Případy 1. oddělení

Snažili jsme se nestrkat nos, kam se to nesluší

Už dříve jste režíroval několik epizod kriminálního seriálu, který se volně inspiroval policejními archivy. Spoluautorem scénáře Případů 1. oddělení je Josef Mareš, nynější šéf pražského oddělní vražd. Jak detailně jste se seznamoval s předlohami jednotlivých epizod?

Pokud je tou předlohou myšlen reálný případ, ze kterého scénáře vychází, podrobně jsme s panem Marešem probíraly ty momenty, které mi nebyly ze scénáře realizačně jasné. To se týkalo zejména prostředí a lokací, ve kterých se scénáře udály, a které byly pro vyřešení případu natolik určující a specifické, že jsme je musely někdy přímo kopírovat. V několika případech jsme točili přímo na místě činu. Jinak jsme si před každým natáčením s panem Marešem sedli a vysvětlili si nejasné momenty. Zajímaly mě osobní pohnutky a vztahy, zejména u pachatelů, protože potřebuju, aby postava byla hodně osobní, konkrétní a jedinečná. Abychom neuvízli v obecnostech.

Co se týče identifikace – jména některých pachatelů znám. Ty případy jsou volně dostupné v mediích, jména obětí vlastně až na jednu výjimku vůbec ne. I když je člověk zvědavej, přeci jen tu funguje základní ostych – nehrabat se v cizím soukromí a zejména v cizí tragedii. Takže to bylo takové balancování – dozvědět se důležitá fakta, a přitom sprostě nestrkat nos někam, kam se nepatří.

V seriálu se má mimo jiné objevit i několik mediálně známých kauz. Co vás bavilo na ztvárnění skutečných případů, které řešilo 1. oddělení?

Abych řekl pravdu, mediálnost toho kterého případu nebyla až tak důležitá a ani zajímavá. Pro mne bylo potěšující, že tím, že se opíráme o skutečné události, nehrozí, že by příběh zaváněl nějakou vymyšlenou kravinou. To se někdy stává, že scénáře vykonstruované od stolu se ukážou jako na hlavu padlá pitomost. Takže tyhle příběhy jsou taková jistota. A to, že znám jejich aktéry, policisty, osobně – a ty které neznám, tak mám věrohodně a pravdivě popsané – je druhá jistota, o níž se můžeme při realizaci opřít.

Autoři scénáře kladli velký důraz na to, aby seriál popisoval, jak to při vyšetřování skutečně chodí. Bylo režijně náročné udržet věrohodnost policejního prostředí?

Možnost opřít se o skutečné reálie je vždycky velká pomoc, ne těžkost. Vyhovuje mi to: tam kde nevím, se zkrátka zeptám a je to. Ony ty detaily z reálu vždycky pomůžou a oživí. Kromě toho jsme „profesní kriminálka“, takže věrohodnost je součást žánru. Ve výsledku si myslím, že ty skutečné postupy, včetně zdánlivě neatraktivních byrokratických procedur a překážek, jsou na seriálu to nejzajímavější. Paradox: James Bond je zábavný tím, že žádné úřední postupy zásadně nedodržuje. Tady je zábavné právě to, že se úřední postupy dodržovat musí a také se dodržují.

Jaká byla spolupráce s policejním týmem v tak hvězdném obsazení? Nechával jste herce improvizovat?

Naše hvězdy jsou hvězdami především díky své totální profesionalitě – takže spolupráce byly naprosto perfektní. To tak prostě je, že s těmi nejlepšími se také nejlíp spolupracuje. Proto jsou ostatně nejlepší. Zní to sice jako hloupoučká tautologie, ale je to pravda.

A je to také velké ulehčení. Nemusím se moc starat, vím, že to vždycky zahrají lépe než jsem si představoval. Že k tomu ještě přidají něco, co ani neumím pojmenovat. Co se improvizace týče, rád bych se všemi improvizoval víc, ale když jsme profesní kriminálka, je lepší se držet scénáře, abychom nenasekali věcné chyby. Kriminálka je logická skládačka a někdy stačí změnit slovo nebo údaj a najednou se ve střižně zjistí, že třeba vrah nemohl být vrah, protože nesedí časová osa. Další věc je, že improvizace chce svůj čas, a toho při našem tempu věru moc není. Občas se ale něco povedlo udělat a to jsou, aspoň pro mě, zářivé momenty.

Co pro vás bylo nejtěžší během natáčení?

Vstávat ve čtyři ráno na natáčení od pěti. A vstávat v pět ráno na natáčení od šesti.

Má seriál nějaké poselství a proč bychom si ho neměli nechat ujít?

Na poselství nevěřím. My vyprávíme příběhy. A příběh je vždycky víc než jen nějaké poselství.