Finsko zvolilo pro zachování své národní existence v době 2. světové války spojenectví s Třetí říší. V roce 1944 se mu ale z tohoto kompromitujícího svazku podařilo vyklouznout a jeho bývalý protivník, Sovětský svaz, za to nakonec garantoval finskou nezávislost. Britský dokumentární cyklus

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Finsko se v období 2. světové války dostalo mezi dva mlýnské kameny – SSSR a Třetí říši. V pohnutých letech 1917 a 1918 získalo bývalé autonomní území carského Ruska samostatnost. Občanská válka vyřešila i jeho politickou orientaci – zvítězili v ní pravicoví nacionalisté. Vztahy s carovými nástupci nebyly úplně jednoduché, ale až do roku 1939 ne úplně nebezpečné. Tehdy začal SSSR po Finsku požadovat odstoupení Karelské šíje – strategického území ležícího nedaleko Leningradu. Finové Sovětům nevyhověli a ti na ně v listopadu 1939 zaútočili. Finsko, ku podivu celého světa, statečně odolávalo až do března 1940, kdy nakonec Sovětům ustoupilo. V této fázi Němci Finům pomáhali materiálně, politicky se cítili vázáni smlouvou Ribbentrop – Molotov. Vše změnila operace Barbarossa v červnu 1941. Finové se nakonec k Německu přidali, osvobodili svá okupovaná území, ale na teritorium SSSR vstoupit nechtěli. Maršál Mannerheim a prezident Ryti po čase pochopili, že Říše Finsko nespasí a že se bude třeba dohodnout s bývalým protivníkem. V září 1944 se jim podařilo uzavřít se Sověty příměří a finskou armádu obrátili proti Němcům. Z dramatických let 2. světové války nakonec Finsko vyšlo pošramocené, ale samostatné…

Carl Gustaf Emil Mannerheim, Risto Ryti a Rolf Nevanlinna

Dnes je Finsko nezávislou a prosperující zemí, ale za 2. světové války zoufale bojovalo o holé přežití. Většinu války Finové nebojovali na straně Spojenců, ale nacistů. Obhajují totím, že jinak by je pohltilo komunistické Rusko.

Historický kontext

Od počátku 19. století bylo Finskou pod nadvládou carů jako součást ruské říše. Její existenci v roce 1917 ukončila únorová revoluce a Finsko se stalo nezávislou zemí. Jedním z těch, kdo se o to v roce 1917 zasadili, byl Carl Gustaf Emil Mannerheim, jenž do té doby sloužil totiž 30 let v carské armádě, kde to dotáhl až na generála. Problémy však na sebe nedaly dlouho čekat. Hned v lednu 1918 vybídli noví vládci Ruska finské soudruhy, aby povstali a ustavili komunistické Finsko. O moc ve Finsku tak soupeřili rudí a bílí, občanská válka byla nevyhnutelná. Rudí se zmocnili Helsinek a čekali na podporu sovětského Ruska, zatímco bílí se shromažďovali na venkově a o pomoc se obrátili na dávného příznivce Finska, Německo. To jim v dubnu 1918 pomohlo dobýt hlavní město a po několika měsících krvavých bojů zvítězit.

Klikněte pro větší obrázek Maršál Mannerheim po skončení občanské války odešel do ústraní. Vzestup komunismu koncem 20. let ho ale přiměl, aby se do veřejného života po 10 letech vrátil. Ani Finsko totiž nebylo imunní vůči sociálním nepokojům, které vyvolala tehdejší hospodářská krize, a komunismus začínal být – zvlášť pro dělnickou třídu – opět přitažlivý. Když v roce 1929 získali finští komunisté ve volbách 14 % hlasů, lidé na venkově byli otřeseni. Úspěch komunistů by totiž znamenal návrat Rusů.

V reakci na to se zformovalo nacionalistické hnutí Lapua, které vykořenění komunismu pokládalo za svůj hlavní cíl. Hnutí podporoval i Mannerheim, i když – jak vysvětluje Nicky Marschan z Mannerheimova muzea – s jistými námitkami: „Proti politice hnutí Lapua měl určité výhrady, ale komunismus naprosto odmítal, a proto s Lapuou sympatizoval.“ Lapua přiměla vládu, aby postavila komunisty mimo zákon, ale když zašla ještě dál a proti levici neváhala použít zastrašování a násilí, byla zakázána i ona sama.

