Strýček Búnmí
Thajský solitér Apichatpong Weerasethakul si získal věhlas na filmových festivalech coby tvůrce s výrazně osobitým filmovým jazykem i vnímáním samotného média. Jeho kontemplativní snímky jakoby pohroužené do úrovně vědomí zásadně odlišného od hektické existence přelomu tisíciletí představují filmové imprese niterných pocitů či úvah. Pomalu, ale při tom soustředěně se vinou skrze krajinu ohledávaných významů a pomaličku diváka vyzvedávají ze všednosti a zaplétají ho do uhrančivé sítě vyprávění. Právě svou radikální odlišností a atmosférou na hraně meditace a transu okouzlil režisérův poslední celovečerní projekt porotu zasedající na Mezinárodním filmovém festivalu Cannes v roce 2010, která mu udělila hlavní cenu.
Strýček Búnmí pojednává o titulním hospodáři, jehož na sklonku života přicházejí navštívit jednak známí, ale také duch jeho manželky i dávno ztracený syn, který podlehl svodům lesních přízraků a sám se stal jedním z nich. V této společnosti hrdina vzpomíná na události posledních let i na své předchozí inkarnace. Snímek vznikl podle příběhu sepsaného buddhistickým mnichem jménem Phra Sripariyattiweti o muži, který při meditování dokázal vidět své předchozí životy.
Strýček Búnmí náleží do volné série režisérových audiovizuálních projektů Primitive, která pojednává o oblasti okolo vesnice Nabua v severozápadní thajské územní oblasti Isan. Místo, kde v roce 1965 došlo ke krvavé vojenské akci proti sympatizantům s komunismem, Weerasethakul ohledává nikoli za cílem politického poselství, nýbrž coby osobní prostor vzpomínek, umírání a přeměny.