Norský politik a voják, jehož jméno se stalo synonymem zrady. Britský dokumentární cyklus

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Politická situace v evropských zemích okupovaných nacisty za 2. světové války zůstává dodnes středem zájmu historiků, pamětníků i mladších generací. Dilema „spolupráce s nepřítelem“ a „záchrany domácích zájmů“ se ale v dějinách lidstva vyskytovalo opakovaně před léty 1939 – 1945 a také potom. Málokdy ale byla ona „spolupráce-kolaborace“ tak dobře zdokumentována filmem, fotografií a konečně i listinnými archivy. To byly důvody, které britské dokumentaristy vedly k vytvoření dvanáctidílného cyklu střihových filmů věnovaných nejznámějším historickým postavám a režimům, jež svůj osud spojily s osudy III. říše. Ne náhodou je prvním smutným hrdinou cyklu Vidkun Quisling, muž jeho jméno se stalo symbolem zrady a kolaborace.

Vidkun Quisling

Jako Hitlerův člověk v Norsku zradil svou zemi a významně napomohl Třetí říši. Přesto nikdy nezískal takovou moc, po které toužil. Nacisté totiž brzy zjistili, že na to, aby z něj udělali „norského Vůdce“, nemá, a tak se o osud Norska postarali sami.

Kde se vzala Quislingova inspirace?

Klikněte pro větší obrázek Jako vojenský důstojník byl Quisling ve 20. letech na misi na Ukrajině, kde pracoval pro komisi Společnosti národů. Celý Sovětský svaz se tehdy potýkal s hladomorem, který byl důsledkem bolševické revoluce a občanské války. Všude byly nemoci, hlad a bída, zemřely tam miliony lidí. Quisling utrpení nejenže přisuzoval komunismu, považoval ho i za hrozbu pro svou zemi. Když pak přišla světová hospodářská krize, během níž zasáhla vlna projevů občanské nespokojenosti i Norsko, začal se obávat, že by se tento chaos mohl stát živnou půdou pro tamní komunisty, a rozhodl se sám vstoupit do politiky. Rok 1931 mu přinesl neočekávanou příležitost – získal křeslo ministra obrany. Jeho postavení se ale brzy rapidně zhoršilo, když na stávkující odboráře v továrně Norsk Hydro poslal vojsko. A po dvou letech vláda padla.

Tehdy si Quisling našel inspiraci jinde. Ohromilo ho, jak rychle dokázal Adolf Hitler zformovat úspěšný totalitní režim v Německu. Líbila se mu idea velkého vůdce a představa silného národního společenství, které by mohlo zapůsobit a rozbouřenou zemi sjednotit. Začal se proto zabývat plánem na ustavení norského fašistického hnutí podle nacistického vzoru a v květnu 1933 založil stranu Nasjonal Samling – Národní sjednocení. Stejně jako Hitler, který stoupal k moci s plánem o 25 bodech, také Quisling sepsal seznam 30 prioritních otázek, mj. odstranění nezaměstnanosti, zavedení cenzury tisku, zákaz stávek či sterilizace nežádoucích osob. Od nacistů se ovšem lišil ve třech věcech: nehlásal antisemitismus, svou stranu nenazval „národně socialistickou“ a zachoval vazbu své strany na křesťanství. Na rozdíl od Hitlera nebyl Quisling charismatickým řečníkem a jen stěží se mu dařilo přesvědčovat Nory o svých plánech. Ve volbách v roce 1936 získala jeho strana jen 2,2 % hlasů Klikněte pro větší obrázek a do parlamentu se nedostala, o 3 roky později dopadla ještě hůř.

Štěstí se na Quislinga usmálo v létě roku 1939, kdy se zúčastnil konference v německém Lübecku. Alfred Rosenberg, šéf zahraničněpolitického referátu NSDAP, si uvědomil Quislingův potenciál jako německého spojence, rozhodl se ho získat pro nacistické plány a pozval ho na návštěvu Berlína. Tam se Quisling setkal s prominentními nacisty a vojenskými osobnostmi, s jejichž pomocí by se mohl konečně stát velkým vůdcem.

