Rozhovor s Evou Holubovou, představitelkou lesní dělnice Vlasty Papošové
Cesta do lesa se vrací po deseti letech od premiéry Cesty z města. Jaké to je, vracet se po tolika letech ke stejné postavě?
Já si myslím, že tu o to tolik nejde, ty dva filmy a tedy i postavy v nich, se dají vnímat odděleně. Co ale bylo příjemný a svým způsobem pro mne i pro roli obohacující, je to, že jsem se vracela do míst, kde jsme už točili, že mými hereckými partnery byli většinou kamarádi a kolegové, se kterými jsem už hrála, a dokonce někteří hráli to samé, co v prvním filmu, a ti noví skvěle zapadli. Možná i díky tomu jsme na sebe líp slyšeli, než kdybychom se v tomto seskupení setkali poprvé.
Můžete prozradit, v čem se vaše postava, Vlastička Papošová, změnila či nezměnila oproti prvnímu filmu?
Je odhodlaná bojovat za sebe, což znamená i za svého muže, svou rodinu. Pouští se statečně a svobodně na stezky, které nezná, kudy nikdy nešla. To je její boj. Odváží se vyjít z kruhu, do nějž ji život zaklel, do něhož většinu z nás uvrhá a z něhož se, narozdíl od Vlastičky, bojíme často vystoupit. V tom je příkladná.
V Cestě z města prodávala Vlasta v potravinách, v Cestě do lesa je pomocná síla v lese. Jaký máte vztah k těmhle pracím?
Opravdu nevím, co vám na to mám říct… Já jsem to osobně jako Holubová nikdy nedělala. Mám- li mluvit za Vlastičku, tak si myslím, že ji prodávání v malém obchůdku mohlo těšit, je pracovitá a má ráda lidi, tedy kontakt s nimi ji mohl uspokojovat, ba dokonce dělat radost, kdyby tu nebyl fakt, že to není žádná obchodnice, a kdyby se tím nemusela zároveň živit. Navíc konkurence obrovských hromadných zásobáren potravin a spotřebního zboží je neúměrně silnější, tam Vlasta prohrává, lidé se raději zásobují než komunikují. Klidně přijmou odcizení, které to přináší, když tam dostanou za míň víc. Ji samotnou by práce v takovém supermarketu ničila, jak jsme to ukázali ve filmu Skřítek, jenž je také jakýmsi pokračováním Cesty z města. Před jeho natáčením jsem absolvovala jeden den za kasou. Soucítím s lidmi, kteří to dělají. Takový press, hmotná zodpovědnost a za tak málo peněz! A skláním se před těmi, kteří při tom dovedou být laskaví, mají sílu a vůli se usmát, prohodit vlídné slovo.
No, a práce v lese? Vlastička má ráda přírodu, je její součástí, pomáhá jí, aniž o tom musí přemýšlet, je zvyklá dělat a práce jí jde od ruky. Je v partě žen, se kterými je ráda, v tom není problém, ale má své limity, věkové i zdravotní… Navíc ta dřina není kdovíjak dobře placená, takže na nějaký relax na dovolený ani pomyšlení, i kdyby manžel Ludva nakrásně souhlasil. Je to prostě špatně ohodnocená rumařina a já obdivuji všechny, kdo ji přesto dělají poctivě a pečují nám tím o naše lesy! A zdravím ženský z Rabštejna a hajnýho Slávka!!!
Ve filmu se vůbec hodně pracuje: manuálně, se stroji… Skoro každý herec dře… seče, klestí, seká, orá… První otázka: baví vás točit takovéhle scény, kdy jste v terénu a opravdu fyzicky dřete?
Jak baví?! To je prostě moje role, moje zaměstnání, to není zájmová činnost. Copak se můžete zeptat herce, jestli ho baví hrát vraha, oběť, Hitlera, prostitutku nebo nebo hlupáka, jenž vždycky naletí? Mě baví moje práce. Je pravda, že u českého filmu bývá často náročná, neboť nejsou prostředky na takový servis, který by z ní nedělal takovou dřinu. Podmínky jsou někdy stejné nebo horší než v reálu. V zimě hrajete léto, v létě zimu, a nemůžete se zahřát nebo ochladit, kdy chcete nebo potřebujete, jako byste to udělala v opravdovém životě. Pak jste vděčná za každého, kdo vám mezi záběrem podá vodu nebo teplý čaj. Nemůžete si přesednout či poposednout, i když vás kouř štípe do očí, protože byste „vypadla z kantny”, což by způsobilo, že by vás nesejmula kamera atd. Chvíle čekání, než přijdete na řadu, naopak musíte trávit mimo plac, ale hodně blízko, aby se pak na vás zase nečekalo, nejlépe skrčeni za pařezem, aby vás fakt nebylo vidět v kantně, tedy v kameře. Ono totiž samo o sobě natáčení je docela dřina a je jedno, zda hrajete Kleopatru nebo pomocnou dělnici.
A druhá otázka: bavilo by vás dělat takovouhle práci? V přírodě, pracovat rukama…?
Ráda pracuju rukama, uklidňuje mne to, mám ráda přírodu, uklidňuje mne, ale nejsem nijak zvláště zručná a jsem pomalá. To mi tak nevadí, co by mne ale ničilo, je stres, který by asi díky mé nedostatečné šikovnosti a díky mému tempu nastal. Když mohu pracovat, jak umím a jak mi to vyhovuje, tak z toho mám potěšení.
Co vůbec vy a les?
Miluju ho.
A vy a příroda, únik od civilizace, což je hlavní téma jak Cesty z města, tak Cesty do lesa?
Miluju ji, obdivuju se ji, ctím ji.
S Tomášem Vorlem točíte už poněkolikáté – proč? Co vás na jeho filmech baví?
Vorel.
Myslíte, že může Cesta do lesa něco lidem vzkázat? Mít na ně nějaký vliv?
Když budou chtít a když toho budou schopni, tak je možné, že jim připomene dvě věci, které podle mne patří mezi priority. Lásku k životu a víru v naději. Ale já jsem ten film ještě neviděla, vlastně popisuju to, co upevnil ve mně, když jsem ho točila.