Náš nejbližší kosmický soused je neoddělitelně spjat s historií Země. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Měsíc zachycený sondou GalileoNáš nejbližší kosmický soused je neoddělitelně spjat s vývojem života na Zemi, a tedy i lidského rodu. Jeho stříbřité světlo si nás podmanilo od první chvíle, co jsme zvedli oči ke hvězdné obloze. Stal se mocným zdrojem mýtů, mysterií, iluzí a sporů. Působí na Zemi neviditelnou silou. Je to nebeské těleso, které má významný vliv na naše chování a na fungování našich těl. Někteří vědci tvrdí, že bez něj by se planeta Země, tak jak ji známe, nikdy nevyvinula.

Blízký, ale neznámý

Měsíc, který je od Země vzdálený téměř 384 000 kilometrů, září na nočním nebi mnohem jasněji, než ostatní nebeská tělesa. Zářící Měsíc na nebi nás nutí snít a žasnout. Náš okouzlující soused je také zdrojem mnoha prastarých legend a nerozluštěných tajemství. Měsíc je strašidelně tajemný. Z lidské perspektivy je záhadný. Dívat se na měsíc je krásné a samozřejmé. To velké zářící těleso se dá na nebi jen těžko přehlédnout. Není divu, že se jej lidé ve všech dobách pokoušeli pochopit a nějak se s ním ztotožnit.

Věda nám pomohla osvětlit mnohé jeho záhady. Ale vzhledem k tomu, jak je k nám Měsíc blízko, i astronomové zkoumající Měsíc přiznávají, že by toho o něm měli vědět víc. Věda je proces, žádný poznatek nemusí být zcela definitivní. Důvod, proč toho o Měsíci tolik nevíme, je prostý. Zkoumáme jej teprve několik set let. Sopečná činnost na Měsíci vyhasla před třemi až čtyřmi miliony let. Dnes je většina astronomů přesvědčena, že je to mrtvé těleso plující vesmírem. Ale je tomu opravdu tak?

Slvaná první stopa člověka na Měsíci20. července 1969 Neil Armstrong učinil během první historické návštěvy svůj „malý krok“ na měsíčním povrchu. Byl to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo. V době, kde se Armstrong pohyboval po Měsíci, uviděl něco, co nazval „oblastí mnohem více osvětlenou, než bylo okolí“. Zdálo se mu, že to místo jakoby světélkuje. Co by to mohlo znamenat? Dodnes, po téměř 40 letech nikdo přesně neví, co bylo zdrojem toho světla. Ale Armstrong nebyl sám, kdo pozoroval podobné jevy. Na Měsíci se prý občas měnily barvy, došlo ke světélkování nebo k výronu plynů.

O tak zvané přechodné lunární jevy se zajímá i astronomka z NASA Bonnie Burattiová. K přechodným lunárním jevům zaujímají vědci velmi skeptický postoj. Dosud totiž nemáme v ruce žádný nezpochybnitelný záznam. Ale lidé prý tato tajemná světla viděli už ve středověku. Obvykle je pozorovali v tmavých stinných oblastech Měsíce, kde je velký kontrast. Někdy trvají jenom sekundy. Jindy zase prý hodinu nebo dvě, čemuž je dost těžké uvěřit. Někteří vědci se domnívají, že by tato pozorování mohla mít reálný podklad a hledají možná vysvětlení. Existuje mnoho teorií, co by ty jevy mohlo způsobovat. Jasné záblesky mohou mít dvojí původ, a to změny v atmosféře Země, nebo změny na povrchu Měsíce. Ani Burattiová si nemyslí, že by se všechna tato pozorování dala vysvětlit atmosférickým prouděním.