Začátek 2. světové války a obsazení Norska

V září 1939 Hitlerova říše zaútočila a dostala se do války s Británií a Francií. Německé válečné úsilí teď potřebovalo především suroviny pro válečný průmysl a lodě k rozšíření flotily. Quisling si vyl vědom, že Norsko má obojí, a v domnění, že je pro Německo nezbytné, odjel v prosinci 1939 znovu do Berlína, aby představil svůj plán: v Norsku chtěl zorganizovat státní převrat, ustavit novou vládu, v jejímž čele by byl on, a pak do země pozvat Němce, aby se tu vylodili. Aby jim akci usnadnil, předal admirálu Raederovi tajné informace o spojeneckých smlouvách mezi britským a norským námořnictvem. Dvakrát se také setkal s Hitlerem, který ho ujistil, že jeho plány podpoří vojensky.

Quisling se za zády norského lidu dohodl s Němci. Měl se stát vůdcem a výměnou za to chtěl do země pozvat německou armádu, jejíž přítomnost by odrazovala Brity od případného zásahu. Byl si jistý, že cestu k moci má otevřenou. To ale ještě netušil, že Hitler plánuje obsazení Norska ještě dříve, než bude připraven on sám.

V dubnu 1940 předal Quisling Němcům další vojenská tajemství, a po necelém týdnu Hitlerova vojska udeřila. K přepadení došlo 9. dubna 1940. Byla to dokonalá vojenská operace, která všechny včetně Quislinga překvapila. Německé lodě se pokusily vplout přímo do Osla, nacistické dopravní letouny vysazovaly parašutisty, kteří měli obsadit důležité cíle. Když Quisling viděl, že Němci obsazují zemi bez jeho účasti, rychle se pokusil získat iniciativu. Dal obsadit rozhlasovou stanici, prohlásil se za předsedu vlády, oznámil, že mluví jménem lidu, a vyzval k ukončení jakéhokoliv odporu. Prohlašoval, že Německo slíbilo zaručit norskou nezávislost a že jedná s cílem ochránit zemi před britskou agresí.

Klikněte pro větší obrázek Na Hitlera to zřejmě zapůsobilo, a tak jeho vládu uznal. Král Haakon ji naopak označil za nezákonnou, Quislingovo tvrzení, že mluví za celý národ, za lživé, a sám stanul v čele norského odboje – nejprve v Norsku a pak v Londýně. Urputně se bojovalo zvláště na severu kolem přístavu Narvik, který měl velký strategický význam pro dopravu železné rudy ze Švédska. Norské pozemní síly zahájily boj spolu s britskými, francouzskými a polskými jednotkami v horách nad přístavem, a kromě toho ve vodách bojovalo britské námořnictvo s německým.

Pro Quislinga to bylo nepříjemné. I když Hitlerovi tvrdil, že sjednotí celou zemi, bylo jasné, že situaci nemá pod kontrolou. Hitler pochopil, že bude muset Norsko zpacifikovat sám. Pro ovládnutí země chtěl mít svého člověka, a proto 20. dubna 1940 jmenoval říšským komisařem Josefa Terbovena. V červnu odpor ustal, v srpnu byl rozpuštěn parlament a Norsko pohltila Třetí říše.

Hitler měl ale s Quislingem ještě pořád jisté plány. Nařídil Terbovenovi, aby s Quislingem spolupracoval, vybudoval z Nasjonal Samling masovou stranu a vytvořil prozatímní vládu se zdáním legálnosti, což by Němcům umožnilo se z Norska stáhnout. Formálně Quisling předsedal vládě sestavené na podzim roku 1941, ale pevně ji ve svých rukou měl stále Terboven. Za Quislingovy pomoci se pustil do nacifikace Norska: byly zakázány politické strany a veřejná shromáždění, zavedena cenzura tisku, zrušena svoboda projevu, byl zaveden přídělový systém. Třebaže Quislingovi nesměl konkurovat jiný politik, snaha o získání popularity skončila opět katastrofálně. Dokázal dát dohromady jen asi 20 tisíc členů strany, pětkrát méně, než o kolik usiloval.

Operace Barbarossa

V červnu 1941 začal dlouho připravovaný útok na Sovětský svaz. Pro Quislinga to mohla být další příležitost k vytvoření vlastních elitních jednotek, jen kdyby ho Terboven nepředběhl. Legie norských dobrovolníků, která měla bojovat za Hitlera, byla podobná krátce předtím sestavené Nordland, vojenské jednotce SS tvořené skandinávskými dobrovolníky v rámci divize SS Viking. Početně ale byla větší a veleli jí norští důstojníci. Terboven Norům slíbil, že budou bojovat pouze na finské frontě, a Quislingovi, kterému měly jednotky kvůli usmíření přísahat věrnost, nezbylo, než legii svého rivala schválit a vyzvat norské muže, aby do ní vstoupili. V jeho polovojenských oddílech Hird, které byly zformovány po vzoru Hitlerových SA, se pro ni našlo 1200 dobrovolníků. Nakonec ale všechno dopadlo jinak. Příslušníci jednotky nenosili norské uniformy, jenže německé, nepřísahali věrnost Quislingovi, ale Hitlerovi, a navíc neskončili na finském bojišti, ale na ruské frontě. Norští legionáři se zúčastnili blokády Leningradu, a mnoho jich zde zahynulo. Navíc si vrchní velení SS stěžovalo na jejich chování. Nakonec byla legie rozpuštěna. Klikněte pro větší obrázek Důsledkem neúspěchu norské legie bylo i to, že se ztenčil počet členů Quislingovy strany

Mezitím došlo v Londýně k událostem, které ho zdiskreditovaly ještě víc a postupně jej připravovaly o zbytky vlivu. Britské speciální jednotky dostaly rozkaz, aby v okupované Evropě podporovaly odboj, což se týkalo také Norska. Exilová vláda tomu aktivně napomáhala. Stále víc mladých mužů a žen unikalo ze země, aby se připojili k odboji, 118 britských lodí mělo norské posádky, norští letci sloužili v RAF, zformovala se i norská pěší brigáda, odbojáři začali plánovat atentáty na přisluhovače nacistů a členy Nasjonal Samling. Pak přišla první příležitost k úderu. Britští „comandos“ a norští dobrovolníci podnikli v březnu 1941 akci na Lofotech, souostroví při severu Norska, jejímž cílem byly nádrže s rybím olejem, používaným k výrobě výbušnin. Byl to taktický i propagandistický úspěch. V reakci na to bylo v Norsku rozmístěno 300 tisíc německých vojáků, kteří tady, ačkoliv by byli pro nacisty potřebnější jinde, měli v nečinnosti čekat na další spojenecké útoky.

Quisling byl za své snažení odměněn a 1. února 1942 stal předsedou vlády, ačkoliv Norsko bylo oficiálně stále součástí Říše a pánem Norska byl stále Němec Terboven. Měl všechno, co patří k moci: titul, přepych, jeho portrét byl na poštovní známce. Za svůj loutkový titul však zaplatil vysokou cenu – stal se představitelem perzekucí a byl nucen bojovat proti vlastnímu lidu.

Represe vůči Norům

Po celý rok 1942 pokračovaly britské útoky na norské území a narůstala i síla norského odbojového hnutí. Série sabotáží a atentátů byla úspěšná. Největším úspěchem byl útok odbojářů na továrnu na těžkou vodu v Telemarku. Terboven zuřil, že odbojáři mohou uskutečnit takovou akci, a Quisling nevěděl, jak na to reagovat. Souhlasil tedy s brutálními represáliemi. Šest příslušníků komanda bylo popraveno a nakonec byli zatýkáni a mučeni i nevinní civilisté.

V říjnu 1942 zašel Quisling ještě dál, když se propůjčil k tomu, čím nacismus tak neblaze proslul. V Oslu bylo zatčeno 750 Židů a odvezeno do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Už tak neblahou pověst ještě zhoršil v roce 1943 vyhlášením války Sovětskému svazu, obhajováním povinných odvodů do armády a návrhem zákona, podle kterého by Norové mohli být povoláváni do Wehrmachtu. Norové byli verbováni i do německých oddílů ve Finsku, jiní, byli posíláni na práce v Německu. A to ještě nebylo vše. Když velitel norské policie Gunnar Eilifsen odmítl popravit dvě dívky, které se vyhýbaly povinné pracovní službě, byl pro neuposlechnutí rozkazu zastřelen.

