O cestě rakouského arcivévody Maxmiliána na mexický císařský trůn, o zradě a odsouzení k trestu smrti (2000). Scénář J. Pernes. Režie K. Fuksa

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V roce 1832 se na zámku Schobrunn narodil arcivévoda Maxmilián, mladší bratr rakouského císaře a uherského krále Františka Josefa. Když se Maxmilián začal zajímat o politiku, kritizoval rozhodnutí svého bratra: byl přesvědčeným liberálem a nesouhlasil s tím, jak tvrdě císař zasáhl proti účastníkům revoluce 1848. František Josef poslal proto bratra k námořnictvu do Terstu. V roce 1854 byl jmenován vrchním velitelem rakouské flotily a o tři roky později se oženil s belgickou princeznou Charlotou. Císař jej jmenoval guvernérem lombardsko-benátského království. Maxmiliánovi to však nestačilo. Když mu nabídla konzervativní mexická šlechta korunu nově zřizovaného mexického císařství, přijal. V dubnu 1864 se s manželkou vydal na palubě fregaty Novara na cestu a po šesti týdnech se před nimi objevil Veracruz, nejvýznamnější mexický přístav, kde se dodnes potkávají lodi z celého světa.

Zdrženlivé, nebo nadšené přijetí?

Klikněte pro větší obrázek I když město bylo již tehdy známo veselým životem, říká se, že obyvatelé Veracruzu přijali nového císaře velmi zdrženlivě. Jedna dáma chtěla skleslé císařovně zvednout náladu a neváhala kvůli tomu porušit dvorní protokol otázkou: „Nedala byste si, Charlotko, cigaretku?“ Navzdory tomu je ve Veracruzu povědomí o pobytu císařských manželů živé i dnes; chlubí se tím například v hotelu Imperial, kde se ubytovali.

Z Veracruzu se císař Maxmilián vydal na cestu do hlavního města. Během dlouhé pouti si uvědomil obrovskou rozlohu své nové vlasti a poznal bohatou historii Mexika: španělskou koloniální kapitolu i dávnou minulost spojenou s rozmachem indiánských kultur. Obdivoval velkolepé starobylé, technicky dokonalé pyramidy. Maxmilián nebyl povýšený ignorant a nové podněty na něj silně působily. Nemyslel si, jako jiní Evropané, že Indiáni jsou primitivní barbaři a v úctě se skláněl i před jejich tradičními zvyky.

Mnohem laskavěji ho přijala další města, která během cesty navštívil. Na zdi úřední budovy v Jalapě, dnešním hlavním městě státu Veracruz, se objevil starý habsburský znak, takže zde Maxmilián našel i kousek domova. S jásotem a velkou pompou byl přivítán v Pueble, kde se Charlottou dostali od starosty symbolický klíč od města. Nadšení, se kterým se zde setkali, je přesvědčilo, že udělali dobře, když korunu Mexického císařství přijali. Charlotta tu dokonce uspořádala pro stoupence monarchie slavnostní ples v paláci Alondigo. Nádherné róby, vídeňská hudba a španělská etiketa vytvářely skvělý rámec pro rodící se nový stát.

Klikněte pro větší obrázek 12. června 1864 dorazil císařský pár do hlavního města Ciudad de Mexico. I zde byli nadšeně přijati a to umlčelo jejich poslední pochyby. Město bylo vyzdobeno květinami, ulice lemovali francouzští vojáci. První noc, kdy přespával v Národním paláci stojícím na hlavním náměstí zvaném Zócalo, jej ale vrátila do reality. Všech víc než 1100 pokojů bylo zničeno, a noc nakonec strávil na kulečníkovém stole, protože jej trápily štěnice.

Mexiko podle evropského vzoru

Maxmilián hned začal spřádat plány, jak město přebuduje v moderní rezidenci evropského typu. Pozval architekty, kteří vypracovali plány na vybudování nejen reprezentačních paláců, ale i škol, parků a sociálních domů. Ze všeho nejdříve se ale pustil do budování vlastního dvora. Jeho jádro tvořili příslušníci rakouské šlechty, kteří s párem přijeli z Evropy. Císař a jeho žena však chtěli získat i mexickou šlechtu, a tak se dvorní dámou se stala i manželka generála Almonteho, který Maxmiliánovi nabídl korunu, a jedna Indiánka.

Klikněte pro větší obrázek Jako sídlo si zvolil zámek Chapultepec, postavený na místě aztéckého královského paláce. Císař z něho chtěl udělat centrum císařské moci a honosně je přestavěl a vybavil. Pro Mexičany je to důležité místo, kde se spojují mýty a historie: byl sídlem králů před španělskou kolonizací, sídlem císařské vlády, vlády nezávislého Mexika a vlád revolučních, dnes slouží jako Národní muzeum.Druhou stavbou, které věnoval velkou pozornost, byl Palacio Nacional – královský palác na náměstí Ciudad de Mexico, dnes sídlo mexického prezidenta. Obě místa propojil nově vybudovanou třídou Avenida de Emperador (později Avenida Reforma), která je dodnes dopravní páteří města.

Maxmiliánovo úsilí se neomezovalo jen na hlavní město. Vypracoval liberální ústavu, která občanům zaručovala základní lidská práva, zavedl nové symboly, vydal vlastní peníze, založil mexickou národní banku a promýšlel systém povinného a bezplatného školství. Za jeden ze svých hlavních úkolů pokládal Maxmilián zvýšení kulturní úrovně Mexika. V katastrofálně zadlužené zemi nechal založit Národní muzeum, Národní divadlo a Mexickou akademii věd a umění. Záleželo mu také na osudech původního obyvatelstva. Vydal velmi významné zákony, například zákon kolonizační a zákon osvobozující nádeníky.

A navzdory tomu, že se Charlottou Maxmilián neměl děti, chtěl zde založit císařskou dynastii, a proto adoptoval syna prvního mexického císaře Augustína de Iturbide. Chtěl tak současně navázat na národně osvobozeneckou tradici Mexičanů a využít jejich vlastenectví ve svůj prospěch.

Budování ve stínu občanské války

Klikněte pro větší obrázek Od budování nové říše však Maxmiliána odváděla občanská válka, při které proti monarchii bojovali republikáni vedení Benitem Juárezem. Ten se narodil se v indiánském kmeni Zapotéků a neuměl španělsky, ale vystudoval práva a jako advokát si věhlas získal tím, že hájil ty nejchudší. V roce 1858 byl zvolen prezidentem, ale občanská válka mu znemožnila, aby se ujal funkce. Když konzervativci zvolili Maxmiliána, požádal jej písemně, aby této výzvy neuposlechl.

S pomocí francouzské armády se zatím dařilo Juárezovy jednotky držet dost daleko od středu země. Podle smlouvy uzavřené s Napooleonem III. se ale Francouzi měli postupně stahovat zpět do Evropy. Jejich místo měla zaujmout císařská armáda tvořená hlavně dobrovolníky z Rakouska a Belgie. Maxmiliánovi se určitě velmi ulevilo, když koncem roku 1864 dorazila první loď. Rakouští dobrovolníci byli ukáznění, dobře vycvičení a pro Maxmiliána znamenali velkou pomoc. Jejich velitelem byl příslušník české šlechty František hrabě Thun-Hohenstein. Statečností se vyznamenali také major Kodolič a plukovník Khevenhüller-Metsch.

Rakouský dobrovolnický sbor čítal asi 6500 mužů, Čechů a Moravanů bylo asi 1000. Nebyli to zločinci nebo vyvrhelové, byla to skupina schopných a energických lidí se sklonem k dobrodružství. Do sboru vstupovali lidé vyučení některému řemeslu, lidé se středoškolským vzděláním a několik vysokoškolsky vzdělaných. Česká vlastenecká společnost neměla ráda tento odliv schopných lidí a Národní listy opakovaně vybízely dobrovolníky, aby zůstali doma. Nebylo to nic platné – hlásili se noví schopní lidé, protože motivace pro odchod do zahraničí byla velká – žold byl mnohem vyšší než v rakouské armádě a důstojníci měli o stupeň vyšší hodnost.

Služba pod horkým mexickým sluncem byla opravdu nebezpečná, zejména poté, co císař vydal v říjnu 1865 tzv. krvavý dekret. Ten prohlásil všechny, kdo bojovali proti císařství, za zločince, kteří mají být potrestáni smrtí. Stejně se ale začali chovat i mexičtí republikáni. Mnoho mladých mužů z Rakouska na mexických pláních zahynulo.

Maxmilián ve své snaze vybudovat silné císařství narážel stále častěji na nepřekonatelné překážky. Republikánská armáda dosahovala úspěchů každý den. K tomu se přidávaly i finanční problémy: dobrovolníci museli přejít pod francouzské velení, protože Maxmilián neměl peníze na vyplácení žoldu.

Nešťastné okolnosti

Zvlášť nepříznivě se vojenská situace v zemi začala pro Maxmiliána vyvíjet, když v USA v roce 1865 skončila válka severu proti jihu. Vítězní severoameričtí průmyslníci neměli zájem, aby v sousedství USA vznikl silný stát, nezávislý na jejich vůli a penězích. Začali proto podporovat vládu republikánského prezidenta Juáreze a dodávat mu moderní zbraně a další pomoc. V březnu 1866 opustily Mexiko poslední francouzské oddíly. Na jejich místo už ale nepřicházeli noví dobrovolníci. Rakouský císař a Maxmiliánův Bratr František Josef I. si totiž v kontextu nepřátelství s Pruskem a jeho kancléřem Otto von Bismarckem nemohl dovolit zhoršené vztahy své říše s jinými státy a ustoupil tlaku USA, které protestovaly proti novému náboru dobrovolníků do Mexika, a zakázal jej.

Čím byla občanská válka prudší, tím byl císař nešťastnější. Nepřijel přece do Mexika, aby si hrál na vojáky, a dokonce bojoval proti svým poddaným. Chtěl celou zemi modernizovat, provést řadu potřebných reforem a uplatnit své liberální názory. Nakonec se ale dostal do úplné politické izolace. Církev očekávala, že jí vrátí majetek, který předtím zabavil prezident Juárez. Ale ač věřící, s návratem církevního majetku Maxmilián nesouhlasil. Svými názory popudil i konzervativní šlechtu.

Klikněte pro větší obrázek Císařovna si uvědomovala vážnost situace, nechtěla ale ustoupit. Když Maxmilián uvažoval o tom, že se mexické koruny vzdá, rozhodně mu to vymlouvala. V červenci 1866 Charlotta odplula do Evropy, aby našla pomoc. Neuspěla u Napoleona ani u papeže. Nakonec se u vyčerpané ženy se objevily příznaky duševní choroby, které se nakonec proměnily ve skutečné šílenství. Když se Maxmilián dozvěděl o nemoci své ženy, rozhodl se, že se vzdá trůnu a odjede do Evropy. Nepochybně už začal spřádat nové plány, protože jednomu svému spolupracovníkovi uložil, aby pro něj koupil zámek Artstetten v Dolních Rakousích. Opustil hlavní město a přesídlil do Orizaby, ležící na půli cesty do Veracruzu, kde se chtěl nalodit. Konzervativci a církev jej však přesvědčili, aby v zemi zůstal.

Maxmiliánův konec

Jeho posledním útočištěm se stalo Querétaro, ležící 220 km na severozápad od Mexico-City. Generálové mu tvrdili, že je vhodnější k obraně. Republikánská armáda, vedená generálem Escobedem, ho však zcela neprodyšně obklíčila. Císařští postavili v ulicích barikády, hájili každý kus země, a teprve až zradou císařského plukovníka Lopeze se je podařilo porazit. Nakonec Maxmilián uznal porážku, Escobedovi se vzdal, byl zatčen a v klášteře, kde měl v té době svůj hlavní stan, uvězněn. Mexický orel ztratil svou korunu, mexické císařství už neexistovalo.

Maxmilián využil chvilkové nepozornosti stráží a chtěl prchnout, byl však dopaden hned na schodišti. Ani po převozu do kláštera sv. Terezy s pokusy o útěk nepřestal. Největší šanci měla akce princezny ze Salm-Salmu, která byla manželkou Maxmiliánova důstojníka a americkou občankou, díky čemuž měla svobodu pohybu. Princezna navázala kontakt s velitelem stráže a nabídla mu půl milionu dolarů. Důstojník k tomu žádal i její milostnou přízeň, v poslední chvíli ale ztratil odvahu a utekl.

Klikněte pro větší obrázek Prezident Juárez se rozhodl zajatého císaře a dva jeho generály postavit před soud. Tribunál sestavil 50 obvinění, jež formou otázek předal trojici obžalovaných. Měli odpovědět buď ano, nebo ne. Když vinu přiznal, zaznamenala se odpověď do protokolu, když odmítl, kterýkoli ze soudců mohl vystoupit a zapsala se jeho odpověď. Císař se odmítl líčení zúčastnit, proces ale probíhal i bez něho. O dva dny později dostali všichni tři trest smrti. Přestěhovali je do kapucínského kláštera, kde čekali na popravu.

Ve světě vyvolal rozsudek velké pohnutí – Juárezovi začaly docházet prosby, aby dal odsouzeným milost. Intervenoval papež, americký prezident Johnson, dokonce francouzský spisovatel Victor Hugo, který mexickou akci odmítal, prosil teď o Maxmiliánův život. Mezi těmi, kdo Juáreze prosili o život bývalého panovníka, byla opět princezna Salm-Salmová. Prý již prezident váhal a chtěl vyhovět, ale zasáhl ministr Lerdo Tejala, který jeho slabou chvilku odvrátil.

Klikněte pro větší obrázek Maxmilián napsal před popravou tři dopisy – jeden adresoval své matce, druhý bratrovi, císaři Františku Josefovi a třetí svým vojákům a důstojníkům, kterým poděkoval za statečnost a věrnost. Ve 4 hodiny v noci se konala mše svatá a v 7 hodin vyšel průvod z kláštera na Zvonkový vrch (Cerro de las Campanas), kde bylo zřízeno primitivní popraviště. Císař rozdal vojákům popravčí čety zlaté dukáty a požádal je, aby mířili na jeho hruď a ne do obličeje. Potom každý z odsouzených pronesl krátký projev. Císař se v něm vyznal ze své lásky k Mexiku a ze své dobré vůle přispět k jeho rozvoji: „Nikdy bych se neujal císařské koruny, kdybych nebyl ujištěn, že si mexický lid mou vládu přeje.“ Když zmlkl, zazněla salva popravčí čety.

Tak se v 35 letech skončila pozemská pouť mexického císaře z rodu Habsburků. Maxmilián zemřel jako hrdina: ve vězení i na popravišti se choval s velkou odvahou. Když klesl mrtev k zemi, stříhali si lidé jeho vlasy. Dochovaly se například v prstenu uloženém v muzeu v Hardeggu.

Stopáž58 minut
Rok výroby 2000
 ST AD 4:3
ŽánrDokument