Barevné záblesky

Jev, který ohlásil Neil Armstrong, pozoroval z povrchu Měsíce, takže jej nemohly způsobovat pohyby atmosféry. Laura Danlyová z Griffinovy hvězdárny si spolu s mnoha astronomy myslí, že záblesky pozorované ze Země způsobují dopady velkých meteoritů na povrch Měsíce. Letí velmi rychle a narazí do měsíčního povrchu. Při dopadu způsobí velký a zářící výbuch. Velká tělesa mohou při nárazu způsobit zdaleka viditelné ohnivé záblesky. Ale ani tato teorie nevysvětluje všechna pozorování. Vědci pozorovali tyto záblesky v tmavé části Měsíce, ale nepodařilo se jim najít kráter, který by se s nimi dal spojit. Způsobilo to jen spory, protože se nepodařilo původní pozorování jednoznačně doložit. Další možné vysvětlení by bylo, že meteorit narazil do starého velkého kráteru, ze kterého vyvrhl spoustu měsíčního prachu. Jemný prach, než se usadil, mohl lámat a rozkládat světelné paprsky, takže to vypadalo, jako by se na povrchu Měsíce měnily barvy. To by ale také muselo dojít velkým přesunům hornin, což by muselo být ze Země vidět. Jinými slovy viděli bychom stěnu kráteru, pak přechodný lunární jev, a potom bychom pozorovali zřícenou stěnu kráteru. A to jsme ještě nikdy nezaznamenali.

Projekt Apollo 11Je tu ještě jedna teorie, ale ta je více než sporná. Pokud by byla pravdivá, museli bychom opustit naše přesvědčení, že je Měsíc už miliony let tektonicky mrtvý. Přechodné lunární jevy by mohly způsobovat aktivní sopky. To by bylo vědeckého hlediska naprosto převratné, protože by to znamenalo, že je Měsíc ještě vulkanicky aktivní. Fotografie pořízené během letů programu Apollo odhalily na měsíčním povrchu skalnatý útvar nazvaný Ina. Někteří vědci se domnívají, že Ina vznikla před miliony let při úniku sopečných plynů z nitra Měsíce. To by potvrzovalo, že poměrně nedávno existovaly na Měsíci činné sopky. Podle této zlomové informace by primárním zdrojem přechodných jevů mohla být sopečná činnost. Ale velká část jiných vědců zůstává skeptická. Věda je taková, že pokud přijdete s novou teorií, musíte být s to ji doložit novými fakty. My však žádné nové důkazy nemáme. Nikdy jsme neměli dva nezávislé pozorovatele, kteří by pozorovali něco, co by potvrzovalo, že by původem těchto tajemných záblesků mohla být sopečná činnost.

Někteří astronomové si myslí, že i když je nyní Měsíc geologicky neaktivní, že jsou v tamních horninách stále ještě obsaženy plyny z doby činných sopek. Pokud by zůstatkové plyny občas pronikaly na povrch, mohly by molekuly plynů rozkládat sluneční paprsky, a na krátkou dobu by se objevily červené a modré barevné odstíny. Z povrchu Měsíce by se stále mohly uvolňovat plyny, i když už nemá žhavé aktivní jádro. V jeho nitru je dost minerálů, ze kterých by mohly tvořit. Je mnoho teorií, které vysvětlují přechodné lunární jevy. Která je nejvěrohodnější? Doktorka Burattiová si myslí, že to nebude jen jedna. Myslím, že pro přechodné lunární jevy existuje víc, než jen jedno vysvětlení. Nejspíše nejde jen o jeden jev, je to mnoho různých pochodů. Příčina přechodných lunárních jevů zůstává sice stále zahalena rouškou tajemství, ale jistě není daleko doba, kdy se nám je podaří vysvětlit – nebo vyvrátit.

Vliv Měsíce na lidský organismus

Ale co třeba úplňková horečka? Existuje vůbec něco takového? Jaký vliv, jestli vůbec nějaký, má na nás úplněk? Když přemýšlíme o záhadách Měsíce, je to zřejmě ta nejslavnější a nejspornější: Jaký vliv má úplněk na lidskou mysl a tělo? Víme, že mezi Zemí a Měsícem existují určité vztahy. A tak snad není příliš obtížné si představit, že různé změny a úplněk mají na lidi určitý vliv. Existuje spousta tajemství jak fyzických, tak psychických. Jeden z anglických výrazů pro bláznovství je odvozen od Luny, latinského názvu Měsíce. Lidé jej po staletí spojovali s lidskou psychikou. Mnoho lidí opravdu věří, že úplněk má vliv na jejich biochemii, nebo tak něco. Mezi mnoha lidmi, včetně lékařů, je velmi rozšířený názor, že během úplňku nastávají zjevné změny v návštěvách na pohotovosti, v množství těhotenství, v množství porodů, a že existují tajemství spojená se změnou chování žen i mužů během různých fází Měsíce. Neoficiální důkazy se množí, ale podporuje i věda domněnku, že se dá vliv úplňku na lidi změřit?

