Naše nádherná planeta se zrodila takřka před pěti miliardami let. Bylo to provázeno chaosem a nesčetnými kolizemi. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Planeta Země Když se Země tvořila, další tělesa se s ní srážela rychleji než auto, které narazí plnou rychlostí do zdi. Ale Země vytrvala a zaujala ve Sluneční soustavě zvláštní postavení, protože si dokázala udržet oceány, souš a život. Bakterie pomohly naplnit atmosféru kyslíkem. Těm ošklivým bakteriím vděčíme za svoji existenci. Přes občasné pohromy, které nás v současnosti trápí, je Země stále jedním z nejzázračnějších a nejtajemnějších výtvorů vesmíru.

Mimozemští turisté

Představte si, že mimozemšťané opravdu existují a chtějí navštívit Zemi. Strávili by nejúžasnější kosmickou dovolenou. Země je třetí planeta od Slunce. Prvního, čeho by si návštěvníci při příletu asi všimli, že září modrou barvou. Je to proto, že téměř tři čtvrtiny naší planety jsou pokryty vodou. Turisté také brzy zjistí, že je jedinou planetou ve Sluneční soustavě, kde se najdou pokročilé formy života. Pokud by návštěvníci mohli dýchat náš na kyslík bohatý vzduch nebo dýchat pod vodou, mohli by Zemi prozkoumávat bez ochranných plavidel či skafandrů. Ale museli by si asi nastavit hodinky. Než Země oběhne kolem Slunce, trvá jí to 365 dní. A každý den má 24 hodin, což je čas, za který se otočí kolem své osy. Cestovní kancelář turisty jistě varovala před nebezpečnými bouřemi a občanskými válkami, ale jak zjišťují, je Země relativně bezpečná destinace.

Bouřlivý vznik modré planety

První pohled na Zemi z povrchu Měsíce Země je velmi speciální planeta, stejně jako Porsche je velmi speciální auto. Zrodila se na tom správném místě Sluneční soustavy. Je to jediné místo, o kterém víme, kde mohou žít živočichové a rostliny. Uznávaný astronom Donald Brownlee zasvětil svou kariéru studiu původu a vývoje Země. Tvrdí, že v možnosti udržení života měla Země proti ostatním planetám vždy výhodu. Ale že i tak to byla cesta plná nebezpečí a katastrof. Na Zemi došlo k mnoha událostem, které způsobily, že je taková, jaká je. A většinou to byly náhody. Před čtyřmi miliardami šesti sty miliony let se v jednom koutu vesmíru udál kolosální ohňostroj. Hmotná, ale krátce žijící hvězda explodovala jako supernova. Energie z této hvězdy způsobila gravitační kolaps oblaku hmoty, ze kterého vzniklo Slunce. Krátce po jeho zrodu obíhala kolem Slunce spousta materiálu. Byly to mikroskopické kousíčky ledu, prachu a spousta toho vypadala asi jako cupanina z vaší sušičky. Začalo se to pomalu spojovat v malé shluky, ze kterých se postupně stal jakýsi písek, většinou z malých kousíčků křemičitanu, a ten se začal spojovat v malé kameny a pak ve velké balvany. Jak tato tělesa rostla, tak přibývalo kolizí. Když se dva objekty srazily, udržela je pohromadě gravitace. Vozy Porsche jsou známy svou rychlostí. Planety také. Když se Země tvořila, další tělesa se s ní srážela rychleji než auto, které narazí plnou rychlostí do zdi. Důsledkem četných srážek byl zrod mladé Země. Ale mnoho nárazů ji ještě čekalo, než dorostla do dnešní velikosti.

