky zvládl během života dokonale – a denně se věnoval jízdě na koni a vojenskému výcviku. Výchova extrémně citlivého Rudolfa byla velmi násilná. Musel tvrdě trénovat, vychovatel jej ze spánku budil výstřely, a to vše jen proto, aby v něm byla probuzena větší statečnost.

Klikněte pro větší obrázek Chlapec trpěl nervovými šoky, strádal a chřadnul. Nakonec se a to nemohla dívat ani sobecká Alžběta, a dala císaři ultimátum. Buď bude moci děti vychovávat podle svých představ, nebo od něj odejde. Nakonec Fratišek Josef ustoupil a Gondrecourt musel skončit. Na jeho místo vybrala sama císařovna Josefa Latoura von Thurmburg. Ani on neměl vlastní rodinu, ale byl to jemný člověk s citem pro dětskou duši. Chlapec se nyní mohl věnovat svým zálibám a rozvíjet svůj talent, například výtvarný.

Z Rudolfa se stávalo přemoudřelé dítě, které bylo vedeno k tomu, aby reagovalo dokonce i na politické události. Učiteli korunního prince Rudolfa byli nejlepší vědci té doby. Podstatná přesto byla jejich loajalita k habsburské říši. Byli mezi nimi i dva Češi. Dějiny prince učil česko-německý historik Antonín Gindely a češtinu Hermenegild Jireček. Noví učitelé seznámili korunního prince Rudolfa s celou řadou významných vědeckých osobností, například zoologem Alfredem Brehmem nebo cestovatelem Emilem Holubem.

Od ornitologie k ženám

V dětství byl Rudolf také skvělým lovcem a už ve svých devíti letech, v srpnu 1867, střelil prvního jelena. Jak ale stárnul, lovecké vášně ubývalo, až nakonec bezduché zabíjení zvířat začal nenávidět. V dospělosti se zúčastnil mnoha lovů, ale zřejmě jen proto, aby mohl nad zvěří bádat. Ve svých 18 letech se korunní princ stal protektorem Ornitologického spolku ve Vídni a o 2 roky později uspořádal ve společnosti Alfreda Brehma dvoutýdenní plavbu po Dunaji věnovanou vědeckému studiu ptáků. Výsledkem expedice byl spis 15 dní na Dunaji. Císařská akademie věd jej pak jmenovala svým čestným členem a univerzita v Budapešti mu za toto dílo udělila čestný doktorát.

V devatenácti dostal nového hofmistra, který jej měl naučit životu. Zpočátku spolu hráli divadlo, pak ale přišly na řadu veselé zábavy, společnosti, pitky, ženy. Ty mu padaly k nohám a nadbíhaly mu. První sexuální zkušenost prý Rudolf udělal s herečkou Johannou Buskaovou, která pro něj byla pečlivě vybrána.

Součástí nového životního stylu následníka trůnu byly dlouhé poznávací cesty po Rakousku, ale i do Švýcarska, Německa a Velké Británie. Mladý muž, v něhož Rudolf dospěl, tak mohl srovnávat domácí poměry s cizinou. Obdivoval zejména Velkou Británii a v nadšení z britských hostitelů pohrdal jalovým životem rakouské šlechty. Pod tímto dojmem napsal ještě ve Velké Británii spis Rakouská šlechta – vydal jej samozřejmě anonymně – v němž rozhořčenými slovy vyjádřil svůj názor. Z cest si přivážel spoustu památek, významné místo mezi nimi zaujal orientální pokoj, do něhož se po zbytek života rád uchyloval.

Naděje pro Čechy

Jak následník trůnu přicházel do let, vyvstávala potřeba dobře jej oženit. Nakonec ve Vídni padlo rozhodnutí, že nejvhodnější nevěstou je princezna Štěpánka z belgické královské rodiny. Rudolf byl hodný syn, který svého císařského otce bázlivě miloval, a proto se jeho rozhodnutí neprotivil, přestože se mu Štěpánka nelíbila. Vypadala vedle něj robustně a ani inteligencí a vzděláním se mu nemohla rovnat. Svatba se konala v roce 1881.

První domácnost si manželský pár zřídil na Pražském hradě, kam ostatně Rudolf na císařův příkaz přesídlil už v roce 1878. Netrvalo dlouho, a mohli do Vídně ohlásit, že Štěpánka je v jiném stavu. Rudolf se těšil na syna a byli rozhodnuti, že z úcty k českému národu mu dají jméno národního světce – Václav. Nakonec se jim však narodila dcera, která dostala po babičce jméno Alžběta.

Klikněte pro větší obrázek Ve 2. polovině 19. století se stále očekávalo, že rakouský císař František Josef se nechá korunovat českým králem. K tomu však nedocházelo. Zdejší společnost tak očekávala, že právě korunní princ Rudolf, jenž se v Praze dostal do styku s českou politikou, později onu svatováclavskou korunu přijme. To se mimochodem odrazilo i v pojmenování Rudolfina. Ovšem nakonec se Rudolf dostal do ostrého střetu s českými konzervativními kruhy, především s katolickým duchovenstvem, a utrpěl v tomto sporu těžkou porážku. Byl společensky izolován a stal se terčem nejrůznějších novinářských útoků. Nakonec využil narození dcery Alžběty a koncem roku 1883 prosadil své přeložení do Vídně.

V hlavním městě rakousko-uherské monarchie následník trůnu dostal ve svém boji s konzervativními kruhy silného a vlivného spojence – spřátelil se zde s vydavatelem novin Morizem Szepsem. Byl to nesmírně bohatý Žid, sice o hodně starší než Rudolf, zato sdílející stejné politické názory. Ve svých novinách zveřejňoval Rudolfovy anonymní články, jimiž útočil na rakouskou oficiální politiku.

Následník trůnu v této době vypracoval velkolepý projekt encyklopedie Rakousko-Uhersko slovem a obrazem. Soustředil kolem sebe nejpřednější vědce z celé monarchie, kteří dílo začali sestavovat. Rudolf upravoval texty do konečné podoby a sám některé studie psal. První svazek vyšel v roce 1885 a princ jej slavnostně předal císaři. Rudolf tehdy jako jeden z mála rozpoznal, že se monarchie ocitá v zatím nejhlubší krizi své 600 let trvající existence. Snažil se z ní najít cestu a monarchii zachránit, v první řadě řešit národnostní problémy. Neúspěch v realizaci jeho názorů se stal ovšem nejen osudem jeho, ale i celé rakousko-uherské monarchie, která tímto zákonitě mířila ke svému konci.

Narkoman a alkoholik?

Rudolf nyní svůj čas věnoval zábavě a příjemným stránkám života. Zájem o politiku jej neopustil, zatrpkl však, mával nad vším rukou a nehodlal se dál nijak výrazně a hlavně bezúspěšně angažovat. Místo toho chodil po vídeňských putykách, přátelil se s obyčejnými lidmi z ulice, s muzikanty v hospodách, dokonce pro ně skládal texty šlágrů, které po večerech hráli hostům a které zlidověly. A stále větší roli v jeho životě hrály ženy.

Čím byl omrzelejší svým nepovedeným manželstvím, tím častěji vyhledával útěchu v náručí jiných, které sbíral na dvorních plesech i mezi prostitutkami. Prožil milostné dobrodružství se sestřenicí vlastní matky hraběnkou Larischovou i s prodejnou holkou Mizi Casparovou. Jeho nejnovějším objevem byla sedmáctiletá baronesa Mary Vetserová, která se do něj bláznivě zamilovala, nadbíhala mu a nepochybně udělala vše, aby jej svedla. Pikantní na tom je, že před lety rovněž její matka Helena Vetserová vyvinula nemalé úsilí, aby korunního prince dostala do postele.

Na jaře 1886 propuklo u Rudolfa onemocnění, o kterém se více méně jen šeptalo, ale pro které mu byl doporučen ozdravný pobyt ve středomoří. Lékaři později zjistili, že se jednalo o chronickou formu kapavky, která byla v té době prakticky neléčitelná. Vyloučit nelze ani další pohlavní nákazu, syfilis, protože v té době současná infekce kapavkou a syfilidou nebyly žádnou vzácností.

Rudolf velmi trpěl. Na radu lékařů začal užívat morfium, které – v kombinaci se šampaňským a koňakem – mělo nemoc údajně léčit. Nelze se divit, že se z něj brzy stal narkoman se silnými sklony k alkoholismu. Povinnosti, které vyplývaly z jeho postavení generálního inspektora pěchoty, musel plnit dál. Rudolf nakazil i princeznu Štěpánku, která pak již nemohla mít děti. Tak se mu zhroutila naděje na narození syna, který by dál nesl tradice habsburského rodu. Když však přišel za otcem a oznámil mu, že se chce dát rozvést, setkal se s příkrým odmítnutím. Rudolf měl pocit, že se ocitl v bezvýchodné situaci, stále častěji myslel na smrt, a ve svých třiceti letech napsal závěť, v níž účtoval se životem.

Nevyjasněné úmrtí

Klikněte pro větší obrázek 28. ledna 1889 odjel následník trůnu do loveckého zámečku Maerling, kde se chtěl zúčastit lovu a prožít několik dní s Mary Vetserovou. Zpět se už ani jeden z nich nevrátil. 30. ledna v ranních hodinách byli nalezeni mrtvi v jednom ze zámeckých pokojů. Rudolfova smrt vyvolala velké pohnutí a stala se politickou událostí první třídy, naopak smrt Mary Vetserové měla zůstat tajemstvím a dlouho se o ní vůbec nemluvilo. Dodnes je konec jejich životů obestřen nejasnostmi. Úřední místa se na popud císaře snažila prosadit verzi, že zemřel na mrtvici, později, že zahynul nešťastnou náhodou při lovu. Profesoři soudního lékařství z vídeňské univerzity však odmítli takovou nepravdu podepsat, a dvoru tedy nezbylo nic jiného, než oznámit, že následník trůnu se v přechodném pominutí smyslů zastřelil. Taková je oficiální verze.

Existuje ale i několik takových verzí, které s tou oficiální polemizují. Podle jedné z nich byl Rudolf zastřelen žárlivým místním hajným, kterému údajně chodil za manželkou. Další verze tvrdí, že Rudolf hrál onoho osudného večera se svými kumpány ruskou ruletu, měl smůlu a stálo jej to život. Zastánci další teorie se domnívají, že při velké pitce, k níž údajně došlo v noci, Mary Vetserová ztropila Rudolfovi žárlivou scénu, ten po ní v opilosti vystřelil a smrtelně ji zranil, načež její strýc Alexandr Baltazze, který ji tu měl hlídat, údajně právě otevíral šampaňské, a aby Rudolfovi zabránil ve střelbě na Mary, praštil jej lahví do hlavy, ta explodovala a prince zabila. Také se proslýchá, že Rudolf již dlouho před svou smrtí plánoval sebevraždu, a to už se svou dřívější milenkou Mizi Casparovou, která ale jeho prosbu nevyslyšela.

Pro Františka Josefa I. i císařovnu Alžbětu byla smrt jejich jediného syna hroznou tragédií. Jakkoli císař nedokázal dát své city najevo, Rudolfa velmi miloval. Strávil u jeho těla celou noc v modlitbách a svědkové uvádějí, že do rána zcela zešedivěl. Tělo mrtvého prince bylo převezeno do Vídně a tam se vší poctou pohřbeno do Kapucínské krypty, kde příslušníci rodu habsbursko-lotrinského nacházejí místo posledního odpočinku již od 17. století. Císař se netajil tím, že ztratil hlavní motivaci svého konání, nyní již jen plnil své povinnosti. Navíc bylo zřejmé, že novým následníkem trůnu se stane jeho synovec František Ferdinand d‘Este, kterého neměl příliš v oblibě.

Klikněte pro větší obrázek Císařovna Alžběta se životu ve Vídni a svému manželovi vzdálila ještě více než předtím. Své dny trávila na bezcílných cestách Evropou. Při jedné z nich, bezmála 10 let po synově smrti, ji na břehu ženevského jezera zavraždil italský anarchista Lucheni.

František Josef I. přežil Rudolfovu smrt ještě o více než celé čtvrtstoletí. Nelítostný osud jej donutil, aby se dožil toho, jak se vyplňují takřka všechny nepříjemné předpovědi jeho syna, které bral na tak lehkou váhu a které odbýval jen slovy, že „Rudolf zase žvaní!“ Vzrůst nacionalismu, rasová nesnášenlivost, vyostřování sociální nespravedlnosti, závislost na Německu a duchovní impotence Rakousko-Uherska nakonec vedly ke světové válce a v roce 1918 k rozpadu monarchie. Ale toho už byl František Josef I. ušetřen. Zemřel 21. listopadu 1916.

Stopáž58 minut
Rok výroby 2002
 ST AD 4:3
ŽánrDokument