Brzy se však objevila další pravicová strana, která měla svůj vzor v nacistickém Německu – Vlastenecké lidové hnutí. Stranické noviny volaly po „finském Hitlerovi“ a myslely tím jediného člověka. Mannerheima. Byla to pro něj rozhodující chvíle. Musel si totiž vybrat mezi demokracií, jejímiž slabinami opovrhoval, a nacionalistickým hnutím, jež bylo jako on proti komunismu. Přesto zvolil demokracii. Byl totiž přesvědčen, že Finsko má proti sovětskému sousedu šanci jen tehdy, když on sám zůstane mimo politiku a zreorganizuje finskou armádu.

Napadení Finska Sovětským svazem

V září 1939 Němci a Sověti po vzájemné dohodě obsadili Polsko a rozdělili si je. Sovětský svaz navíc viděl příležitost vyřídit si staré účty s Finskem, malým sousedem, který v roce 1917 získal nezávislost. Sověti chtěli Finsko získat zpět, a tak v listopadu 1939 na Helsinky začala útočit sovětská letadla a přes hranice se valilo 400 tisíc vojáků. Na počátku války, která vešla do dějin jako „zimní“, se zdálo, že bude brzy po všem. Finům chyběly moderní zbraně a tanky, zásoby střeliva měli na pouhé dva týdny, třicetitisícovou armádu navíc z 80 % tvořili dobrovolníci.

Využít mohli především toho, že jim velel člověk, jenž Rusy díky dlouholetým zkušenostem v carské armádě dobře znal. Ještě před zimní válkou byla vybudována tzv. Mannerheimova linie, několik řad opevnění na sporné Karelské šíji poblíž Leningradu. Během bojů prošla osudovou zkouškou a osvědčila se: zadržela Rudou armádu kritických 46 dnů počátečního náporu. Navíc Mannerheim zorganizoval malé jednotky vojáků, kteří se pohybovali na lyžích, využívali terénu, lesů i jezer, a nepříteli neustále chystali na nepřátele nové léčky. Přeživší vojáky Finové pobili bleskovými výpady ze všech stran, anebo se o ně postaral krutý mráz.

I přes počáteční úspěchy Mannerheim věděl, že silnější Rudá armáda nakonec zvítězí, a v březnu 1940 proto přiměl vládu vyčerpaného Finska, aby požádala o mír. Výsledkem byla dohoda, podle níž Finsko přišlo o většinu Karélie i s druhým největším městem Viipuri. Mnozí Finové se cítili podvedeni, ale Mannerheim zdůrazňoval, že vojáci obstáli a Finsko nebylo dobyto. Byly to však těžké časy, které se mohly kdykoli zhoršit.

Velitel tušil, že se Sověti vrátí, a bylo mu jasné, že Finsko bude potřebovat pomoc. Sám dával přednost spojenectví s Velkou Británií a Francií, ale Baltské moře kontrolovali Němci. Jediný problém byl, že už to bylo jiné Německo, než za dob dávného přátelství. Vládli tam nacisté.

Spolupráce Finska s Třetí říší

Hitler uzavřel s Moskvou pakt o porozumění a neutralitě a během zimní války zůstal mimo hru. Tou dobou se už ale zaobíral myšlenkou na vpád do Sovětského svazu. A k obsazení Leningradu potřeboval Finy. V srpnu 1940 tak dostal Mannerheim žádost o případný průchod německých vojsk přes finské území. Souhlas by znamenal otevření dveří pro další spolupráci. Po zkušenostech s Lapuou a nacionalismem však měl k extremismu hlubokou nechuť a byl si vědom, že by ho kontakty s nacisty na mezinárodním poli navždy zdiskreditovaly. Na druhou stranu bylo Finsko po zimní válce vyhladovělé a slabé, hroutilo se a potřebovalo pomoc.

Klikněte pro větší obrázek Zatímco Mannerheim váhal, proněmecké hnutí ve Finsku sílilo. Zvlášť velký vliv měl nový rektor Helsinské univerzity Rolf Nevanlinna, v 1. polovině 20. století přední světový matematik, jenž se ve 30. letech se začal zajímat také o politiku a nacionalismus. V Německu, centru tehdejšího matematického světa a rodišti své matky, zálibně sledoval Hitlerův vzestup. Přestože jeho nadšení pro nacismus všichni Finové nesdíleli, mnozí jím byli ovlivněni. V dané situaci bylo jasné, že kdyby si Finové měli vybrat mezi komunismem a nacismem, zvolili by nacisty. Proto se Mannerheim rozhodl pro obchod, který, jak věděl, jeho krajané přijmou. Se svým spojencem, novým prezidentem Risto Rytim, přistoupil na spolupráci s nacistickým Německem.

Výsledek se dostavil okamžitě. K nadšení všech Finů začalo do země proudit zboží z Německa – uhlí, hnojiva, obilí, maso – i zbraně a střelivo. Mannerheim a Ryti stále dávali najevo, že s nacisty nechtějí spolupracovat, jen bojovat proti společnému nepříteli. Realita však nebyla tak jednoduchá a za nacistickou pomoc Finsko později draze zaplatilo.

Dvojice finských představitelů musela učinit několik významných ústupků, které je podle některých posunuly z pozice spolubojovníků až za hranici kolaborace: připustili, aby finští vojáci bojující na severu země přešli pod německé velení, umožnili Němcům, aby verbovali „dobrovolníky“ do řad zbraní SS na východní frontě, tolerovali přítomnost oddílů SS, jejichž důstojníci měli takřka volnou ruku při vyslýchání politických vězňů.

Mannerheim a Ryti si uvědomovali, že vojáci, kteří vstupují do zbraní SS, jsou pro nacistickou propagandu darem z nebes, i že Finsku hrozí, že by z role bojovníka proti společnému nepříteli mohlo přejít k aktivní kolaboraci s nacismem. Pokusili se proto vše co nejrychleji vše zaretušovat. Finský prapor SS směl bojovat pouze proti Sovětům, odvedenci nebyli při nástupu do výcvikových středisek SS označováni za vojáky, ale za průmyslové dělníky, a jejich nábor neprováděla vláda, ale politici známí svými sympatiemi k nacistům, jako Rolf Nevanlinna.

Opatrná strategie

Když v srpnu 1941 Němci pronikli hluboko do Sovětského svazu, připravilo Finsko pro Stalina další překvapení. Využilo příznivé situace a zahájil vlastní útok s cílem získat zpátky oblasti, o které přišlo v zimní válce. A protože Rudou armádu zaměstnávali Němci, finským vojskům se rychle podařilo veškeré ztracené území zabrat a získat zpět. Na původní finsko-sovětské hranici Mannerheim další postup svých jednotek zastavil. Ačkoliv na něj Němci naléhali, věděl, že tažení na Leningrad by představovalo velké politické riziko, a uvědomoval si, že kdyby se Finové přidali k útoku na druhé největší sovětské město, stali by se z nich agresoři. Už by se nemohli hájit, že vedou pouze obrannou válku kvůli znovudobytí svého někdejšího území.

Klikněte pro větší obrázek Hitler naopak chtěl spojenectví s Finskem posílit, a v červnu 1942, zrovna když Mannerheim slavil 75. narozeniny, přiletěl do Helsinek. Nicky Marschan z Mannerheimova muzea říká, že „maršál nikdy nebyl Hitlerovým přítelem, nechtěl se s ním nijak sbližovat“. Vůdce však nepřijel pouze poblahopřát. Finsko-německá spolupráce podle něj nebyla ideální. Chtěl, aby Mannerheim souhlasil s přesunem finských jednotek na jihovýchod země, kde by Němcům pomohly s dobytím Leningradu.

Mannerheim cítil, že se válka obrací a Německu pomalu dochází dech. Na rozdíl od Hitlera chtěl dobrovolníky z řad SS pomalu stahovat do vlasti a zařazovat je do finské armády. Němci se obrátili na profesora Nevanlinna, aby loboval a finským jednotkám SS získával veřejnou podporu. Mannerheim ale neustoupil a Německo nakonec uznalo porážku: „Dnešním dnem vás propouštím z Waffen SS. Děkuji vám za statečnou službu v německé uniformě za slávu a čest vaší krásné vlasti. Přispěli jste k vítězství nad vaším dávným nepřítelem, Ruskem, a bolševismem, stejnou měrou jako vaši němečtí kamarádi v řadách SS,“ napsal velitel SS Heinrich Himmler.

Stažení Finů z jednotek SS bylo ještě relativně jednoduché. Mnohem složitější bylo ukončit válku se Sovětským svazem, už jen proto, že na finském území byly stále tisíce německých vojáků. Bylo nicméně zřejmé, že spolupráce s Německem musí skončit, pokud se Finsko nechce ocitnout na straně poražených. Na konci roku 1943 se Finové už odmítali účastnit jakýchkoli ofenzívních operací, které by pomáhaly Německu.

Klikněte pro větší obrázek Potíž byla v tom, že Sověti měli další plány. Opět útočili proti Finům a zatlačovali je zpátky k Viipuri. Potřebnou pomoc jim mohla poskytnout zase jen Třetí říše, od které se Mannerheim a Ryti pokoušeli co nejvíc distancovat. Vymysleli proto odvážný plán. Výměnou za pomoc dal prezident Ryti Němcům osobní slib, že nebude usilovat o separátní mír se Sovětským svazem, ačkoliv věděl, že takový slib, který Němci pokládali za legální, je ve Finsku neplatný, pokud ho neschválí parlament. Mannerheim s Rytim nacisty oklamali a přiměli je k podepsání dohody, ze které mohli kdykoli vycouvat.

Němci urychleně poslali vojenské jednotky a protitankové zbraně na finskou záchranu a v červnu a v červenci 1944 svedli spolu s Finy poslední velkolepou bitvu s Rudou armádou. Proti 150 tisícům sovětských vojáků stálo 50 tisíc Němců a Finů, bojujících o bytí a nebytí své vlasti. A udrželi se. Zničeno bylo na 600 sovětských tanků, mnohé z nich německými zbraněmi, zahynulo 20 tisíc sovětských vojáků. Tato bitva byla nesmírně důležitá. Finové Sovětům ukázali, že představují nezanedbatelnou sílu, proti všem pokusům Rudé armády o postup se budou urputně bránit a cena za dobytí Finska bude neúměrně vysoká.

Dohoda s Němci zajistila Finům přežití. Teď se za to odvděčili tím, že vzali svůj slib zpět a prohlásili, že je osobní dohoda prezidenta Rytiho neuzavírat s Moskvou separátní mír nezavazuje, protože nebyla odsouhlasená parlamentem. Ryti rezignoval a prezidentskou funkci převzal Mannerheim, který se Sověty začátkem září 1944 dojednal příměří bez ohledu na Německo. Němci nakonec odešli s prázdnou, právě tak, jak si to Mannerheim s Rytim naplánovali. A na severu země proti Němcům Finové dokonce začali bojovat.

Tehdejší finští politikové dnes

Finsko vyšlo ze spolupráce s nacistickým Německem víceméně bez úhony. Bojovalo sice bok po boku Třetí říše, ale bylo to pro něj východisko z nouze. Málokterá země se může chlubit tím, že její vztahy s nacistickým Německem jí byly prospěšné.

V Helsinkách najdeme pomník prezidenta Risto Rytiho, který je dnes považován za hrdinu. V roce 1946 byl však hlavním viníkem. Tento liberální ekonom a velký obdivovatel Velké Británie a Ameriky byl odsouzen a strávil čtyři roky ve vězení.

Ostatní exponenti válečných let měli větší štěstí. Matematik a sympatizant s nacismem Rolf Nevanlinna musel opustit křeslo rektora Helsinské univerzity. Sověti ho ale nechali na pokoji, stejně jako další finské intelektuály, kteří podporovali nacismus. Dostal lukrativní nabídku na profesorské místo ve Švýcarsku a v 50. letech patřil k nejznámějším Finům ve světě.

Postavení Carla Gustafa Mannerheima ještě posílilo. S ohledem na jeho popularitu ho Stalin nemohl jen tak postavit před soud, přestože s nacisty spolupracoval. Po skončení prezidentského období odešel do druhé penze ve Švýcarsku. Pohřben byl v roce 1951 s veškerými poctami a v roce 2004 byl zvolen „Největším Finem“. Dnes je ve Finsku všudypřítomný. V centru Helsinek stojí jeho socha, je po něm pojmenovaná hlavní městská tepna, a v domě, kde žil, funguje jeho muzeum.

Originální názevNazi Collaborators
Stopáž51 minut
Rok výroby 2010
 ST
ŽánrDokument