Tokio!
Relativní úspěch snímku Paříži, miluji Tě (2006) odstartoval vlnu festivalových povídkových filmů, které lákaly diváky na obšírné seznamy shromážděných uznávaných režisérů. Bohužel často každý tvůrce dostal prostor akorát na několikaminutový klip, který stěží mohl rozvinout charakteristický rukopis či autorské prvky charakteristické pro jeho tvorbu. Francouzský koprodukční film Tokio! se sice svezl na módní vlně, ale napravil všechny chyby své konkurence. Počet režisérů se omezil na tři, čímž každý zúčastněný dostal dostatečný prostor na rozvedení své vize. Díky tomu také jejich příspěvky nejsou jen povrchní turistické pohlednice, ale podávají ojedinělý empatický vhled do problémů a civilizačních neuróz, jimiž trpí obyvatelé japonské metropole.
Michel Gondry, jenž proslul coby režisér formálně nápaditých a hravých videoklipů či celovečerního filmu Věčný svit neposkvrněné mysli (2004), se ve svém segmentu zaměřil na pověstnou osamělost a citovou frustraci lidí žijících ve stísněném prostoru velkoměsta. Fantaskní příběh o dívce, která prochází bizarní metamorfózou, bravurně vystihuje autorovu zálibu v prolínání fantazie s realitou a také míšení různých animačních či filmařských postupů.
Leos Carax, jehož snímky Když chlapec potká dívku (1984), Zlá krev (1986) a Milenci z Pont-Neuf (1991) patří mezi čelná díla trendu francouzské kinematografie označovaného jako cinéma du look, se svou povídkou vrátil k filmové režii po devíti letech. Opět spojil síly se svým dřívějším dvorním hercem Denisem Lavantem a vytvořil fascinující podobenství na téma xenofobie. Strach před cizím se v jeho vyprávění zhmotňuje do groteskní figury, která žije v tokijských kanálech a po vzoru legendární Godzilly terorizuje město.
Poslední povídku vytvořil jeden z nejuznávanějších a nejosobitějších jihokorejských režisérů, Bong Joon-ho, jenž ve filmech jako Vzpomínky na vraha (2003) či Mutant (2006) prokázal unikátní schopnost skloubit populární žánry s realistickými postavami, které tradičně rozvržený příběh nasměrují neobvyklým směrem. Tentokrát rozehrál okouzlující romanci mezi dívkou rozvážející pizzu a mužem žijícím jako hikikomori, což jsou lidé, kteří se z úzkosti zavírají doma a vůbec nevycházejí ven, ani s nikým nekomunikují.
Díky tomu, že každý z režisérů dostal optimální prostor, nevytvořili jen fascinující prezentace svých osobitých tvůrčích postupů, ale současně skrze stylistickou nadsázku trefně popsali mnohé z fenoménů vážících se k soudobému Japonsku - zemi, kde se snoubí futuristická modernost s civilizačními úzkostmi, jedinec je vystaven maximálnímu tlaku okolí, ale současně může ve svém soukromí neomezeně ventilovat své frustrace, ale také kultuře, jež je sama esencí cizosti a vzpírá se uchopení. Tokio! bylo premiérově uvedeno na prestižním festivalu v Cannes.