Amesovo výzkumné středisko NASA Abychom lépe porozuměli tomuto procesu, Pete Schultz a jeho bývalý student Seiji Sugita se pokusí zrekonstruovat nárazy na Zem pomocí vertikálního kanónu v Amesově výzkumném středisku NASA. Je to velká hala s těžkým dělem na lehký plyn, které spíše vypadá jako balistická střela. Vertikální kanón střílí projektily na vybrané cíle uvnitř vakuové komory. Projektil z tohoto kanónu může dopadat pod různým úhlem, což nám umožňuje realistické porovnání s tím, co se dělo na Zemi někdy před čtyřmi miliardami pěti sty miliony let. Vypálíme malou hliníkovou kuličku o průměru dvou centimetrů do komory. Má podobnou hustotu jako planetka přilétající do atmosféry Země. Narazí v rychlosti kolem pěti kilometrů za sekundu, což je asi třikrát rychlejší než střela z pušky a rozletí se na kousíčky. Vertikální kanón vystřelí hliníkovou kuličku do vakuové komory, která je naplněna atmosférickými plyny. Projektil narazí do vrstvy písku podobající se povrchu rané Země. Jsme ve vakuové komoře. Napustíme ji plynem, který bude simulovat atmosféru rané Země. Uděláme tady nějaký ten kráter. Tak musel vypadat tehdejší povrch Země, protože tyto události se musely dít pořád. Musela tu být spousta kráterů. Plánujeme trefit střed cíle a sledovat, jak se tvoří kráter. Uvidíte tu ničivou sílu. I když je to jen malá kulička, způsobí těžké škody. Vysokorychlostní kamery náraz zaznamenají. Video odhaluje děsivý, ale realistický obraz, co se pravděpodobně dělo na rané Zemi.

Některá tělesa narážející do mladičké Země měla přes 500 kilometrů v průměru. Energie těchto nárazů se přeměnila v ohromující množství tepla. Země se začínala rozpalovat zevnitř. Železo a nikl se roztavily a klesly do jádra jako do nístěje hutnické pece. Horniny se roztavily v magma, jež se vylilo na povrch a vytvořilo jakýsi oceán z taveniny. Planeta byla zuřící sopkou plující vesmírem. Nejsilnější nárazy mohly planetu sterilizovat. Rozžhavily povrch Země nad teplotu sterilizace. Ke vzniku zemského jádra došlo v prvních čtyřiceti milionech let existence naší planety a pro její budoucnost to mělo nesmírnou důležitost.

Rotující koule roztaveného železa v jádru vytvořila silné magnetické pole. Umožnilo to vznik obyvatelného prostředí. Všechno to železo v jádře planety vytvořilo kolem naší planety ochranné magnetické pole. Bez magnetického pole by naše planeta byla pustou pouští bez atmosféry. Sluneční vítr tvořený nabitými částicemi se řítí na naši Zemi rychlostí více než 1,5 milionu kilometrů za hodinu. Naši atmosféru by rozrušil během několika milionů let. Ale magnetické pole sluneční vítr odráží a odchyluje, a uchovává tak atmosférické vrstvy a dýchatelný vzduch. I přes ochranné magnetické pole na naší planetě dál panoval chaos. Nad zemským jádrem se tavil kamenný plášť. Vznikaly sopky, které chrlily plyny a lávu. A vesmírné střely stále přilétaly. Jeden zásah navždy změnil vývoj Země a osud lidstva.

Osudový náraz

Země a měsíc Asi padesát milionů let po zrození Země došlo ke kolizi, která osudově změnila ráz jejího vývoje. Objekt o velikosti Marsu narazil do Země, která už dosáhla asi osmdesáti procent své současné hmotnosti. Náraz roztavil vnější vrstvy obou planet a vymrštil je do prostoru. Z větší části této hmoty se znovu stala Země a byla dokonce větší než dřív. Menší část roztavených zbytků vytvořila kolem nového tělesa prstenec, z něhož v krátké době vznikl Měsíc. S touto teorií přišel jako první Bill Hartmann. Opíral se přitom o poznatky, které přinesla první výprava člověka na Měsíc. Když astronauti z Apolla přivezli měsíční horniny a my jsme je prozkoumali, z čeho se skládají, zjistili jsme, že jsou stejné jako láva na Zemi. Což napovídá, že horniny na Zemi i Měsíci jsou ze stejného materiálu. Vzájemná vazba Země a jejího Měsíce umožnila na planetě vznik a vývoj života. Měsíc zajišťuje, že se na Zemi pravidelně střídají roční období, protože v jedné polovině roku je ke Slunci nakloněn severní pól a ve druhé jižní pól. Měsíc sklon zemské osy udržuje. Kdyby zde nebyl nebo byl menší, zemská osa by se rozkolísala a nastal by chaos. Během impozantní srážky, při níž vznikl Měsíc, dosáhla Země devadesáti procent své dnešní hmotnosti.

Proces vytváření planet připomíná vylučovací soutěž, kde do sebe narážejí jednotlivá tělesa. Když se kolize před necelými čtyřmi miliardami let zklidnily, Sluneční soustava se skládala z osmi planet, nebo devíti, pokud stále počítáte Pluto. Země zaujímala třetí místo od Slunce, které je dnes 150 milionů kilometrů daleko. Planety se svou gravitací vzájemně přitahují, takže jsou od sebe rovnoměrně vzdálené. Každá planeta je o určitou vzdálenost dál od Slunce. Z objektů, které se nestaly planetami, jsou nebeští odpadlíci. Planetky složené z kamene a železa krouží v pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Komety, složené z ledových částic, prachu a kamene, nalezly útočiště v Kuiperově pásu za planetou Neptun. Ostatní se přesunuly do Oortova oblaku, vzdáleného více než miliardu kilometrů od Země.

Obyvatelná zóna V průběhu geologické historie zasáhla Zemi spousta meteoritů. Vědci analyzovali tyto vzorky a určovali jejich věk metodou radioaktivního rozpadu. Meteority vznikly ve stejnou dobu jako planety, a tak nám poskytly informaci o stáří naší Země – přibližně čtyři miliardy šest set milionů let. Vědecky je to fantastické. Je to jako zkoumat rodinnou historii a najít kousek prvního příbuzného z počátku historie Země. Stále tam jsou. Planetky a komety mohou také osvětlit původ naší vody. Před třemi miliardami devíti sty miliony let Země zchladla. Nad pláštěm obklopujícím železoniklové jádro se vytvořila silná křemičitá krusta. Pára z oblaků se začala srážet a teplá tekutina zalila planetu, kromě několika sopečných ostrovů čnících nad hladinu. Země měla to štěstí, že vzhledem ke Slunci zaujala tu správnou oběžnou dráhu. Nazývá se to obyvatelná zóna. Je to ta skvělá vzdálenost od Slunce, kde se oceán ani nevypaří, ani nezamrzne.

Kde se vzala voda?

Ale kde se na Zemi vzala oceánská voda? Jedna teorie říká, že voda pochází ze sopek, které tu byly od raných let Země. Sopky do atmosféry vychrlily obrovské množství páry. Když planeta zchladla, vulkanická pára zkondenzovala, a déšť naplnil světový oceán. Kde se však vzala ta voda v nitru sopek? Sopky v podstatě recyklovaly materiál z roztavených hornin zemského pláště, včetně vody. Takže to není žádná nová voda. Byla zde už dřív, a teď se jen podruhé vrátila. Vědecký pracovník NASA Michael Mumma si myslí, že voda se sem dostala původně z vesmíru. Komety, které jsou většinou tvořeny zmrzlými plyny, mohly Zemi zaplavit vodou během neustálých nárazů v období jejího mládí. Dodávka vody z ledového tělesa závisí na jeho velikosti. Menší tělesa by se vypařila už vysoko v atmosféře. Ta opravdu velká by mohla dodat materiál až k povrchu Země, takže by z nich mohla pocházet voda dnešního oceánu. Mumma se snaží zjistit, jestli má kometární voda stejné složení jako voda pozemská. Víme, že voda obsahuje směs normální vody H2O a těžké vody D2O, která obsahuje deuterium, izotop vodíku, který je dvakrát těžší než normální vodík. Ale komety se zkoumají obtížně. Dostatečně blízko Země jich proletí málo, většina z nich obíhá ve vnějších oblastech Sluneční soustavy. Roku 1986 se evropské Halleyova kometa sondě Giotto podařilo setkání s Halleyovou kometou, která míjela Zemi ve vzdálenosti 63 milionů kilometrů. Jeden ze způsobů rozboru vzorků je proletět s hmotnostním spektrometrem skrze částice komety, které z ní vylétávají, takzvaný ohon. Touto metodou můžeme plynné látky změřit velice přesně, a proto jsme ji pro Halleyovu kometu použili. Voda byla podobná vodě na Zemi. Ale ostatní analyzované komety měly dvakrát více D2O neboli těžké vody, než je tomu v oceánech. Víme, že všechny komety nemají stejné složení. Takže nevíme, jestli Halleyova kometa byla dost reprezentativní.