Klikněte pro větší obrázek V roce 1944 se objevovaly jasné signály o blížící se porážce Třetí říše: vNormandii se vylodili Spojenci, v Bělorusku zlikvidovala sovětská operace Bagration desítky německých divizí, do potíží se dostali četní Hitlerovi přisluhovači: italský diktátor Mussolini, rumunský generál Antonescu, maďarský regent Horthy, dánský kolaborant Clausen. Vzhledem k vývoji války tak bylo Quislingovo chování stále méně pochopitelné. Teprve když se Říše hroutila, jednal Hitler s Quislingem jako se skutečnou hlavou státu. Ten jako by znovu nalezl onu aktivní část své osobnosti. Snil o velké alianci, která měla po válce spojit všechny germánské národy, přičemž členství v ní mělo Norsku zaručit nezávislost. Plán ale neměl šanci. Jednak totiž předpokládal vítězství Německa ve válce, jednak byl Hitler rozzuřen dalšími sabotážemi v Norsku a odmítal jakoukoliv smlouvu uzavřít. Od této chvíle byl Quisling stále zmatenější. V závěrečných dnech války nabídl 400 tisícům německých vojáků v Norsku občanství, dokonce přišel i s myšlenkou na přeměnu Norska na Festung Norwegen – pevnost, kde by se mohli nacisté naposledy postavit Spojencům.

Odsouzen k trestu smrti

8. května 1945 se německá armáda v Norsku vzdala a nacistická okupace skončila. Z ilegality se vynořilo 40 tisíc odbojářů, kteří se připojili k osvoboditelům, a říšský komisař Josef Terboven spáchal sebevraždu. Vidkun Quisling však nadále zůstával ve světě svých snů a snad se domníval, že se dokáže s vedením odboje dohodnout. Když od mluvčího krále Haakona uslyšel výzvu, aby se dobrovolně přihlásil na policii, jinak bude zadržen násilím, v domnění, že neudělal nic špatného, se skutečně nechal zadržet.

V srpnu 1945 začal proces. Quisling svou obhajobu stavěl na tom, že Norové všechno špatně pochopili – že se je snažil chránit před Terbovenem, že se zasazoval o zachování norské nezávislosti, že sám nacistou nebyl. Soudci byli jeho argumenty tak vyvedeni z míry, že ho nechali vyšetřit psychiatrem. Když došel k závěru, že Quisling duševně chorý není, byl obžalován z velezrady – organizování státního převratu, kapitulace a pomáhání Němcům. Navíc byl obviněn z vraždy norských vlastenců, například velitele policie Eilifsena. A dostavil se také židovský svědek, který vypovídal o deportaci a zplynování norských Židů.

„Mé činy byly vedeny dvěma motivy. Láskou k Norsku a láskou k norskému lidu,“ prohlásil ve svém posledním slově, než se soud odebral k poradě. Nakonec byl Vidkun Quisling shledán vinným a 10. září byl odsouzen k trestu smrti. Byl to pro něj šok. Ráno 24. října 1945 byl vyveden na nádvoří pevnosti Akershus, kde na něj čekala popravčí četa.

Až do okamžiku své smrti byl přesvědčen o tom, že neudělal nic špatného. Jeho vnitřní rozpory ho ale dohnaly málem k šílenství. Byl vlastencem, který zradil svou zemi, nacionalistou, který nechal okupovat svou vlast, mužem, který miloval svůj lid, a přesto ho zradil. Byl poslušnou loutkou nacistů, která tvrdila, že mluví za celý národ. Byl to věřící člověk, který se podílel na vraždách Židů. Byl přesvědčen o tom, že může sjednotit miliony lidí, ale neuspěl. Myslel si, že se může dohodnout s Hitlerem, ale mýlil se.

Originální názevNazi Collaborators
Stopáž49 minut
Rok výroby 2010
 ST
ŽánrDokument