Delfská věštírna

Delfy, antické město na úpatí hory Parnas, kdysi patřilo k nejposvátnějším místům antického Řecka. Do světově proslulé delfské věštírny se sjížděli poutníci z celého světa, aby získali radu tajemné kněžky Pýthie.

Když lýdského krále Kroisa (6. stol. př. n. l.) začal znepokojovat růst moci jeho doposud nevýrazných sousedů, Peršanů, přemýšlel, zdali se má proti nim vydat do války. Nikoho ze svých poradců nechtěl poslouchat a rozhodl se požádat o pomoc věštírnu nějakého boha. Jenže kterého? Vždyť jich tu bylo tolik… Vymyslel tedy lišácký plán: nebude se ptát věštíren na budoucnost, ale na současnost, kterou si může snadno ověřit. Vyslal své posly do nejslavnějších věštíren své doby a nakázal jim, aby počítali dny od svého odchodu. Přesně stý den se měli všichni zeptat věštíren, co král právě dělá. Odpověď delfské věštírny zněla:

„Kolik je v písku zrn, vím, i jaké jsou rozměry moře,

také němému rozumím, slyším i toho kdo, mlčí.

Cítím teď vůni vařené želvy s mohutným štítem,

v měděném hrnci se vaří spolu s jehněčím masem;

Měděný kotel je pod ní, měděná poklice nad ní.“

Kroisovu delegaci tato slova víc než ohromila. Předpokládali, že domů nesou falešné proroctví, když ale věštbu uslyšel starý král, skákal radostí. Vymyslel si totiž takovou činnost, kterou může odhalit jen vševědoucnost božstva – jako vojenský kuchař uvařil želvu spolu s mladou ovcí v měděném hrnci a s měděnou poklicí. Král Kroisos Delfy označil za jedinou pravou věštírnu a městu věnoval obrovské množství velkolepých darů.