Proč jste si vybral téma Afričanů žijících v ČR?

Protože mediální a společenský obraz této menšiny vnímám jako nevyvážený a předpojatý, stejně jako obraz samotné Afriky. Zároveň mě k filmu vedly i mé zkušenosti z pobytu v evropských metropolích, kde se na multikulturnost dívají pokrokově – nikoliv jako na hrozbu, ale jako na příležitost.

Jak tedy Češi vnímají Afričany?

Většina lidí má černochy spojené s prodejem drog nebo nočními kluby. Tuto negativní zkušenost samozřejmě nelze popřít, na druhou stranu ji nemůžeme aplikovat na všechny Afričany – mnoho z nich tu žije již dlouhodobě, umí česky, mají děti s českým partnerem. Znám Afričanku, která je nemocniční sestra i Afričana-učitele v základní škole.

Myslíte si, že jsou Češi rasisté?

Nerad generalizuji, protože existují výjimky. Jinak si domnívám, že jsme národ rozhodně méně otevřený než jiné evropské společnosti. Je to takový skrytý rasismus – ne že bychom někoho mlátili, ale konkrétně Afričanům to neulehčujeme. V Češích je nějak stále zakořeněno to staré přísloví „co sem přijde přes kopečky, nic dobrého z toho nekouká“. Většina lidí se spokojí s informacemi z televizních zpráv, které jsou vystavené na zjednodušených kulturních i etnických stereotypech.

A vy osobně máte nějakou zkušenost s českou xenofobií?

Téměř pravidelně, až mě překvapuje, že někteří lidé zastávající celkem významné funkce používají slova jako „vopice“ nebo „neschopní negři“. Nedávno jsem se bavil s mluvčí jednoho nejmenovaného tuzemského mobilního operátora. Tvrdila, že nechápe, k čemu Afričané používají mobil. Prý si tak maximálně volají kvůli tomu, že se v buši objevil tygr. Když ponechám stranou to, že tygr v Africe nežije, tak tato vysoce postavená dáma zcela ignorovala nedávnou prognózu ekonomického růstu v mnoha afrických zemích. Tu potvrdila nedávno i studie časopisu The Economist. Despekt vůči Africe jako mizernému kontinentu nám k tomuto světadílu, jeho kultuře a lidem zavírá dveře. Stále většina české společnosti se totiž podvědomě považuje za nadřazené a na Afričany se dívá s opovržením.

Jak se čeští Afričané vyrovnávají s tímto přístupem?

Prostřednictvím své práce. Mnoho z nich ale o svých negativních zkušenostech nechce mluvit. Stydí se za to a zároveň ví, že si tuto zemi vybrali sami, dobrovolně. Snad proto i také rádi cestují, jsou to světoběžci. U mnoha z nich obdivuji určitý nadhled na příkořími, které zažili – ve filmu o tom prozradíme víc.

Co může vyjádřit tanec a hudba v době digitálních obrazů?

Afričané prostřednictvím tance a rytmu komunikují po celá staletí – je to sdílení energie z radosti s příbuznými, s přáteli, s cizími lidmi. Současný moderní tanec reflektuje osobní prožitky i historii zemí. Pro tanečníka Maurice Yeku je tanec např. vyrovnáním se s občanskou válkou v DR Kongo.

Váš filmařský pohled je stále pohledem z druhé strany. Jak těžké je proniknout do africké komunity?

Mnoho afrických tanečníků a hudebníků znám dlouhodobě. S některými jsem se seznámil díky natáčení a zůstali jsme přáteli. Africká komunita funguje podobně jako v Africe – je postavena na respektu, pokoře, vzájemné úctě, spolupráci a pomoci – hodnotách, které u Čechů často postrádám. Do africké komunity je poměrně těžké proniknout, jakmile si ale uděláte přátele, zůstanou vám na celý život.