Lidé se dlouho snažili odhalit vliv Měsíce a měsíční gravitace na chování lidí a zvířat. Důkaz: Měsíc hýbe obrovskými oceány, které pokrývají téměř 70 procent naší planety. Stejně tak lidské tělo je tvořeno ze 70 procent z vody. Nemělo by to tedy znamenat, že Měsíc vyvíjí stejnou přitažlivou sílu i na lidské bytosti? Mnozí vážení lékaři zaznamenali během úplňku změny v lidském chování a ve fyziologii. Musíme mít otevřenou mysl a jako pečliví pozorovatelé předpokládat, že existují určité vztahy mezi změnami v měsíčním cyklu a způsobech, jak se chováme, v jakých časových vzorcích se vyvíjejí naše zdraví a nemoci, a teprve potom si zřejmě budeme moci kreativním, kritickým a rigorózním způsobem položit otázku: Je to možné?

Někteří policisté tvrdí, že když je úplněk, stoupá zločinnost. Jiní o tom pochybují. Zástupce šerifa Castro v západním Hollywoodu hned na začátku služby za úplňku zamítl mávnutím ruky myšlenku, že by měla měsíční síla na lidi nějaký vliv. Ale během prvních 20 minut služby se ozvaly už tři telefonáty. Nyní řešíme krádež, která se právě stala. Volající řekl, že muž, Hispánec, asi 32 let, který má na sobě oranžový vězeňský nátělník a je bez kalhot, jen v modrých slipech, mu ukradl knihu. Řešíme také domácí násilí, ke kterému právě došlo. Je to po dlouhé době první domácí násilí, a jak je vidět, došlo k němu za úplňku. A nyní jsme na cestě za jistou celebritou, která bydlí v našem rajónu. V hlášení se říká, že soused vedle této celebrity hází na její předzahrádku láhve. V závěru jeho nejrušnější noci roku se nedůvěra zástupce šerifa Castra začíná zmenšovat. Řeknu vám, že na začátku služby jsem řečem o úplňku moc nevěřil, ale pomalu tomu začínám věřit.

Lidé si myslí, že když Měsíc způsobuje na zemi příliv, takže možná způsobuje příliv i v lidech. Ale tak to není. Měsíc nemá na naše těla stejný vliv jako na oceán. Můj hrudník se působením Měsíce nezvětší! Doktor Peter Pressman z nemocnice Cedar–Sinai v Los Angeles přiznává, že někteří z jeho kolegů věří, že Měsíc lidské chování ovlivňuje. Lékaři, kteří věří, že Měsíc ovlivňuje naše těla a chování, došli k tomuto závěru na základě svých pozorování. Ta se ale mohou velmi různit. Podléhají různým situacím a nemusejí vůbec nic znamenat, kromě toho, že někdo něco pozoroval. Prostě – přání otcem myšlenky! Doktor Pressman si myslí, že tato tvrzení jsou více než subjektivní. Chování lidí se řídí tím, čemu lidé věří. A jestli věříte, že je na Měsíci něco magického a že to má na vás vliv, pak se podle toho můžete chovat. Diskuse, jestli Měsíc má, nebo nemá nějaký měřitelný vliv na naše tělo a mysl, asi jen tak neustanou!

