Je tak blízko, a přesto daleko. Lidé toto fascinující kosmické těleso po tisíciletí pozorují a spojují s ním různé představy. Ale jak se vlastně Luna na naší obloze objevila? Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Klikněte pro větší obrázek Podle nejnovějších poznatků máme ve Sluneční soustavě více než 150 měsíců. Neptun si nárokuje 13 z nich. Saturn jich má 48. A Jupiter jich nashromáždil neuvěřitelných 62! Kdežto Země má jenom jeden… ale ten je mimořádný. Náš Měsíc – nebo „Luna“, jak jej nazývali Římané – je pozoruhodný svou velikostí. Ne proto, že by to byl největší měsíc ve Sluneční soustavě. Několik jich je větších. Jeden ze Saturnových měsíců – Titan – je například dvakrát větší. Ale Měsíc je největším v poměru ke své hostitelské planetě. Je velký jako čtvrtina Země. To je opravdu hodně. Naše planeta je v tomto ohledu výjimečná. Pro některé astronomy jsou relativní rozměry obou těles dostatečné k tomu, aby o systému Země–Měsíc hovořili jako o dvojplanetě.

Střední vzdálenost Země – Měsíc činí 380 000 kilometrů – třídenní let kosmickým prostorem. Průměr Měsíce je zhruba jedna čtvrtina průměru Země, to je téměř 3 500 kilometrů. Jeden den na Měsíci je ekvivalentní 27,3 pozemského dne. Proto je k nám přivrácena stále jedna strana Měsíce – říkáme, že Měsíc má se Zemí vázanou rotaci. Takže Měsíc musí jednou oběhnout kolem Země, aby stihl jednu otáčku kolem své osy. Podobně jako děti při hře „Kolo, kolo, mlýnský“. Pořád stojí čelem k sobě, drží se za ruce a točí se kolem sebe navzájem.

Nehostinné místo

Klikněte pro větší obrázek Ačkoli je Měsíc úzce spojen se Zemí, stačí jen krátká návštěva na něm, aby bylo zřejmé, že ve skutečnosti je to ve srovnání s naší planetou velmi odlišný svět – a nesmírně nebezpečné místo. Není zde vzduch, takže potřebujete skafandr. Měsíc nemá žádnou atmosféru. Takže zde není žádné prostředí, které by mohlo přenášet zvuky. Pokud byste stáli na Měsíci s přáteli a zkoušeli hovořit, nemohli by vás slyšet – jedině přes vysílačku. Nepřítomnost atmosféry také znamená, že zde nejsou žádné molekuly vzduchu, které by rozptýlily sluneční záření. Proto je obloha vždy černá. Ani povrch hornin příliš nepomáhá prosvětlit obraz krajiny. Příliš mnoho barev na Měsíci nevidíte. Kameny jsou převážně šedé či hnědé. Trochu teplejší tóny barev najdete možná ve směru ke Slunci, a chladnější tóny ve směrech ostatních. Ale moc barevné to není.

K pocitu nehostinnosti mohou také přispět extrémní teploty. Prudké změny mezi horkem a chladem jsou kruté. Od 130 stupňů Celsia v poledne do mínus 150 stupňů během noci.

Dokonce i slabá gravitace Měsíce – jen šestina ve srovnání se Zemí – je zdrojem nebezpečí. Je to skutečnost, na kterou američtí astronauti během měsíčních vycházek nikdy nezapomínali. Uvědomovali si, že za tenkým hledím mimo kosmický skafandr číhá smrt. Stačilo ztratit půdu pod nohama, přepadnout dopředu a spadnout na kámen – a toto hledí mohlo prasknout a zůstali by v měsíčním vzduchoprázdnu. To by byla opravdu vážná situace.

Bombardování Měsíce

Kosmický skafandr může měsíční návštěvníky ochránit před vakuem, nedostatkem kyslíku, teplotními extrémy a smrtícím slunečním zářením, ale stále tu zůstává jedno nebezpečí, před kterým nechrání. Tím jsou mikrometeority dopadající ve vysoké rychlosti. Neustále buší do měsíčního povrchu. Drobné meteority v zemské atmosféře shoří. Známe je jako padající hvězdy. Na Měsíci není atmosféra, a tak dopadají až na povrch. Rozemílají měsíční povrch a vytvářejí prašnou pokrývku z materiálu podobnému štěrkopísku, který se nazývá regolit. Je to výsledek více než čtyř miliard let bombardování meteority a mikrometeority, které dopadají na povrch a drtí horniny. Měsíční regolit se vytvořil v celé škále velikostí zrn, od velkých kamenů po jemný prach. Tento jemný prach známe ze snímků z Apolla, na kterých jsme viděli otisky stop astronautů v prachu. Je velmi jemný. Tak jemný, že s ním astronauti měli problémy. Lepil se jim na skafandry, pronikal do vybavení, a kam se dostal, tam působil škody.

V minulosti zasáhla Měsíc také opravdu velká tělesa. Dopady planetek vytvořily na měsíčním povrchu rozlehlé tmavé kruhové oblasti. Jejich obrysy mnohým pozorovatelům připomínají oči, nos a ústa lidské tváře. Dohromady poskládaly iluzi „lidské tváře na Měsíci“. Planetky v měsíčním povrchu vyhloubily obrovské krátery – některé z nich mají více než 1 100 kilometrů v průměru. V místě dopadu vytryskla z nitra Měsíce tmavá láva a zaplavila dno kráterů. Dnes se tyto tmavé oblasti nazývají „mare“, což je latinsky „moře“. Název pochází ze 17. století, z doby, kdy Měsíc studovali tehdejší astronomové. Domnívali se, že by tmavé oblasti mohly být oceány, a tak také mnohé z nich pojmenovali. Všechna jsou pojmenovaná podle vlastností, které byly kdysi Měsíci připisovány. Takže máme „Moře bouří“, „Moře krize“, „Moře ticha“ a tak dále. Některé z mladších impaktních pánví měly méně času erodovat a jejich tvary jsou stále ještě relativně ostré.

Klikněte pro větší obrázek Jedním z opravdu zvláštních je Mare Orientale neboli „Východní moře“. Má zhruba 1 000 kilometrů v průměru a zásah, který jej vytvořil, byl tak obrovský a přímý, že jeho výsledek vypadá podobně jako přesně zasažený střed terče. Mare Orientale vypadá jako kulka vstřelená do skla, kde uvidíte jak prstence kolem středu, tak i praskliny do všech směrů. Někteří vědci říkají, že pokud by se toto odehrálo na straně přivrácené k Zemi, nejspíš by vznikla zcela jiná mytologie o Měsíci, protože by tento útvar připomínal obrovské oko, hledící na nás z noční oblohy. Mare Orientale obklopují tři soustředné prstence hor. Některé z vrcholů jsou vysoké stovky metrů. Všechny byly vytvořeny během monstrózního dopadu. Horské hřebeny zde na Zemi jsou většinou vytvořeny pohybujícími se kontinenty, které se vzájemně srážejí. Vrásněním vznikají pohoří, jež následně erodují do všech těch úžasných tvarů, které známe. Na Měsíci desková tektonika neexistuje. Povrch je zde statický. Přesto jsou i zde hory, a příčinou jejich vzniku jsou dopady planetek. Při dopadu dochází k obrovské explozi. Ta vyhloubí obří jámu a vyvrhne do okolí spoustu materiálu. Proto zde máme tyto prstence hor, které krátery obklopují. Jsou to impaktní struktury, které byly způsobeny vnějšími, a ne vnitřními silami.

Klikněte pro větší obrázek Jiný pozoruhodný impaktní kráter – mnohem menší než Mare Orientale, ale minimálně stejně působivý – je Tycho. Je pojmenován po významném dánském astronomovi a najdeme jej v jihozápadním kvadrantu přivrácené strany Měsíce. Leží ve světlé oblasti. Můžete jej vidět i pouhým okem. Jako všude jinde na Měsíci, byly i zde po dopadu tělesa vyvrženy proudy světlého jemného prachu, které vytvořily nápadné paprsky vedoucí od kráteru. Paprsky vyvrženého prachového materiálu sahají až 1 500 kilometrů od kráteru Tycho. Ve středu kráteru se rovněž tyčí středová hora. Ta vznikla tak, že podloží, stlačené dopadajícím tělesem, vypružilo zpět a vytvořilo středový kopec. Z části vyvrženého materiálu byl navršen vyvýšený okraj kráteru, který se prudce svažuje do středu a pak pozvolna ven.

Pod vlivem Měsíce

Lidé samozřejmě Měsíc pozorně sledovali už dlouho před vynálezem dalekohledu a sestrojením kosmických sond. Kdysi dávno mnohé národy uctívaly Měsíc jako božstvo. Není divu. Vždyť lidem sloužil jako navigační vodítko, jako znamení pro zemědělce, a zejména praktická míra času. V dobách, kdy neexistovaly současné moderní přístroje, bylo sledování času složitým úkolem. Dávní strážci času měli dvě možnosti: mohli sledovat Slunce, nebo Měsíc. Pokud chcete sledovat datum a použijete sluneční kalendář, tak jak je tomu dnes, máte v roce 365 dnů. A to je obrovský počet dnů. Tolik, že jej běžný člověk není schopen příliš dobře sledovat. Srovnejte to s lunárním kalendářem. Každý umí říct, kdy je úplněk a kdy nastává nov. Je to jednoduché. V lunárním cyklu máme jen 28 nebo 29 dnů. To se dá lehce spočítat. A proto většina civilizací začínala s lunárním kalendářem.

Klikněte pro větší obrázek Už dávní pozorovatelé Měsíce rovněž zjistili, že náš vesmírný soused má velmi reálný vliv na Zemi samotnou. Měsíc způsobuje vzestup a pokles hladiny oceánu, tedy příliv a odliv. Představme si Měsíc jako tenisový míček a Zemi jako fotbalový míč. Příliv a odliv jsou způsobeny gravitační přitažlivostí Měsíce, která způsobuje mírné vyboulení hladiny oceánu jeho směrem. Méně zřejmé je ale to, že druhé vyboulení vzniká ve směru od Měsíce, takže následkem toho máme dva přílivy a odlivy každý den. Druhý příliv je způsoben odstředivou silou Země. Země a Měsíc rotují, což vede k tomu, že se voda hromadí také na opačné straně. Extrémní příklad rozdílu mezi přílivem a odlivem můžeme nalézt na pobřeží kanadské zátoky Fandy. Výška vodní hladiny se mezi přílivem a odlivem změní o neuvěřitelných 17 metrů. Pro některé formy pozemského života vytváří vzestup a pokles přílivu a odlivu přirozené životní prostředí. A je pravděpodobné, že právě na úzkém pruhu pobřeží střídavě zalévaném vodou se odehrál přechod života z moře na souš.

A je tu ještě další gravitační efekt Měsíce na naši planetu, který se zasloužil o vývoj a zachování života na Zemi. Měsíc stabilizuje pozemské klima. Gravitační působení Měsíce udržuje konstantní míru sklonu zemské rotační osy. Tento sklon způsobuje opakované střídání ročních období během oběhu Země kolem Slunce. Kdybychom neměli Měsíc nebo kdyby byl například mnohem menší, dá se matematicky dokázat, že by se sklon severního pólu měnil mnohem více. Jeho úhel by se měnil od 0 do 90 stupňů. V současnosti činí 23,5 stupně. A navíc by se měnil chaoticky. Takže Měsíc hraje významnou roli v zachování stability osy rotace naší planety, a tím i našeho podnebí.

Původ Měsíce

Když lidé tisíce let viděli každou noc Měsíc na obloze, není divu, že začali přemýšlet o jeho původu. Jak vznikl? Odkud se objevil? V roce 455 před naším letopočtem došel řecký učenec Anaxagoras k názoru, že Měsíc je jednoduše skála, která odletěla od Země. Většina jeho současníků byla však přesvědčena, že Měsíc je bohem – anebo obrovskou ohnivou koulí. Takže Anaxagorova myšlenka byla zapomenuta.

Spekulace nepochybně pokračovaly, ale žádný nový poznatek o Měsíci se neobjevil až do roku 1609, kdy Galilei namířil na Měsíc svůj dalekohled a zjistil, že hledí na krajinu cizího světa. Když se díváte na Měsíc dalekohledem, vypadá úplně jinak než při pohledu pouhým okem. Zjistíte, že není plochý, ale že je skutečně zaoblený. Můžete spatřit stíny, můžete vidět všechny tyto krátery, které oko jednoduše neuvidí. Trojrozměrný obraz vás udeří do očí. Galilei zakreslil hlavní tvary povrchu a jednou provždy prokázal, že se jedná o pevné těleso, ne o ohnivou kouli, nebo dokonce boha. Nikdy však neuveřejnil žádnou teorii o původu Měsíce. Možná proto, že se jeho zájem rychle přesunul k ostatním planetám.

Teorie společné akrece

První vědecky založená teorie o původu Měsíce se na veřejnosti objevila až v roce 1873. Vytvořil ji francouzský astronom Edouard Roche. Roche přišel s takzvanou teorií „společné akrece“, která říká, že Země a Měsíc vznikly ve stejný čas ze stejného materiálu. V té době začala být řada vědců přesvědčena, že planety vznikly z oblaku horkého zhušťujícího se plynu. Ten postupně chladl a smršťoval se. A jak se smršťoval, oddělily se z něj prstence plynu. A z prstenců se nakonec vytvořily planety. Roche pojal Zemi a Měsíc jako miniaturní sluneční soustavu. Podle jeho teorie se Země začala tvořit z plynné koule, která chladla, smršťovala se a odvrhla prstenec plynu, ze kterého se vytvořil Měsíc.

Jak ale přicházely nové poznatky, ukázalo se, že je tato teorie nedokáže vysvětlit. Pokud se dvě tělesa vytvoří ze stejného materiálu, jejich základní složení by mělo být stejné. Astronomům se krátce poté, kdy teorie „společné akrece“ vznikala, podařilo pomocí pozorování a matematických metod vypočítat obsah železa jak v planetě Zemi, tak v Měsíci. K jejich překvapení se ukázalo, že v Měsíci je železa podstatně méně. Tato a další nesrovnalosti nutily astronomy hledat nové vysvětlení vzniku Měsíce. Měsíc nemá žádné železné jádro jako Země. Ta má ve svém středu jádro, které včetně svého pláště dosahuje velikosti zhruba poloviny průměru Země a je tvořeno převážně železem a niklem. To jsou kovy, které klesly ke středu Země v době jejího vzniku, když byla ještě horká. Měsíc je skrz naskrz hornina. Pokud by se Měsíc vytvořil ze stejného materiálu jako Země, obsah železa by měl být podobný. Byla to skutečnost, kterou teorie Edouarda Roche nedokázala vysvětlit.

Teorie štěpení

Klikněte pro větší obrázek A tak brzy po teorii „společné akrece“ vznikla další hypotéza. V roce 1878 uveřejnil britský vědec George Darwin teorii původu Měsíce „štěpením“. Jeho myšlenka získala jistou pozornost, částečně také proto, že George byl synem slavného objevitele evoluce – Charlese Darwina. Časem George Darwin vystoupil ze stínu svého otce, když pečlivým studiem slapových jevů došel k závěru, že Měsíc si od Země stále více vzdaluje. Bylo to potvrzeno až o 95 let později, když astronauti přistáli na Měsíc. Zanechali tam malá zrcadla. Pokud posvítíte na Měsíc laserem, paprsek se odrazí od zrcadla a vrátí zpět. Můžete tak přesně změřit vzdálenost mezi Zemí a Měsícem. Tato vzdálenost roste každým rokem o 38 milimetrů. Kdybyste natočili extrémně zrychlený film, viděli byste, jak se Měsíc od Země postupně vzdaluje. Darwin začal přemýšlet, co by se stalo, kdyby tento proces proběhl obráceně – jako kdybyste film pustili pozpátku. Jak by se Měsíc přibližoval, musela by být jak oběžná doba, tak i rotace Země rychlejší a rychlejší. Nakonec by se Měsíc musel se Zemí spojit, musel by se s ní srazit. Darwinovi z toho logicky vyplynulo, že část roztavené, rychle rotující Země se musela odtrhnout od hlavní hmoty a vznikl z ní Měsíc. Okamžitě začal počítat zpětnou dráhu Měsíce směrem k Zemi. Bylo to pro něj frustrující. Dosáhl bodu, kdy se Měsíc dostal až téměř k Zemi a pak už pomocí matematiky nemohl pokračovat dál. Dostal se do bodu, kdy Měsíc už obíhal kolem Země tempem pěti, šesti otáček za den. Uháněl kolem Země, ale byl stále asi 8 000 kilometrů vzdálen. Takže matematicky se naše dvě tělesa do kontaktu nedostala. Teorie „štěpení“ byla diskutována po desetiletí, ale nakonec vědci došli k závěru, že relativní pohyby Země a Měsíce jejím výsledkem být opravdu nemohou. Země by musela rotovat příliš rychle, aby bylo možno vysvětlit její současnou rotaci.

Teorie zachycení

Klikněte pro větší obrázek Hledání vysvětlení vzniku Měsíce pokračovalo. A nová teorie přišla z Ameriky. Thomas Jefferson Jackson See sloužil v roce 1909 jako kapitán amerického námořnictva na Mare Islandu blízko San Franciska. Jeho úkolem bylo garantovat standardní čas pro americké západní pobřeží. Byl ale také talentovaným vědcem. Jako mladík vystudoval astronomii. Byl jedním z prvních Američanů, kteří získali doktorát z astronomie, což bylo tenkrát něco neobvyklého. Musel vystudovat v Německu, protože Spojené státy neměly v 19. století po vědecké stránce žádnou úroveň. Na jeho služebním stanovišti byla i astronomická observatoř a ve své funkci měl dostatek času k bádání. Čas trávil analýzou hypotéz „společné akrece“ i „štěpení“ – a ani jedna ho neuspokojila. Thomas See postupně vymyslel svou vlastní, která později dostala název teorie „zachycení“. Podle ní se Měsíc zformoval v jiné části Sluneční soustavy. Poté obíhal kolem Slunce podobně jako ostatní planety. Pak se však v určitém bodě dostal příliš blízko k Zemi a byl zachycen její gravitací. Domníval se, že v kosmickém prostoru existovalo něco, čemu říkal „rezistivní prostředí“. Thomas See nikdy dostatečně nevysvětlit, čím by toto prostředí mělo být tvořeno – možná drobnými částicemi hmoty. Každopádně byl přesvědčený, že už neexistuje. Jeho myšlenka záchytu Měsíce Zemí předpokládala, že Měsíc dorazil z daleka, byl tímto rezistivním prostředím zpomalen a zachycen gravitačním polem planety. Asi to trvalo nějakou dobu, ale pozvolna byl zachycen na zemské dráze. Je to podobné jako bungee jumping. Skokan letí dolů, poté se vrátí zpět, ale už ne úplně, zase dolů, zpátky nahoru, ale opět ne zcela… až se nakonec zastaví úplně dole. Teorie „zachycení“ Thomase Seeho mohla vysvětlit rozdíl v obsahu železa mezi Zemí a Měsícem. Pokud se Měsíc vytvořil někde jinde, jeho složení mohlo být velmi odlišné. Na druhou stranu představa, že by zemská gravitace mohla přitáhnout a udržet tak velké těleso byla nepravděpodobná, protože zde zřejmě není a nikdy nebylo prostředí, které by tak velký Měsíc dokázalo zpomalit. Všechny tyto teorie měly významné slabiny. Původ Měsíce proto zůstával stále neodhalen.

Průzkum hornin

20. července 1969 američtí astronauti poprvé vstoupili na povrch Měsíce. S lunárním modulem přistáli na planině ztvrdlé lávy v Moři ticha. Pilot Buzz Aldrin popsal výhled jako „velkolepou prázdnotu“. Astronauti přivezli na Zemi více než 20 kg měsíčních hornin a prašné půdy neboli regolitu. Jejich přílet nedočkavě očekávali geologové v Johnsonově kosmickém středisku v Houstonu. Vzrušení, když byly přivezeny první vzorky, bylo elektrizující. Nikdo nevěděl, co má očekávat. Vědci ihned zjistili, že se jedná o čedičové horniny, podobné těm, jaké dnes můžeme vidět například na Havaji. Geologové NASA nalezli nejen čediče, ale také horniny jiného druhu – zvané „brekcie“. Ty vznikly při dopadech velkých těles. Když narazí velké těleso do Měsíce, jsou horniny v místě dopadu prudce stlačeny, vzniká obrovské množství tepla a natavený materiál je prudce vyvržen do všech stran. Materiál v okolí je zhutněn teplem vycházejícím z kráteru a přeměněn v horniny, které vypadají velmi chaoticky. Jsou totiž tvořeny úlomky různých velikostí a různých tvarů původních hornin z oblasti, do které těleso dopadlo. Něco takového se na Zemi nenachází. Měsíční kameny začaly vyprávět fascinující historii. Za prvé, horniny a vzorky půdy obsahovaly částice, které naznačují, že Měsíc musel být po svém vzniku pokrytý hlubokým oceánem lávy. Tato hypotéza byla posílena objevem hornin, které významně postrádaly takzvané „těkavé prvky“. Těkavé prvky jsou ty, které se mohou snadno vypařit, a proto z horniny zmizí, když ji zahřejete. Mezi těkavé látky patří například voda nebo draslík. Pokud srovnáte horniny zemského tělesa s měsíčními, zjistíte, že měsíční kameny jsou extrémně vysušené. Jako kdyby byly zahřáté a ztratily množství těkavých prvků. Ale společně s těmito výraznými rozdíly vykázaly měsíční horniny rovněž minimálně jednu pozoruhodnou podobnost s horninami ze Země. Po srovnání izotopů jednotlivých prvků – zejména kyslíku –měl Měsíc naprosto stejný poměr zkoumaných izotopů jako Země. Ale všechny meteority z různých částí Sluneční soustavy, které přilétají z vesmíru, mají odlišné poměry zastoupení izotopů kyslíku. To říká, že materiál Měsíce a Země je velmi podobný. Měsíční vzorky přinesly řadu přesvědčivých důkazů, že geologické složení Měsíce je podobné Zemi. To však zatím k vysvětlení původu Měsíce nijak nepřispělo.

Pro Williama Hartmanna z Planetárního výzkumného institutu v Tucsonu v Arizoně znamenaly informace získané z měsíčních kamenů podporu teorie, na které pracoval už téměř deset let. Významný astronom a malíř obrazů vesmíru Hartmann studoval na počátku šedesátých let na Arizonské univerzitě, kde se účastnil projektu mapování měsíčních kráterů – od obrovských pánví neboli „moří“, až po ty nejmenší viditelné jamky. Tehdy zjistil, že velké pánve jsou ve skutečnosti impaktní struktury. Některé mají tisíc kilometrů v průměru. Jak velké muselo být těleso, aby je vytvořilo? Kolem 150 kilometrů v průměru. V době, kdy se tvořila Země, se tedy ve vnitřní části Sluneční soustavy musela vyskytovat takto velká tělesa. Představa dopadů těles o průměru 150 km na planety vedla Hartmanna k dalším otázkám: Mohou se vůbec tělesa o rozměrech planet spolu srážet? A může to mít něco společného se vznikem Měsíce? Aby tyto myšlenky prověřili, vytvořili Hartmann a jeho kolega z Tucsonu, astronom Don Davis, v roce 1972 počítačový program. Program provedl hrubou simulaci procesu akrece v období rané Sluneční soustavy. Astronomové chtěli vědět, jestli se nějaké jiné planetární těleso, vzniklé blízko Země, s ní mohlo srazit. Napadlo je, že pokud do Země narazilo dostatečně velké těleso, byl do prostoru vyvržen materiál zemské kůry, stejně jako samotného dopadajícího tělesa, ze kterého se možná vytvořil Měsíc. Simulace ukázala, že v zemské akreční zóně se mohla vytvořit i další planeta – zhruba o velikosti Marsu. Nebyl to Měsíc, protože tato planeta se zformovala ze stejných prvků jako Země, a měla by proto mít stejné železné jádro a velkou hustotu jako Země. A to Měsíc, samozřejmě, nemá. Byl to pro Hartmanna dostatečný důkaz, aby vyslovil novou, čtvrtou hypotézu.

Teorie velké srážky

Klikněte pro větší obrázek Na světovou vědeckou scénu byla nová hypotéza vysvětlující původ Měsíce uvedena v roce 1974. Její zastánci ji nazvali „teorie velké srážky“. Země se před 4,5 miliardami let srazila s tělesem o velikosti zhruba dnešního Marsu. Byla to obrovská srážka. A roztočila Zemi. Domníváme se, že výsledkem je dnešní den trvající 24 hodin. Síla srážky vymrštila část hmoty obou těles na oběžnou dráhu kolem Země. A tento materiál se později spojil v Měsíc. Doktorka Robin Canupová s kolegy z Jihozápadního výzkumného institutu v Coloradu vytvořila ke studiu detailů scénáře této obří srážky počítačový model. V rámci simulace byly Země a nebezpečná protoplaneta rozděleny na množství různých částic a poté byl sledován vývoj každé částice během impaktu. Země byla v té době ještě částečně roztavena. Takže když přilétl projektil a zasáhl šikmo Zemi, byl protažen do dlouhého ramene materiálu. Vědci se domnívají, že horní vrstvy Země se v důsledku impaktu zcela roztavily. Srážka Zemi roztočila. A také podstatně zdeformovala tvar Země samotné. Po několika hodinách se rameno materiálu z projektilu gravitačně spojilo ve dva velké shluky. Vnitřní shluk materiálu projektilu je tvořen převážně z jeho jádra. Takže když se tento vnitřní shluk znovu srazil se Zemí, naprostá většina železa, kterou projektil obsahoval, zůstala na Zemi. Když pak znovu přilétá vnější shluk a prolétá blízko Země, je roztrhán zemskou gravitací do dlouhého ramene materiálu, jež se rozpadá a vytváří disk. A tento materiál se zřejmě během jediného roku pospojoval a vytvořil Měsíc. Dnes už nejsou na Zemi po této srážce žádné stopy, protože v té době měla jen asi 90 % současné velikosti. Zbývajících 10 % nashromáždila během pozdějších, mnohem menších kolizí. Planeta se také rychle vytvarovala vlastní gravitací. Země znovu získala základní kulový tvar během jediného dne po srážce. Všechny prohlubně vzniklé dopadem byly zcela zahlazeny. Tvůrce teorie velké srážky, Bill Hartmann, ji představil na vědecké konferenci v roce 1974. Ale v následujícím desetiletí poutala jen malou pozornost.

Zájem o Měsíc

Zájem o Měsíc velmi poklesl s koncem výprav programu Apollo. Teprve na konferenci o Měsíci na Havaji, v roce 1984, dvanáct let po posledním letu na Měsíc, dosáhli přední světoví astronomové shody: teorie velké srážky byla uznána jako dosud nejpřijatelnější vysvětlení původu Měsíce. Někteří lidé stále ještě tvrdí, že tato teorie není dosud prokázána. Když se ale podíváte do jakékoli učebnice astronomie či geologie, najdete tam právě tuto teorii. Jsou v ní menší nesrovnalosti, které je třeba ještě vysvětlit, ale celkem funguje. Ale ani když už se vědci shodli na teorii vzniku Měsíce, výzkum našeho nejbližšího kosmického souseda v žádném případě neskončil.

» Prozkoumejte sami povrch Měsíce na stránce Google Moon

V poslední době se v ústředí NASA znovu uvažuje o návratu na Měsíc a vybudování stálé obydlené základny. Taková základna by mohla poskytnout prostor pro trénink astronautů pro dlouhodobé pobyty ve vesmíru a také mnohem výhodnější výchozí bod pro případné výpravy na Mars. Ale takové grandiózní vědecké plány jdou mimo mysl většiny obyvatel Země, kteří se občas zahledí na zářící měsíční kotouč na noční obloze. Povídání o oceánech lávy, regolitu a obřích kráterech nám nikdy nevezme romantické okouzlení z našeho tajemného souseda – Měsíce.

Originální názevThe Moon
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument