A. Dvořák: Requiem, op. 89, B. 165

Rekviem je vlastně mše za zemřelé a svůj název dostalo podle úvodních slov Introitu Requiem aeternam dona eis, Domine, což lze volně přeložit: "Dopřej nám, Bože, věčný odpočinek". V katolickém kalendáři má tato mše své pevné místo v den Památky zemřelých, ale provozuje se i při pohřebních obřadech a zádušních mších. V průběhu 19. století se stalo pevnou součástí koncertního repertoáru. Rekviem, smuteční mše, pro sólový kvartet, smíšený sbor a orchestr, opus 89, Antonína Dvořáka je v novodobém Burghauserově tematickém katalogu zařazeno pod číslem 165. Pod taktovkou Václava Neumanna ho provedli v katedrále sv. Víta na Pražském hradě sólisté Gabriela Beňačková, Ida Kirilová, Josef Protschka, Luděk Vele, Pražský filharmonický sbor a Česká filharmonie. Dvořákovo Rekviem, které zhudebňuje celý obvyklý církevní text zádušní mše, je rozvrženo na dva samostatné díly, z nichž první obsahuje Introitus s Kyrie, Graduale a sekvenci Dies irae, druhý pak Offertorium, Hostias, Sanctus, Pie Jesus a Agnus Dei. Nejslavnější hudební díla tohoto druhu jsou z tvůrčí díly Wolfganga Amadea Mozarta a Hectora Berlioze, ale mohli bychom jmenovat další: Luigiho Cherubiniho, Liszta, Brucknera, Brahmse a Verdiho. Čestné místo mezi nimi zaujímá náš Antonín Dvořák, který Rekviem napsal na prahu své padesátky a poprvé ho dirigoval na hudebním festivalu v Birminghamu 9. října 1891. Začal je komponovat na Nový rok 1890 a dokončil za deset měsíců. Pro vytvoření smuteční mše neměl žádný skutečný vnější podnět. Jak uvádí Dvořákův životopisec Otakar Šourek: "Skladatel se chtěl vypořádat s budoucností a ukázat, jak se staví k myšlenkám o posledních věcech člověka a k problému posmrtného života. Pomyšlení na smrt nebudí v něm strach před trestající spravedlností, nicméně doléhá na jeho duši upřímný smutek z odchodu ze světa, od milých osob, z krás přírody i z čarovného ovzduší hudebního umění."