Tvář na Měsíci

A je tady další legenda, která je spojená s naším nejbližším nebeským sousedem. Ale ne všichni tvář na Měsíci vidí. Jsou to obrovské, temné oblasti, které tvoří to, o čem si někteří lidé myslí, že to vypadá jako oči, nos a ústa. Měsíc byl vždycky součástí folklóru a mýtů každého národa, ale to, co si myslíme, že vidíme, vzniká jen v oku a mozku diváka. Většina národů vlastně tvář na Měsíci nevidí. Velkým favoritem mnohých je králík, ale jsou i jiné možnosti. Nicméně všichni, kdo se podívají na Měsíc, vidí na měsíčním povrchu světlé a tmavé oblasti.

Mare Serenitatis – Moře jasu (foto: Fotografeur, wikimedia.org)A nejsou to žádné přeludy, ale opravdové hory a údolí. Světlé oblasti tvoří sopečné vysočiny zvané terrae, což je latinský výraz pro zemi či pevninu. Vysočiny jsou pokryty původní kůrou Měsíce, která byla rozryta nárazy meteoritů, planetek a komet. Tmavé oblasti jsou označované jako mare. Mare je slovo, které znamená moře. Jsou to prastaré lávové příkrovy, které byly kdysi tekuté, ale nyní jsou ztuhlé. Moře zabírají 16 procent měsíčního povrchu a dávní astronomové věřili, že jsou opravdu naplněná vodou. Podle nejnovější teorie narazila velká planetka do odvrácené strany Měsíce. Náraz byl tak silný, že se celý Měsíc tak rozvibroval, až láva ze žhavého jádra zalila dna kráterů a vytvořila obrovské tmavé oblasti, které časem samozřejmě ztvrdly.

Takže to byla dávná sopečná činnost, která vytvořila světlé a tmavé kontrasty, ve kterých někteří lidé spatřují rysy lidského obličeje. Oči jsou ve skutečnosti Mare imbrium – Moře dešťů, a Mare serenitatis – Moře jasu. Nos je Sinus Aestum, což znamená „záliv veder“. A otevřená ústa jsou Mare Nubium – Moře mraků – a Mare Cognitum – Poznané moře. To, že v nich vidíme tvář na Měsíci, je zřejmě důsledek našeho způsobu, jakým si vykládáme, co vidíme a čemu nerozumíme.

Měsíční fáze

Mnohá tajemství Měsíce ovlivňovala naši civilizaci dlouhá tisíciletí. Původní lidé založili svůj kalendář, zemědělství, matematiku a astronomii na pravidelných fázích Měsíce. A do jisté míry to stále děláme. Každý měsíc se nám zdá, že Luna mění svůj tvar v průběhu osmi stále se opakujících fází. Ale proč má Měsíc fáze? Fáze na Měsíci nastávají proto, že jak Měsíc obíhá kolem Země, vidíme větší či menší část jeho osvětlené strany. Světlo, které vnímáme jako zář Měsíce, pochází ve skutečnosti od Slunce. Když je Měsíc plně osvícen Sluncem a my vidíme jeho osvícenou stranu, je to úplněk. A jak Měsíc obíhá kolem Země, vidíme toho méně a méně z osvětlené části a více a více z tmavé části. Úplněk nastává, když je Měsíc na opačné straně Země než Slunce. Tím je měsíční povrch plně osvícen. Během všech fází Měsíce vidíme při pozorování ze Země jen větší nebo menší část osvětlené strany Měsíce. Není to ten případ, kdy by například Země stínila světlu, které by jinak mířilo na Měsíc. To se však stává během zatmění. A pozorování ze Země si s námi pěkně zahrává. Když se například jedná o velikost Měsíce, může být pohled velmi klamný.

Některé ze záhad Měsíce se těžko chápou, zvláště když nám pohled říká jednu věc a věda zase něco jiného. Potřebujeme se na problém podívat z jiné perspektivy. Někdy, když je na nebi úplněk, se zdá, že je Měsíc mnohem větší a blíž, než když pak vystoupí vzhůru nad obzor. Někteří pozorovatelé usuzují, že je o polovinu až tři čtvrtiny větší než obvykle. Ale je Měsíc za úplňku opravdu větší, když je blíž obzoru? Všichni mí přátelé si myslí, že když je Měsíc na obzoru, že je větší. I já sám mám ten dojem. Co tedy způsobuje tak velký rozdíl ve velikosti? Měsíc svou zdánlivou velikost nijak nemění. To jen my jej vnímáme, jako by byl větší. Naše mysl totiž posuzuje velikost Měsíce v souvislosti s ostatními objekty. Zdá se větší, protože nahoře na obloze není nic jiného, s čím by se dal srovnat. Je tam jen on sám. Jinými slovy, jestliže pozorujeme velký objekt, jako například dům, který je v porovnání s ním maličký, naše mysl nám říká, že Měsíc musí být obrovský. Ale pokud je osamocen vysoko na obloze, naše mysl si to nemyslí a vnímá jej jako malý.

Mare Serenitatis – Moře jasu (foto: Fotografeur, wikimedia.org)Podobné vysvětlení poskytuje Ponzova iluze, pojmenovaná po Mariu Ponzovi, který předpokládal, že mozek posuzuje velikost objektů podle jiných objektů v pozadí. Ponzo položil přes obrázek se železničními kolejemi dva páry stejných tyčí. Jedny dopředu, druhé tam, kde se koleje už sbíhají. Horní tyče vypadají delší, protože se zdá, že koleje přesahují, zatímco ty spodní mezi ně přesně zapadly. Ve skutečnosti však oba páry tyčí měly stejnou délku. Když měsíc vychází, vezměte tužku do natažené ruky a podívejte se, jak je Měsíc velký v porovnání s gumou na tužce. Potom to udělejte o několik hodin později, když už je Měsíc mnohem výš na obloze. Uvidíte, že v porovnání s gumou na tužce bude mít Měsíc v obou případech stejnou velikost. Když se pokusíme posoudit jeho velikost, může si Měsíc s námi zahrávat.

Působení na naši planetu

Ale na jeho účincích na naši planetu není nic zdánlivého. Existuje jedno z měsíčních tajemství, které se dá tady na Zemi pozorovat naprosto přesně. Je to ten nejsilnější vliv, jaký je Měsíci přisuzován. Z našeho lidského pohledu se příliv a odliv jeví jako stoupání a klesání hladiny moře. Čím je to však způsobeno? Přitažlivosti mezi Měsícem a Zemí. Jak Měsíc putuje kolem Země, přitahuje oceány, jejich hladina se zvedá a my to vidíme jako příliv. Přílivy a odlivy oceánů, tak zvané slapové pohyby, způsobuje jak gravitace Měsíce, tak i Slunce. Obě tělesa přitahují Zemi, což způsobuje příliv. Ale Měsíc je mnohem blíž, a tak jeho přitažlivost pociťujeme mnohem silněji.

Záliv Fundy (foto: Tango7174, wikimedia.org)Oceánografka Tetjana Rossová říká, že gravitace Měsíce je na Zemi impozantní síla. Vliv Měsíce na tvorbu přílivu je tak viditelný proto, že je voda tekutá, že se může pohybovat. V odlehlém kanadském zálivu je nejvyšší příliv na světě. Zatímco na Zemi se většinou hladina během přílivu zvedá průměrně o jeden metr, vody v zálivu Fundy mezi Novým Skotskem a Novým Brunšvikem vystoupí dvakrát denně až o 16 metrů. Jedním z důvodů je tvar pobřeží. Záliv Fundy vypadá tak trochu jako trychtýř. Takže když se voda zvedá, zvedá se velmi rychle. Při přílivu do zálivu natečou stovky miliard tun vody během několika hodin. A za odlivu jich většina stejně rychle odteče. První příliv přijde jako jedna velká vlna, která se pohybuje kolem dokola. Ale ve stejnou dobu, kdy chce vytéct zpátky ze zálivu, už přichází další přílivová vlna. Tomuto jevu se říká odraz. Další přílivová vlna zabrání vodě té první vytéct zpátky do oceánu. Ta se odrazem vrací do zálivu a obě vlny se vzájemně zesilují a rozšiřují a tím se zvyšuje příliv. Navíc do zálivu ústí prudká řeka Svatého Jana. Při odlivu přepadá do zálivu pět metrů vysokým vodopádem. Za přílivu se úroveň hladin v zálivu a v řece nejprve vyrovná a pak se voda žene zpět proti proudu řeky přílivovým příbojem přes pět metrů vysokým.