Většina komet, co byla dosud studována, přilétla z Kuiperova pásu z dalekých oblastí Sluneční soustavy. To znamená, že není pravděpodobné, že by měly důležitý podíl na vzniku Země. Ale dalekohled Gemini North na Havaji nedávno objevil komety na nezvyklém místě. Tím místem je pás planetek mezi Marsem a Jupiterem. V těchto tělesech s teplejším ledem by mohla být stejná voda jako na Zemi, protože se utvořila ve vnitřní části Sluneční soustavy, která je blíž Slunci. A co víc, nové překvapující důkazy naznačují, že tyto nezvyklé komety mohly na Zem dopravit více než jen vodu. Mohly sem také přinést stavební bloky života samotného. Původ života je jednou z nejsložitějších a nejkontroverznějších otázek, na které se lidstvo snaží nalézt odpověď. Jedna věc je jasná. Před necelými čtyřmi miliardami let bychom na naší planetě nepřežili ani chvíli. Atmosféra obsahovala oxid uhličitý, vodní páru, trochu dusíku, ale žádný kyslík. Mohly přesto primitivní formy života v tomto prostředí přežít? Nemáme důkaz, že by zde existoval život před čtyřmi miliardami třemi sty miliony let. Ale možné by to bylo. Nejstarší fosílie se datují z doby před třemi miliardami devíti sty miliony lety. Někteří vědci tvrdí, že se tyto organismy vyvíjely v jezerech, ve kterých atmosférické chemikálie vytvořily takzvanou „prvotní polévku“ z aminokyselin – základních látek života.

Ale nemohly se sem základní kameny života dostat odjinud? Třeba z mimozemského tělesa? Meteority, které se utvořily někdy na počátku Sluneční soustavy, obsahují organické sloučeniny včetně aminokyselin. Takže organické látky mohly být dodány z vesmíru. Jestli tedy planetky a komety přinesly na Zemi život, jak přežil dopad ve vysoké rychlosti? V Amesově středisku NASA Pete SchultzSeiji Sugita pořádají další moderní experiment pomocí vertikálního kanónu. Chtějí dokázat, že meteority mohly donést na Zemi životně důležité ingredience. Budeme zkoumat přežití oněch stavebních kamenů. Mohou dodat na Zem látky, které pomůžou ke vzniku prostředí, ve kterém je možný život? Tedy za prvé, zda komety a planetky mohly přinést základní ingredience pro vznik života na povrchu Země. A za druhé, zda impakty změnily prostředí na mnohem příznivější životu. Jejich experiment opravdu ukázal, že meteory dopravily primitivní uhlíkaté sloučeniny na Zemi a že z některých z nich mohly vzniknout aminokyseliny nezbytné pro život. Nicméně je potřeba další výzkum.

Prvotní formy života

Mezi vědci panuje všeobecná shoda, že první formy života byly jednobuněčné organismy žijící v oceánech. Biologové dnes objevují potomky našich nejstarších předchůdců na místech, kde by ještě nedávno nikdo život nehledal. Pokud přirovnáme dnešní život ke Cadillacu, pradávný život připomínal spíše obyčejné kolo. Podařilo se nám nalézt jeho fosilní zbytky, ale jsou viditelné jen pod mikroskopem. Je důležité zdůraznit, že první dvě miliardy let života na této planetě to byli jen mikrobi. Profesor Ken Nealson je lovec mikrobů. Hledá nejmenší formy života, co dodnes existují. Mladá Země byla plná vodíku, sirovodíku, metanu a nějakého oxidu uhličitého. Bylo to místo plné energie. Mikrobi využívali každou špetku energie na této planetě. Vědci je označují jako extremofilní nebo termofilní organismy. To znamená, že dokážou žít v extrémních teplotách a v prostředí bez kyslíku. Řekněme, že na Zem dopadne planetka a teplota Země se zvýší o čtyřicet stupňů, to by bylo pro extremofilní organismy perfektní. Jednu věc, kterou víme, je, že nejstarší organismy, jež jsou nejblíže společným předkům, jsou termofilní organismy, což potvrzuje, že život vznikl za vysokých teplot. Potomci těchto horkokrevných organismů mohou být nalezeni dodnes. A mohou žít při 110 stupních Celsia. Pokud chcete najít nějaké termofilní organismy, jděte do Yellowstoneského parku. Najdete tam bublající jezírka s páchnoucí vodou, o kterých si lidé mysleli, že jsou sterilní. Jsou však plná organismů, které jsou na tyto extrémy adaptovány. Dnešní extremofilní organismy prokazují, že život se na extrémní podmínky na Zemi během jejího bouřlivého mládí dokázal adaptovat.

Vývoj složitějších organismů

Fotosyntéza (foto: At09kg, wikimedia.org) Další otázka je, jak se jednobuněčné organismy vyvinuly ve složité formy života? Před zhruba třemi miliardami let se primitivní organismy naučily získávat energii ze slunce. Mikrobi si vytvořili zelené barvivo zvané chlorofyl. Tím začali pomocí slunečního záření přetvářet chemicky oxid uhličitý a vodu na potravu. Proces se nazývá fotosyntéza. Umožnil, aby se z bakterií vyvinuly jednoduché organismy zvané sinice, známé pod starším názvem modrozelené řasy. Sinice vytvořily ohromné množství kyslíku, který se dostal do vzduchu a vody a začala kyslíková revoluce. Život se rozdělil na dvě skupiny. Jedna zůstala v místech s anaerobními podmínkami a druhá využila kyslík k velkému energetickému zisku a začala se vyvíjet mnohem rychleji. Když sinice získaly tuto schopnost, porazily tím všechny ostatní. Zásluhou sinic se vyvíjely stále složitější organismy. Bez nich by molekulární kyslík neexistoval, takže by neexistovaly ani rostliny a zvířata a lidé by se nikdy nevyvinuli. Bakterie pomohly naplnit atmosféru kyslíkem. Těm ošklivým bakteriím vděčíme za svoji existenci. Všichni pocházíme ze stejného základu. Máme spoustu společného s bakteriemi. O tom není pochyb.

Ken Nealson dnes hledá ve vyprahlé a neúrodné Mojavské poušti v jižní Kalifornii tajemství života. Zjistil, že moderní mikroorganismy dokážou žít na téměř nemožných místech. Podívejte se na vyschlé bahno. Vidíte jakési tunely nebo náspy. Vytvořily je plyny produkované mikroby, kteří zde žijí. Pokud bychom kousek této uschlé hlíny namočili a dali pod mikroskop, uviděli bychom obrovské množství pohybujících se mikrobů. Je to normální životní cyklus na těchto slaných blatech. Jsou to extremofilní bakterie, protože dokážou přežívat i v takovémto uschlém bahně. Mikrobi neomezeně vládli po nejdelší dobu historie Země. Způsobili zásadní převrat v jejím vývoji a vydláždili tím cestu nespočetnému množství pokročilejších forem života v moři.

Ale byla to pevnina, která poskytla životu nový domov. Ta se z oceánu začala vynořovat zhruba před čtyřmi miliardami let. Teplo z tekutého zemského jádra vytvořilo tlaky, jež vedly ke vzniku lehčích hornin, než dosud byly v oceánské zemské kůře. Lehčí pevninská kůra se začala vynořovat, až se vytvořil obrovský kontinent, který postupem času rozpadl na zemské desky, které měnily tvar a velikost. Vznik obrovských kontinentů umožnil, že se na planetě rozvinuly a zachovaly složité životní formy. Po více než dvou miliardách let evoluce přešly první rostliny a živočichové z vody na souš. A trvalo to ještě déle než miliardu let, než se začal vyvíjet člověk. Potom se však, jak počty lidí neustále rostly, začalo životní prostředí na Zemi stále rychleji měnit. Na sedmi kontinentech a nespočtu ostrovů dnes žije už sedm miliard lidí.

Člověk a Země

Je však nutno zdůraznit, že naprostá většina vývoje na Zemi proběhla bez přítomnosti a zásahu lidí. Pokud celou historii planety přepočítáme na délku jednoho dne, pak se Homo sapiens objeví teprve dvě sekundy před půlnocí. Lidé se během evoluce přizpůsobili životu na této jedinečné planetě. Ale tak tomu je nyní. Nevíme, jestli tomu tak bude i v budoucnu. Pozemšťané vymysleli techniku. Mechanická zařízení všech druhů, která nám vylepšují a ulehčují životy. Spousta těchto spotřebičů běží nebo je vyrobena z fosilních paliv, která se těží ze zemské kůry. V posledním století se ukázalo, že naše vynálezy mají své nevýhody stejně jako výhody – jsou dobrými sluhy stejně jako špatnými pány. Lidé mají zásadní vliv na planetu Zemi. Stačí jen jmenovat znečišťování životního prostředí a nárůst populace. Přirozený skleníkový efekt, který brání úniku tepla z povrchu planety do kosmického prostoru, nám zajistil příjemné životní prostředí. Bez potřebného množství skleníkových plynů by byla Země o třicet stupňů Celsia chladnější. Ale v nedávné historii bylo zaznamenáno velké zvýšení skleníkových plynů v atmosféře, zvláště oxidu uhličitého produkovaného pálením fosilních paliv. V minulosti narůstal podíl oxidu uhličitého v ovzduší přirozenými pochody, jako například sopečnými erupcemi. Avšak dnes se jeho hladina zvyšuje mnohem rychleji. Abychom spatřili drastické změny z první ruky, musíme se vydat do téměř neobyvatelných částí planety Země. Tam uvidíme budoucnost lidstva, která v podstatě taje. Oba zemské póly jsou po miliony let neustále pokryty sněhem a ledem. Pomáhají udržovat klima a výšku hladiny světového oceánu.

Ledovec Larsen B (foto: Robert A. Rohde, wikimedia.org) Vědecký pracovník NASA Waleed Abdalati se věnuje zkoumání zaledněných oblastí světa. Ale v posledním století vědci jako doktor Abdalati pozorují stále rychlejší ubývání ledové pokrývky pólů. Důvod je jasný. Led a sníh odrážejí svou bílou barvou sluneční záření, a tak planetu ochlazují. Naopak oceány sluneční záření absorbují, což ji otepluje. Oba procesy se vzájemně vyrovnávají. Jak se však ledy rozpouštějí, vytváří se více vody, která pohlcuje více záření. Její teplota se zvyšuje, čímž taje více ledu. Současný stav je velmi nestabilní, protože i nejmenší změna má tendenci se zvětšovat. Nedá se to zastavit. Polární ledové čepičky jsou ve smrtelném ohrožení. Neustálé tání této vzácné krajiny by mohlo jednou způsobit katastrofu globálních rozměrů. A možná už brzy. V kontinentálním antarktickém ledovci je uloženo 70 procent zásob sladké vody. Šelfové ledovce jej obklopují jako obří hráz. Ale slábnou. Rozlehlý ledovec Larsen B zde byl 12 000 let – před nedávnem se zbortil během pouhých pěti týdnů. Někteří vědci předpovídají, že arktický oceán na severním pólu bude v létě bez ledu během příštích 40 až 60 let.

Globální oteplování je určitě z velké části způsobeno přirozenými procesy, ale lidé na něm mají také svůj podíl. Lidé svou činností k němu přispívají, a tím i k ubývání ledové pokrývky. Ledovec Jakobshavn v Grónsku patří mezi nejrychleji se pohybující ledovce na světě. Pohybuje se rychlostí 1,5 metru za hodinu, což je na ledovec opravdu rychlé. Dopraví tak do moře ohromné množství ledu, které tam roztaje. Pokud se pohyb ledovců ještě zrychlí, znamenalo by to celosvětové zvýšení hladiny o jeden metr. Z nízko položených oblastí na pobřeží by se musely vystěhovat miliony a miliony lidí. Snad se dohodneme a budeme schopni omezit vypouštění znečišťujících látek, ale určitě to bude trvat ještě spoustu let. Jenže přírodní procesy už probíhají a mohly by osud lidstva ohrozit. Planeta postupuje svou vlastní evolucí. To, co děláme se Zemí, ovlivňuje i nás. Takže můžeme otravovat atmosféru na tisíce let dopředu, ale stejně je to pouze zlomek celkového vývoje. Důležitý zlomek pro nás, ale nedůležitý pro planetární evoluci.

Don BrownleePeter Ward připomínají, že pokud budeme uvažovat o vývoji z hlediska existence planety, je prognóza tak jako tak neradostná. Země se jako prostředí pro organický život blíží stádiu stáří. Proč? Naše Slunce je stále jasnější, a tím i stále více otepluje Zemi. Problém pro pokročilé formy života na Zemi je, že jak se Slunce zjasňuje, tak se očekává, že z atmosféry zmizí oxid uhličitý. To by byl konec éry rostlin a zvířat. Lidská rasa by v důsledku zjasňování Slunce mohla do pěti set milionů let vyhynout. Avšak do doby než vyhyneme, bude možná lidský rod žít déle než jakýkoli jiný vyšší živočišný druh, a to díky naší schopnosti adaptovat se na měnící se životní prostředí. Z lidského hlediska zůstane Země kvalitním Porsche další půl miliardy let. Což je pro člověka obrovské množství času. Kosmická loď Země má tedy před sebou ještě dlouhou cestu budoucností. Jestli to bude i naše budoucnost, záleží jen na nás!

Originální názevSpaceship Earth
Stopáž42 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument