Rozhovor s Tomášem Vorlem Jr., představitelem Ludvy Papoše

Cesta do lesa se vrací po deseti letech od premiéry Cesty z města. Přebíráte hlavní roli Tomáše Hanáka a pozornost je upřená na vás. Jaké to je, hrát zcela novou postavu ve filmu, který už je nějak rozjetý?

Má postava není úplně nová. Objevila se epizodně v Cestě z města. Tehdy jsem byl mladým ministrantem, který v kostele krade odpustky, aby je posléze prohnal forbesem. Cesta do lesa přichází o víc než deset let později a za tu dobu se mnohé změnilo. Film je tedy pokračováním, avšak volným, kde do popředí, mimo jiné, vystupuje dějová linka právě mladého Ludvy Papoše, který z kostela přesedlal na lesařinu. Rozehráváme tak docela nový příběh.

Jaký je tedy Ludva Papoš dnes?

Ludva je syn manželů Papošových v podání Bolka Polívky a Evy Holubové. Vystudoval lesní hospodářství a začíná svou první pracovní štaci v místech, kde vyrůstal. Většinu svého času tráví v lese. Ať už pracovně jako adjunkt místního revírníka Cvrka (Jiří Schmitzer), anebo ve volném čase. Les je celý jeho život. Až do chvíle, kdy se seznámí s dcerou Marákových Anynou (Anička Linhartová). Sice navzájem narážejí a docela odlišné vnímání přírody a lesa, nakonec ale dojdou docela hlubokému porozumění.

Ve filmu se hodně pracuje: manuálně, se stroji… Skoro každý herec dře… seče, klestí, seká, orá… Baví vás točit takovéhle scény, kdy jste v terénu a opravdu fyzicky dřete?

Na natáčení je vždycky nejzábavnější možnost dostat se na místa, která jsou vám běžně nepřístupná. Ať už jde o to řídit traktor nebo běhat po střechách. Na druhou stranu jde vždycky jen o takovou ochutnávku. Nelze hovořit o opravdové práci. Sice člověk danou činnost vykovává třeba desetkrát dokola, tím to ale končí a přichází přesun do vyhřátého stanu. Ti praví hrdinové jsou jinde.

Bavilo by vás tedy dělat takovouhle práci doopravdy? V přírodě, pracovat rukama…?

Je to asi takhle: každý z nás chtěl být popelářem, jeřábníkem, pilotem. Stejně jsou to ale práce, které by člověka bavily dvě hodiny. Pak se z toho stane rutina a kouzlo zmizí. Práce v lese, o které je řeč, je opravdu náročná. Ostatně lesní dělník chodí do důchodu ve čtyřiceti. Takže říkám ano, bavilo by mě to dvě hodiny, dál to raději přenechám profesionálům.

Co vůbec vy a les?

Mám to jako kyvadlo. Jednou jsem šťastný za to, že můžu do přírody, podruhé se těším zpátky do města. Kdosi moudrý řekl, že doma jste tam, kde prožijete pubertu. Já ji prožil v Praze Braníku a tady budu vždycky doma. Na venkov jezdím rád, ale stále je to tak 90/10. Ale nikdo neříká, že se to může změnit. Zatím je to takto.

Ve filmu je vaše postava lesnickým adjunktem a myslivcem k tomu – jaký máte vztah k těmhle profesím? Měl jste na případně před filmem nějaký názor, který se třeba natáčením změnil?

Za prvé jsem si uvědomil, že myslivec není lesník a naopak. To jsem se tehdy dost zastyděl. Obdobně jsem zjistil, že myslivost není jen o střílení zvířat a lesařina jen o procházkách lesem. Tímto si dovoluji vzdát hold všem lesákům. Jejich práce je nejen záslužná, ale má i smysl. Což se o leckterých profesích říct nedá.

A co vy a příroda, únik od civilizace, což je hlavní téma jak Cesty z města, tak Cesty do lesa?

Procházím obdobím smíření. Každé má svoje. Město je plné lidí, kteří nemají na nic čas a tak z toho blázní. Na venkově zase najdete hromadu lidí, kteří mají času až moc a blázní z toho taky. Jde o to, co je vám bližší. Fandím oběma stranám, ale k žádné se nehlásím.

S tatínkem Tomášem Vorlem točíte už poněkolikáté – jaké to vlastně je? Nyní stál dokonce i za kamerou…

Já ani nevím, jaké to není. Byl to náš už pátý film. Beru to jako docela přirozenou součást svého života. Co se jeho kameramanské ambice týče, uvidíte sami.

Myslíte, že může Cesta do lesa něco lidem vzkázat? Mít na ně nějaký vliv?

Samozřejmě co člověk, to názor. Snad jen by bylo hezké, kdyby si lidé uvědomili, že bohatství, které nám lesy přinášejí, není samozřejmé. Nerad bych se dožil doby, kdy se bude do lesa platit vstupné.