Kdyby Měsíc obíhal kolem statické Země, na přivrácené straně zeměkoule by voda stoupala a na odvrácené klesala a měli bychom jeden příliv za den. Jenže Měsíc a Země obíhají kolem společného těžiště, které leží na spojnici jejich středů asi 1500 kilometrů nad povrchem Země. Při tomto pohybu vzniká odstředivá síla, která je nejsilnější na odvrácené straně zeměkoule. Gravitační síla Měsíce a odstředivá síla Země způsobuje, že máme přílivy dva – na každé straně zeměkoule jeden. Přitažlivost vyvolává hromadění vodních mas na straně přivrácené k Měsíci, odstředivá síla naopak jejich hromadění na straně od Měsíce odvrácené. Proto má světový oceán dvě přílivové vlny, které jsou od sebe vzdálené o polovinu zemského obvodu. To je důvod, proč máme dva přílivy a dva odlivy každý den. A navíc svůj vliv na dmutí má i Slunce.

Přílivová dmutí ve světovém oceánu značně ovlivňují rotaci Země. Přílivová dmutí, která tvoří Měsíc, se v důsledku rotace Země pohybují směrem ven tak trochu před Měsícem a Měsíc je ve skutečnosti „tahá“ zpět. A tím jak je přitahuje zpět, zpomaluje otáčení planety. Bez síly Měsíce by se Země otáčela mnohem rychleji a naše dny by byly mnohem kratší. A to by nesmírně ovlivnilo vývoj života na Zemi. Ale síla gravitace působí oběma směry. I Země má na Měsíc nepopiratelný vliv. Takže pokud by na Měsíci existovala voda, mohla by zemská přitažlivost vyvolávat podobné přílivy měsíčních oceánů? Odpověď zní ano. Ve skutečnosti byl Měsíc před miliardami let tvořen výhradně z tekutin, ale nebyla to voda. Když Měsíc vznikl a byl velmi mladý, byla to jen tekutá hornina, magma. Měsíc byl jako sálající peklo na nebi. A protože ta hornina byla tekutá, i když to byla hornina, gravitační přitažlivost Země a rotace Měsíce způsobily, že v magmatu nastávaly přílivy a odlivy stejně jako je tomu dnes na Zemi v oceánech. Během času Měsíc vychladl a láva ztvrdla v pevný povrch. Ale gravitační působení mezi Zemí a Měsícem nikdy neustalo.

Pomocník při vývoji života na Zemi

Teď si představte, že by na nebi nikdy žádný jasný a stříbrný Měsíc nebyl. Jak odlišný svět bychom obývali? To, že dnes existujeme, je částečně díky Měsíci, který umožnil na Zemi vytvořit ovzduší a rané oceány plné minerálních látek, ve kterých se zrodil život. Kdyby Měsíc nikdy neexistoval, Země by byla úplně jiná, protože Měsíc vytváří na Zemi dmutí, které tvaruje nejen pobřeží, ale i krajinu. Asi před 4 miliardami 500 miliony let byly účinky přitažlivých sil mezi Měsícem a Zemí mnohem silnější. Původně k nám byl Měsíc mnohem blíž než dnes, asi tak jen pět hodin letu dnešní raketou. A na obloze vypadal mnohem větší, protože byl mnohem blíž. Větší přitažlivost, kterou na Zemi působil, měla pro nás jako druh ohromnou důležitost. Když začaly naši planetu omývat první oceány, přílivy pod bližším Měsícem byly tisíckrát vyšší než dnes. Umíte si představit, že místo dnešního přílivu, který je vysoký třeba tři metry, by se hnal na pevninu tři kilometry vysoký příliv? Tyto nesmírné přílivové vlny pomohly vytvořit v oceánech ty správné podmínky pro vznik života. Neuvěřitelně vysoké přílivy erodovaly svrchní vrstvy zemské kůry a spláchly je do oceánů. A tato prvotní polévka bohatá na minerální látky umožnila vznik a vývoj života.

