Vývoj událostí v Palestině mezi 1. a 2. světovou válkou přivedl Velkého muftiho až do tábora nacistů. Britský dokumentární cyklus

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

„Arabové, povstaňte jako jeden muž a bojujte za svá svatá práva. Zabíjejte Židy, kdekoliv na ně narazíte…“ Takto promluvil 1. března 1944 prostřednictvím berlínského rozhlasu Mohamed Amin Al-Husejný (1895–1974), Velký mufti Palestiny, k posluchačům na Středním východě. Do hlavního města Třetí říše přivedla arabského náboženského a politického předáka řada historických souher. Ve dvacátých a třicátých letech XX. století se začalo v Palestině projevovat napětí mezi místními Araby a stále početnějšími židovskými přistěhovalci. Velká Británie, coby mandátní správce bývalého osmanského území, se snažila mezi oběma komunitami udržet jakousi rovnováhu. V letech 1936–1939 však propuklo arabské povstání, které byli Britové nuceni potlačit silou. Velký mufti uprchl do Iráku a později, už v době 2. světové války, do Itálie a pak do Německa. Pod heslem „nepřátelé mých nepřátel jsou mými přáteli“ tam působil ve službách nacistické propagandy až do roku 1945.

Mohamed Amin Al-Husseini

Mohamed Amin Al-Husseini měl po celý život pověst kontroverzní osobnosti, jehož rozhodnutí po léta zásadním způsobem ovlivňovala život na středním Východě. V roce 1921, v pouhých 26 letech, získal titul Velkého muftího – duchovního a politického vůdce statisíců Palestinců. Jeho osoba stále vzbuzuje rozpory mezi Izraelci a Araby. Pro mnoho Židů je to člověk, který kolaboroval s nacisty i fašisty a dával najevo, že všichni Arabové Židy nenávidí. Pro Araby byl ale mužem, který se pouze snažil prosadit nárok svého lidu na území a chtěl ho bránit.

Kořeny příběhu

Al-Husseini se narodil v roce 1895 v rodině bohatých majitelů půdy v jižní Palestině, teritoriu, které po 400 let ovládala Osmanská říše. Ještě na počátku 20. století zde žilo okolo 400 tisíc muslimů a jen asi 25 tisíc Židů. Po 1. světové válce se však říše rozpadla a Palestina se stala britským mandátním územím. „Britové obsadili Palestinu během první světové války. V průběhu nadvlády Osmanů nebyla Palestina nikdy samostatnou politickou jednotkou, ale Britové se koncem 1. světové války rozhodli Osmanskou říši rozčlenit,“ vysvětluje Dr. James Renton z Edge Hill University. Během 1. světové války Britové tvrdili Arabům na Středním východě, že si pro arabský lid přejí novou éru – aby si na vlastních územích vládl sám. Ovšem v Palestině, o které se místní muslimové domnívali, že patří jen jim, už v té době žilo hodně Židů, navíc přesvědčených sionistů usilujících o samostatný židovský stát.

Klikněte pro větší obrázek Za to se Balfourovou deklarací z roku 1917 postavila i britská vláda. Al-Husseini s Brity do té doby spolupracoval jako důstojník Šarífovy arabské armády v Palestině, ale s novou situací se nechtěl smířit. Způsobila, že se vydal cestou, která ho nakonec dovedla až ke kolaboraci s nacisty. Nehodlal stát stranou a dívat se, jak jeho rodná zem bude Brity jednoduše někomu předána. V roce 1920 propukly v Jeruzalémě na protest proti Balfourově deklaraci protižidovské nepokoje. Al-Husseini byl nařčen, že celou akci řídil, a odsouzen k 10 letům vězení. Trestu se však vyhnul, protože uprchl ze země.

Náboženský i politický vůdce

V červenci 1920 Britové jmenovali jako prvního Vysokého komisaře pro Palestinu Sira Herberta Samuela. Byl to liberální poslanec a člen britského kabinetu. Během války byl prvním, kdo vládě předložil návrh na zřízení židovského státu. Přes sionistické zaměření se snažil Arabům dokázat, že se svým židovstvím nenechává ovlivňovat a je nanejvýš nestranný. Vyhlásil proto amnestii pro všechny palestinské Araby, kteří byli předtím britskou justicí odsouzeni. A tak se Al-Husseini mohl vrátit z exilu zpět do vlasti.

Klikněte pro větší obrázek Další událostí, která mu změnila život, byla smrt jeho nevlastního bratra Kamala na jaře 1921. Jako jeruzalémský muftí byl duchovním vůdcem palestinských muslimů a jeho smrt způsobila mocenské vakuum. Samuel neztrácel čas a pro tento post si vyhlédl Mohameda Amina Al-Husseiniho. Navíc, aby zvýšil prestiž jimi vybraného muže, udělil mu zbrusu nový titul – z jeruzalémského muftího se tak stal Velký palestinský muftí, duchovní představitel muslimů nejen v Jeruzalémě, ale v celé Palestině. Podle některých pro tuto roli nebyl příliš kompetentní. Jak říká profesor Gilbert Achcar ze School of Oriental and Africal studies, „požadavkem pro úřad muftího je samozřejmě teologické vzdělání. To ale nedokončil, protože svá studia přerušil, aby během první světové války mohl vstoupit do armády (…) Člověku, kterému britské úřady určily stát se Velkým muftím pro celou Palestinu, bylo v roce 1921 teprve 26 let, což je na takovou funkci velmi nízký věk.“

Al-Husseini se úřadu ujal v květnu 1921. Od té doby jeho moc neustále rostla: do roka byl zvolen i hlavním představitelem Nejvyšší muslimské rady, čímž se stal jak náboženským, tak politickým vůdcem arabské komunity v Palestině. V politice Středního východu to z něj učinilo nesmírně mocného hráče. Jeho jmenování nejdříve vypadalo jako správné, Al-Husseini se skutečně snažil udržet mír. Ke konci 20. let však mezi Araby a Židy došlo k dalším násilným střetům. Když navíc veškerou moc v Německu v roce 1933 převzali nacisté, začaly se do Palestiny stahovat desetitisíce Židů. V roce 1933 tam jejich počet stoupl na 209 tisíc a do roku 1936 se vyhoupl až na 396 tisíc. Židovské komunity plánovaly rozsáhlé osadnické programy a pokračovaly v osidlování Palestiny. Arabské obyvatelstvo se stále více radikalizovalo a elitě palestinských Arabů se začaly věci vymykat z rukou.

Když britská vláda zamítla požadavek na vytvoření oficiální rady, která by jim nad Palestinou zajišťovala větší kontrolu, začali arabští představitelé v Palestině volat po generální stávce. Se zastavením práce na jaře 1936 bylo spojeno i odmítnutí placení daní. Nakonec Velký muftí stanul i v čele vytvořeného Arabského výboru, jehož úkolem bylo předkládat Britům během nepokojů další požadavky. Stávka měla pokračovat tak dlouho, dokud se židovské přistěhovalectví do Palestiny nezastaví.

Klikněte pro větší obrázek Do oblasti byli vysláni britští vojáci, aby rostoucí násilí potlačili. Zaměřili se hlavně na arabské skupiny útočící na židovské komunity, a tak začala tři roky trvající krvavá revolta, která vešla do historie jako Arabské povstání. Britové v reakci na to urychleně vytvořili tzv. Peelovu komisi, jejímž úkolem bylo odhalit příčiny vedoucí k nepokojům a navrhnout řešení krize. Doporučení, se kterými přišla, však situaci Palestinců dále zhoršovala. Dospěla totiž k závěrům, které odpovídaly přáním sionistického hnutí – Palestinu rozdělit. Bylo to první jasné britské oficiální prohlášení, které připouštělo rozdělení země. Pro Židy komise plánovala vlastní území na severu, zatímco Britové by si podrželi oblast kolem Jeruzaléma. Arabové v žádném případě nechtěli připustit, aby jim byla třetina území odebrána.

Muftí v exilu

Klikněte pro větší obrázek Reakce na stávající události na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1937 byl Husseini Brity odvolán z vedení Nejvyšší muslimské rady, Arabský výbor byl prohlášen za nezákonný a na jeho vůdce byly vydány zatykače. Velkému muftímu se ale podařilo opět uprchnout a ze svého syrského exilu pokračoval ve vedení boje proti Britům. Na potlačení povstání však bylo britských vojáků příliš málo. Díky mnichovské dohodě však britský premiér Chamberlain našel v září 1938 způsob, jak pro Palestinu získat další vojenské posily. S více než 20 tisíci vojáky, 3 letkami RAF a 4 tisíci policisty, začali Britové arabské povstání znovu dostávat pod kontrolu. Domy vesničanů, obviněných ze spolupráce s rebely, byly ničeny, tisíce mužů byly zajaty a bez soudu uvězněny v zajateckých táborech. Podle oficiálních statistik zabili Britové do jara roku 1939, kdy byla revolta potlačena, více než 2000 Arabů.

V květnu 1939 učinila Británie neuvěřitelný obrat. Evropa stála na prahu války a Britové si uvědomili, že na Středním Východě nemají dostatek sil, aby mohli účinně bránit Suezský kanál a ropná pole v Iráku a Persii, a zároveň bojovat proti povstalcům v Palestině. Protože arabské veřejné mínění muselo být uklidněno, bylo nakonec vydáno prohlášení slibující přísné omezení židovského přistěhovalectví a vyhlášení nezávislé Palestiny nejpozději do roku 1949. To byla nabídka, která zdánlivě dávala Al-Husseinimu a jeho bojovníkům vše, co žádali. Mnoho palestinských nacionalistů prohlášení chápalo jako skutečný úspěch boje. Muftího nenávist k Britům už však byla tak silná, že všechny britské nabídky odmítl a dokonce vyzval i k ukončení britského mandátu v Palestině. Volal po vyhnání Britů a vytvoření velkého jednotného arabského státu. Osudovým silám, které ho vedly ke spolupráci s nacisty, se teď už nemohl vyhnout. V tu chvíli se de facto ocitl ve válce proti Britům a zoufale potřeboval spojence, což ho přivedlo ke kolaboraci s nacistickým Německem. „Co je nám po tom, kdo nás podporuje a s kým se spolčíme, pokud nám to pomůže dosáhnout našich cílů. Máme společné nepřátele – Brity a Židy,“ prohlásil.

Klikněte pro větší obrázek Když v Evropě vypukla válka, přiměly zhoršující se vztahy se syrskými úřady Al-Husseiniho, aby opustil svoji základnu v Damašku. Rozhodl se odejít do Iráku, kde pokračoval ve své politické agitaci, a jakmile britská vojska podnikla invazi do Iráku, přestěhoval se do fašistické Itálie, kde poprvé oficiálně deklaroval svou oddanost nacistům a jejich stoupencům.

V listopadu 1941 Velký muftí poprvé v životě přijel do Berlína, aby se setkal s německými představiteli. I když se Hitler zprvu zdráhal osobně se s Velkým muftím setkat, jeho poradci se domnívali, že schůzka by mohla pomoci Německu naklonit si arabské obyvatelstvo Středního východu. Po schůzce se nacisté nezavázali skutečně uznat nezávislou Palestinu, ale Hitler měl v plánu vypořádat se s Židy, kteří se v té zemi usadili. A tak začala muftího trvající čtyři roky spolupráce s nacisty.

Válka se pro Třetí říši nevyvíjela příznivě a její armády postihla řada porážek. Jednou z oblastí, kde Německo nutně potřebovalo vojenské posily, byl vzhledem ke stále silnějším a aktivnějším partyzánům Balkán. Jako jedno z možných řešení se jevilo zapojení bosenských muslimů. Jejich předáci jim ale jakoukoli kolaboraci s nacisty přísně zakazovali. Proto se němečtí velitelé obrátili na svého oddaného muslimského spolupracovníka, kterému se na jaře 1943 podařilo bosenské muslimy přesvědčit, aby názor svých duchovních ignorovali. Tím Al-Husseini sehrál významnou úlohu ve formování nové a obávané jednotky SS, jejíž příslušníci byli zodpovědní za nejbrutálnější a nejstrašnější zločiny, které byly během války spáchány. Jednotka byla známa jako 13. horská divize SS Handžár a sestávala prakticky pouze z muslimů. Muftí také požádal vládu Maďarska, aby neumožňovala odchod svých Židů do Palestiny, a místo toho je nasměrovala do Polska. Žádal také nacisty, aby proti spojencům na Středním východě zorganizovali sabotážní akce. A v jednom ze svých rozhlasových projevů v březnu 1944 prohlásil slova: „Arabové, povstaňte jako jeden muž a bojujte za svá svatá práva. Zabíjejte Židy, kdekoli na ně narazíte. Potěší to Boha, historii a víru. Zachrání vám to čest. Bůh s vámi.“

Kolaborant, nebo hrdina?

Na jaře 1945 se 2. světová válka blížila ke konci a Velkému muftímu začínalo být jasné, že o porážce nacistů nemůže být pochyb. Al-Husseini se dokázal vyhnout zajetí už dříve a chtěl se mu vyhnout i tentokrát. Po velmi dramatických peripetiích se nakonec ocitl ve francouzské internaci. O rok později byla jeho činnost zkoumána během norimberského procesu. Nepodařilo se však proti němu nashromáždit dostatek důkazů.

„Muftí byl nacionalistický vůdce, bojující za osvobození svého národa, který byl ochoten činit různé taktické kompromisy nebo formovat za tímto účelem nejrůznější spojenectví. Byl to někdo, kdo věřil v reálné sblížení mezi tím, co představoval, a nacisty. Minimálně ve sféře antisemitismu,“ říká profesor Gilbert Achcar.

Muftí byl ochoten udělat cokoli, jen aby jeho Palestina zůstala výhradně v rukou Arabů. Někteří lidé se ho pokoušejí ospravedlňovat a hledat pro jeho kolaboraci alespoň nějaké polehčující okolnosti. Byl podle nich prostě jen věci oddaným nacionalistickým a náboženským vůdcem, jenž byl do náruče Němců vehnán britskou vládou, která nesplnila očekávání jeho lidu. Pro jiné byl však jeho vztah s nacisty kompromitující.

Klikněte pro větší obrázek Po svém útěku v roce 1937 se Al-Husseini do Jeruzaléma už nikdy nevrátil. Velký jeruzalémský muftí zemřel v bejrútském exilu v roce 1974 ve věku 79 let. Jeho roli vůdce palestinských Arabů později převzal jeho pokrevní příbuzný – Mohamed Jásir Abdel Rahmán Al-Husseini neboli Jásir Arafat. A ten se o něm v srpnu 2002 vyjadřoval jako o symbolu odporu palestinských Arabů. Nazval ho hrdinou.

Originální názevNazi Collaborators
Stopáž50 minut
Rok výroby 2010
 ST
ŽánrDokument