Rodem monarcha, osudem vzdělaný bezdomovec. Australský dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Aisin Gioro Pchu-i se narodil v únoru 1906 v Pekingu jako synovec tehdejšího čínského císaře Kuang-sü z dynastie Čching. Jeho předkové pocházeli z Mandžuska na severovýchodě Číny a na čínský trůn usedli v roce 1644. Během svého života byl postupně nebeským císařem, politickou loutkou, rozmazleným zajatcem v cizí zemi, a nakonec se stal bezejmenným vězněm v čínské káznici. Na konci svého jedenašedesátiletého života ale povstal z popela své bývalé slávy a dosáhl smíření nejenom se sebou samým, ale i s bizarním světem, který ho v dětství formoval.

Před porážkou Japonska

Cílem jeho první zahraniční cesty bylo Japonsko, kam odcestoval v dubnu 1935 s vírou, že mu Japonci pomohou získat zpátky čínský trůn. Pchu-iho japonští spojenci se snažili zlomit rostoucí odpor čínského obyvatelstva rabováním a násilným stěhováním celých vesnic. Brutálně masakrovali civilní obyvatelstvo a vytvořili síť koncentračních táborů.

Pchu-i si sice hrál na císaře, ale osobní život se mu rozpadal pod rukama. Jeho hlavní manželka císařovna Wan-žung v paláci v Čchang-čchunu citově i fyzicky strádala, a osamělosti a nudě unikala kouřením opia. Pchu-i její problémy přehlížel, a zoufalá Wan-žung nakonec otěhotněla se svým osobním sluhou. Když novorozená holčička krátce po porodu zemřela, začaly kolovat fámy, že ji Pchu-i nechal spálit v kuchyňských kamnech, nebo že trpěla nějakou záhadnou nemocí. Od té chvíle císařovnu ignoroval a pořídil si novou konkubínu. Sedmnáctiletá Tchan Jü-ling byla vzdělaná mandžuská šlechtična s nezvykle pokrokovými názory. Odsuzovala počínání Japonců v její zemi, a snažila se Pchu-iho probudit z jeho zaslepenosti.

Počínání Japonců v Číně stále víc vadilo i Pchu-imu, ale nemohl nic dělat. Nadále vyzýval obyvatele Mandžukua k podpoře Japonska a na důkaz své loajality přispěl na japonské válečné úsilí zlatem, šperky a drahými kovy ze svého paláce. Mandžukuo sloužilo japonským jednotkám při jejich vpádu do Číny jako předmostí, a současně bylo významným zdrojem strategických surovin. Pchu-i podepisoval bez čtení všechno, co mu japonská armáda předložila k podpisu. Občas tak připojil svůj podpis i pod dokument, kterým odsoudil svůj lid k otrocké práci. Desetitisíce jeho bývalých poddaných umíraly v táborech nucených prací a jejich těla končila v masových hrobech. Jeho nedůvěra vůči Japoncům se ještě zvýšila v roce 1942 po neočekávaném skonu tehdy dvaadvacetileté Tchan Jü-ling. Byl přesvědčen, že ji zavraždil její japonský lékař. Japonci mu poté začali vnucovat japonské nevěsty, ale Pchu-i je všechny odmítal v obavách, že to budou špionky. Nakonec svolil ke svatbě s mladičkou Číňankou Li-Jü-Čchin.

Život v zajetí

Počátkem roku 1945 už se válka vyvíjela v neprospěch Japonska, a obyvatelé hlavního mandžuského města Čchang-čchun se začínali připravovat na případné nálety. Pchu-i sice pořád hrál svou úlohu, ale začínal si dělat stále větší starosti o výsledek války i o svůj osud. Že porážka Japonska je už jen otázkou času, si uvědomil po Jaltské konferenci. Jedním z výsledků schůzky, na které se v únoru 1945 se sešli sovětský diktátor Stalin, americký prezident Roosevelt a britský premiér Churchill, byla dohoda, že po skončení války v Evropě se Sovětský svaz zapojí do boje proti Japonsku. Tak se stalo v srpnu, v týž měsíc, kdy Američané svrhli atomové pumy na japonská města Hirošimu a Nagasaki a vůdce Čínské lidové republiky Mao Ce-Tung vyhlásil nemilosrdný boj japonským okupantům. Japonci Pchu-imu nařídili, aby se přesunul z paláce do horské pevnosti, ale ani tak už nebyla bezpečná. Brzy se tak vydal na další cestu, tentokrát do jedné opuštěné hornické osady. Jen o 2 dny později však císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska. Pchu-iho sny o obnovení císařství definitivně skončily, a v jednom skladišti přečetl několika loajálním úředníkům a japonským důstojníkům své abdikační rozhodnutí, kterým se už potřetí vzdal trůnu.

Následně byl letecky přepraven do Japonska. Ze záběrů sovětského propagandistického filmu vyplývá, že byl po přistání na šenjangském letišti zatčen sovětskými vojáky. Podle některých historiků ho ale Japonci vydali Sovětům v rámci mírové dohody. Pchu-i putoval do zajetí v jihosibiřské Čitě, kde se ve snaze o ukrácení času začal pomalu seznamovat se sovětským systémem. Byl však zmatený. Nechápal smysl revoluce a bolševiky dokonce považoval za šlechtu. Vražda carské rodiny jím sice otřásla, ale ve své bezbřehé naivitě si začal namlouvat, že si ho Rusové vybrali za nového cara.

Zástupci vítězných mocností se mezitím dohodli na zřízení mezinárodního vojenského tribunálu, který se měl zabývat válečnými zločiny spáchanými na Dálném Východě. Bývalý císař Mandžukua byl důležitým svědkem obžaloby, která se snažila s jeho pomocí usvědčit řadu Japonců z válečných zločinů. Pchu-i se před soudem pohyboval po tenkém ledě, protože i jemu hrozilo obvinění z válečných zločinů. Později připustil, že o své spolupráci s Japonci několikrát lhal, aby se sám vyhnul obvinění, čímž ovšem napomáhal Japoncům.

Vláda Kuomintangu, Čínské národní strany, požádala Sovětský svaz o Pchu-iho vydání, ale Sověti podporující konkurenční Mao Ce-Tungovy komunisty žádost zamítli. Pchu-i žil v neustálém strachu z vydání do Číny, a rozhodl se věnovat část svých cenností na poválečnou obnovu Sovětského svazu. Na žádost o politický azyl mu však Stalin neodpověděl. Jeho nejhorší obavy se naplnily po vítězství komunistů v pevninské části Číny, kde byla v říjnu 1949 vyhlášena Čínská lidová republika. Počátkem roku 1950 navštívil Mao Ce-Tung Sovětský svaz a při té příležitosti požádal o vydání válečných zločinců z Mandžukua. Bylo mu vyhověno.

Z kdysi uctívaného čínského císaře se stal bezejmenný čínský vězeň číslo 981. Vyšetřovatelé, kteří měli připravit podklady pro Pchu-iho soudní proces, se k němu nechovali nepřátelsky. Problémy nastaly až ve chvíli, kdy se s nimi někteří jeho příbuzní a poradci rozhodli spolupracovat, a vyzradili veškeré podrobnosti o Pchu-iho spolupráci s Japonci. V srpnu 1955 se Pchu-i seznámil s výsledky vyšetřovací komise, která ho vinila ze spolčení s Japonci za účelem obnovení feudalismu pod nadvládou Čchingů, z podpisu protistátní smlouvy s nepřítelem, z ochotného souhlasu s japonskými požadavky a ze schvalování politiky a zákonů proti lidskosti. Dále byl obžalován z účasti na protikomunistických dohodách, z podpory agresora a v neposlední řadě i ze zničení důkazů a z pokusu o útěk do Japonska. Zdrcený Pchu-i se ke všemu doznal. Mao Ce-Tung, v jehož rukou byl jeho další osud, prohlásil, že se Pchu-i a další sice dopustili vážných zločinů, ale jejich popravou by se nic nevyřešilo. Společnosti prý budou daleko prospěšnější, změní-li své chování a názory.

Nový začátek

Součástí převýchovy bylo i sepsání vlastního životopisu. Pchu-i na něm pracoval za pomoci svého bratra Pchu-ťie a dalších dvorních úředníků celé 3 roky, a výsledkem byl obsáhlý historický dokument o 450 tisících slovech. V roce 1959 byla neočekávaně vyhlášena amnestie pro válečné zločince, díky níž se před ním otevřela nová etapa života. V tomhle podivném světě se však jen obtížně orientoval. Z počátku pracoval na částečný úvazek v Botanické zahradě s tím, že se pro něj časem najde něco jiného. Pokud jde o rodinný život, v roce 1957, ještě během vězení, se s Pchu-im rozvedla jeho čtvrtá manželka Li-Jü-Čchin a on tak poprvé od svých šestnáctin byl svobodný. V dubnu 1962 se ale oženil popáté, a to se zdravotní sestrou Li Šu-sien, s níž se seznámil díky jednomu svému kolegovi.

Zanedlouho se Pchu-i dal na sepsání druhého životopisu. Nápad podporoval i Mao Ce-Tung, jenž předchozí životopis z věznice považoval za příliš jednostranný. Nechal mu zajistit podporu redaktorů Pekingského lidového nakladatelství. Kniha vyvolala obrovský rozruch nejenom v Číně, ale i v zahraničí. Manželům se od té chvíle vedlo dobře. Měli pohodlný dům, chodili na společenské akce a setkávali se se zahraničními návštěvami. Pchu-i se nakonec nejenže dočkal politické rehabilitace. S Mao Ce-Tungovou se dokonce stal členem Všečínského lidového politického poradního shromáždění. Jeho největším bohatstvím se ale stala jeho znovunalezená svoboda. „Jako císař jsem byl v podstatě uvězněn ve svém paláci. Skutečné svobody a rovnosti si užívám až teď, kdy mohu jít, kam se mi zlíbí. O tom se mi tehdy ani nesnilo,“ nechal se slyšet.

Jenže v okamžiku, kdy se začal cítit dobře, vynořily se dva problémy. Tím prvním bylo jeho rychle se zhoršující zdraví, a druhým tzv. kulturní revoluce. Stal se terčem fanatických příslušníků revolučních rudých gard, které se vyžívaly ve veřejném zostouzení svých obětí. K tomu všemu se přidaly problémy s močovým měchýřem, a lékaři mu nakonec našli nádor na ledvině. Pchu-i absolvoval řadu operací a značně zeslábl. Začátkem října 1967 byl naposledy přijat do pekingské lidové nemocnice, kde v časných ranních hodinách 17. října 1967 zemřel. Li Šu-sien nechala v roce 1995 převézt urnu s popelem bývalého císaře do nové hrobky, postavené v blízkosti místa posledního odpočinku předposledního čínského císaře Kuang-Sü. Prostá náhrobní deska bez epitafu nese pouze jeho jméno a letopočty narození a smrti.

Originální názevPuyi - The Last Emperor of China
Stopáž52 minut
Rok výroby 2010
 )D( ST
ŽánrDokument