Všeobecně se uznává, že pobřežní pásmo střídavě zalévané přílivem, bylo ideálním prostředím pro vývoj rostlin a živočichů, kteří odtud mohli začít osidlovat souš. Například by to bylo skvělé místo pro první mořské tvory, aby se zde naučili dýchat vzdušný kyslík. Půl dne tu byla voda a půl dne sucho. Ploutve se jim tady pomalu přeměnily v nohy a oni se pak mohli pohybovat po zemi. Podle astronoma Neila Cominse nesmíme nikdy podceňovat vliv Měsíce na vývoj našeho druhu. Myslím, že bez Měsíce by ten proces neprobíhal tak rychle. My jsme se například vyvinuli tak, že jsou naše biologické hodiny nastavené na třiadvaceti, čtyřiadvaceti hodinový den. Kdyby neexistoval Měsíc, den by měl šest hodin a my jako tvorové, kterými jsme dnes, bychom nemohli existovat. Když Měsíc zpomalil Zemi a její rotace se stabilizovala, změnilo se klima. A Měsíc měl obrovský vliv i na rozvoj savců, jejichž přežití záviselo na měsíčním světlem zalitých nocích.

Odvrácená strana Měsíce, Apollo 16, duben 1972Je tu ještě jedna velká měsíční záhada. Mnozí lidé se podivují, proč nikdy nevidíme jeho odvrácenou stranu. Za čtyři a půl miliardy roků vývoje dospěl systém Země-Měsíc do bodu, kdy nám neustále ukazuje stejnou tvář. Před miliardami let způsobilo tření magmatických přílivů, že Měsíc zpomalil svoji rotaci a ta se stala vázanou se Zemí. To znamená, že se Měsíc k Zemi otáčí stále stejnou polokoulí, jinými slovy, jeho doba rotace kolem své osy se rovná době jeho oběhu kolem Země. Vázané rotaci se někdy také říká synchronní rotace. Jestliže by se Měsíc neotáčel, po čase bychom museli uvidět i odvrácenou stranu Měsíce. Protože se však Měsíc otáčí kolem své osy stejnou rychlostí, jakou se otáčí kolem Země, tedy synchronní rotací, vidíme neustále jeho stejnou stranu. Odvrácená strana Měsíce není stále ve tmě. Z vesmíru bychom viděli, že Slunce osvěcuje obě strany Měsíce, jak se Měsíc otáčí po dobu jednoho měsíce kolem Země. Ale ze Země vidíme jenom jednu stranu.

Stále se vzdalující Měsíc

Vztah Země-Měsíc je zcela řízen gravitací. Přitažlivost, která drží Měsíc na naší oběžné dráze, pomalu slábne, a ten se postupně vzdaluje. To nás nutí vidět Měsíc v úplně jiném světle. Gravitace je ta síla, která drží Měsíc u Země. Stejně, jako je atlet svázán se svým kladivem, které krouží kolem jeho těla, stejně tak přitažlivost svazuje Měsíc se Zemí. Kdyby přitažlivost náhle zmizela, Měsíc by odletěl do vesmíru stejně, jako letí kladivo do pole. Už jsme si řekli, že vlivem slapových sil se rotace obou těles zpomaluje. Současně však také dochází ke zvětšování poloosy dráhy obíhajícího tělesa, jinými slovy vzdálenost obou těles roste. Měsíc se od nás neustále vzdaluje. Každý rok je to o několik centimetrů a jednoho dne bude Měsíc tak daleko, že už ani nebude vidět. Od té doby, co Měsíc a Země vzájemně synchronizovaly svůj pohyb, se Měsíc od nás vzdaluje. V současné době je to rychlostí pět centimetrů za rok.

Klíčem k pochopení tohoto pohybu jsou slapové jevy, které Měsíc na Zemi vytváří. Zemský příliv způsobuje pohánění Měsíce směrem od Země po oběžné dráze, a to díky tomu, že se Země otáčí rychleji, než se otáčí Měsíc kolem nás. Takže poté, co Měsíc vytvoří přílivové dmutí, otočí se a přitáhne se trochu kupředu, takže mu zůstane jenom část točivého momentu. Jeho pomalý přírůstek od přílivového dmutí Měsíc trochu zrychlí. Následkem toho se točí rychleji a rychleji, což na oběžné dráze znamená, že se po spirále vzdaluje pořád dál a dál. Během času Měsíc postupně zvyšuje svoji oběžnou dráhu, dokud se jednoho dne nevymaní ze zemské přitažlivosti. Astronomové nás však ujišťují, že není důvod k panice. Uplyne ještě dost času, než Měsíc zmizí z našeho dohledu. Předpokládaný čas odchodu? Asi 50 miliard let – a naše Slunce dohoří za nějakých 5 miliard let! Po tisíciletí nás Měsíc těšil, udivoval a někdy také děsil. A příčinou těchto překvapení je pohyb naší planety.

Záhada rudého zatmění

Zatmění Měsíce (foto: Muhammad Mahdi Karim, wikimedia.org)Následující měsíční záhadu, která je zapsaná už ve starověkých textech, jsme už poměrně dávno rozluštili, ale nepřestává nás dodnes udivovat. Je to poměrně častý jev, protože se opakuje dvakrát až třikrát ročně. Během zatmění Měsíce změní úplněk dramaticky barvu. Co to způsobuje? K zatmění Měsíce dojde za úplňku, když se Země dostane do jedné přímky mezi Slunce a Měsíc. Země vrhne stín, který slunečním paprskům zabrání, aby dopadly až na Měsíc. Na vrcholu oběžné dráhy se Měsíc dostane úplně do stínu Země neboli umbry. Nezčerná, jak by se dalo očekávat, ale změní barvu na krvavě rudou. Některé sluneční paprsky se v atmosféře Země ohnou a na Měsíc pak dopadne červené světlo. Paprsky ohnuté v atmosféře Měsíc osvětlí natolik, že je stále slabě vidět. A protože se nejvíce láme červené světlo, má Měsíc při zatmění narudlou barvu. A když červené paprsky dosáhnou povrchu Měsíce, zdá se nám, že září tmavě červenou barvou – barvou krve, což tomuto jevu výrazně dodalo na tajemnosti. Možná i proto Měsíci přisuzujeme schopnost nás ovládat. Zastíní tak všechna nebeská tělesa na noční obloze. Měsíc má zvláštní magii, jsou to jeho fáze, jeho zatmění, jeho záře na jinak temné obloze.

My však vidíme Měsíc často i během dne. Jak je to možné? Dá se velmi snadno pochopit, proč vidíme Měsíc i ve dne. Měsíc obíhá kolem Země a několikrát za měsíc se octne na její oběžné dráze a to je na Zemi den. A proto jej můžeme vidět za jasného světla. Ve skutečnosti je nad námi za denního světla velké množství planet a hvězd. Ale sluneční světlo je tak jasné, že je téměř všechny přesvítí. Prosvítá jenom Měsíc, který je stotisíckrát jasnější, než nejbližší hvězda. Pokaždé však Měsíc během dne nevidíme, protože se neustále pohybuje kolem Země a není každý den na místě, kde bychom jej mohli spatřit. Ale někde na planetě je vidět vždycky.

Jak jsme viděli, nedá se všechno o Měsíci snadno vysvětlit a pochopit. Stále existuje mnoho nezodpovězených otázek. Od doby, co jsme své znalosti začali písemně zaznamenávat, je to součást tajemství Měsíce. Jsme navždy připoutáni k našemu sousedovi, ale víme toho o něm stále příliš málo. Je mnoho dalších jevů, o kterých toho ještě spoustu nevíme. Třeba za několik set let nás věda posune dál a my ta tajemství pochopíme. Těžko je ale pochopíme všechna a jednou provždy. Samozřejmě, že o Měsíci nevíme všechno, co bychom měli vědět. Ale naštěstí je nadosah a my budeme dále bádat a stále více se o něm dozvídat.

» Prozkoumejte sami povrch Měsíce na stránce Google Moon

Originální názevMysteries of the Moon
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument