Rozhovor se scenáristou Josefem Urbanem

Po Vašem prvním scénáři Habermannův Mlýn se opět vracíte k příběhu z konce války odehrávajícím se v Sudetech, čím Vám je toto téma blízké?

Jsem Sudeťák, mám to v krvi. Táta se narodil na Kolštejně, nyní Branné. Jeho rodiče utekli v roce 1938 před Hitlerem do vnitrození. Prožil jsem v tom kraji celé mládí, především na horách, pamatuji si rozvrácené Sudety. I dnes se do těch starých zaoblených hor vracím, mám je rád. Chtěl bych rehabilitovat název Sudety, kterému přikládáme stále více než zeměpisný, politický význam. Jde ale o hory, neboť název Sudete zaznamenal v minulosti řecký zeměpisec Ptolemaios, jako Zemi divokých kanců. Je jich tu stále dost. Nevím proč, ale pořád si představuji svině, které se perou u koryta. Ale asi je to špatná paralela, možná bych si měl spíše představit poslance parlamentu v bílých košilích a kravatách, a neurážet mé štětinaté kamarády.

Jak dlouhá byla cesta od napsání první verze k jeho realizaci?

Cesty k opravdovým vrcholům jsou vždycky dlouhé. Jde o trénink, o přípravu. Samotná realizace by měla být završením dosavadního tréninku a veškerých zkušeností. Je ale pravdou, že natočení historického filmu se rovná nejen vystavění fabriky na zelené louce, jak řekl kdysi Miloš Forman, ale v podmínkách severu Moravy je to akce na úrovni výstupu na osmitisícovku, se všemi riziky, která v sobě nesou akce na pokraji existence. Od nápadu k realizaci to bylo pouhé čtyři roky života. V případě Habermannova mlýna to bylo bezmála deset let.

Musel jste dělat nějaké zásadní úpravy, které vás jako scénáristu „bolely“?

Scenárista musí být zvyklý na to, že režisér scénu může vidět jinak. Na úpravách scénáře jsem pracoval před příjezdem Fjodora Sergejeviče Bondarčuka, rozšiřoval jsem dialogy. Při přípravě to autora většinou nebolí, další fáze nastává ve střižně, třetí nad hotový dílem.

Co je podle vás hlavním poselstvím příběhu?

Hlavním poselstvím tohoto příběhu by se dalo vyjádřit takto: člověk by se neměl vzdávat svých cílů. I když jde o život, stojí vždy zato bojovat až do konce. A víte proč? Protože když cokoliv podstatného v životě vzdáte, stejně vám milost nikdo neudělí a umřít musíme stejně všichni. To si v našem příběhu uvědomila Agnes i Jan.

Co byste tomuto filmu popřál?

Co jiného bych mohl popřát filmu, než to, aby se divákům líbil. Kdyby třeba někdo z nich řekl: Ten chlápek se chová jako Olšanův bratranec Lubor, byl by to bonus.