Ivan Hubač o Černých andělech

Jak vůbec vznikl nápad na cyklus Černých andělů?

Černé anděly jsem dopsal někdy před třemi lety, takže jak nápad vznikl, si už přesně nepamatuji. Ale vzpomínám si, že mě tenkrát dost ovlivnila slova Alfréda Hitchcocka, který řekl: „Nikdy nenatáčím kousky života, protože něco takového mohou lidé docela klidně najít doma nebo na ulici před vchodem do kina. Aby viděli kousek života, za to nemusejí platit. Natáčet filmy znamená pro mne především vyprávět příběh. Ten příběh může být nepravděpodobný, ale nikdy nesmí být tuctový. Je lepší, když je dramatický a lidský. Drama, to je život, z něhož jsme vyřadili nudné okamžiky.“ Tohle byl možná jeden z impulsů, abych Černé anděly napsal. Žánrově se pohybují na pomezí thrilleru, krimi a hororu. Asi nejpřesněji je charakterizuje podtitul Neobyčejné příběhy, tedy příběhy, které se nestávají každý den. Nejdříve byly napsány jednotlivé díly cyklu, které mají zcela separátní děj i postavy. Teprve pak přišel nápad tyto samostatné příběhy spojit do cyklu.

Vycházel jste při psaní příběhů z vlastní fantazie nebo ze skutečných příběhů (třeba podle zprávy v novinách apod.)?

Fantazii jsem se snažil poměřovat realitou, byť někdy trochu neobvyklou. Myslím si, že všechno umění je hodně autobiografické. Můžete napsat jen to, co jste.

Myslím, že nápad, aby každý díl režíroval někdo jiný, je ojedinělý. Jak se vybírali režiséři?

Režiséři byli vytipováni a pak si většinou sami vybírali příběhy, které jim nejvíce konvenovaly. Pro autora je to zajímavá zkušenost srovnávat různé režijní přístupy na podobné látce. Každý z režisérů chce samozřejmě odvést co nejlepší práci, aby v konkurenci s kolegy obstál. Vzdáleně mi to připomíná film Viděno osmi, v němž osm různých olympijských disciplin sledujeme očima osmi režisérských osobností.

Mluvil jste jim do hereckého obsazení?

Snažil jsem se. Některé role byly určitým hercům psány přímo na tělo.