Valpuržina noc, zlé víly a prokleté pohanské bohyně. Německý dokumentární cyklus

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Kořeny dnešního obrazu čarodějnice leží v pohádkovém lese německého romantismu. V domě bratří Grimmů v Kasselu se pohádka o Jeníčkovi a Mařence vyprávěla poprvé v roce 1809. Vznikla v době, kdy od popravy poslední čarodějnice v Evropě uplynuly už desítky let. Osvícenství vítězilo nad čarodějnickým blouzněním a nic už nepřipomínalo ony temné časy. Ale díky bratrům Grimmům obraz čarodějnice přetrvává. A je předobrazem všech čarodějnic, které jsou nějak v celém světě zaznamenány nebo se někdy vyskytly. Motivy z Jeníčka a Mařenky proměnily pohádky po celém světě. Jiné prvky mají naopak prastaré kořeny: obžerství či létání vzduchem.

Musíme se samozřejmě ptát, jak se vlastně čarodějnice do pohádek zatoulaly. Existovaly již v antice, orientu i starověku. Římská bohyně Hekaté se vyskytuje i u Germánů a pohanských národů ve střední Evropě. Při hledání pradávných kořenů pohádek pronikli bratři Grimmové do starogermánského myšlenkového světa. Vlivem křesťanství interpretovali pohádkovou čarodějnici jako prokletí pohanské bohyně. U Germánů byla víra v bohyni divokého lovu Holdu a její noční družinu široce rozšířená. Po staletí v noci pokládali na stůl mísy s jídlem, aby ji obměkčili. Tato bohyně není nikdo jiný, než paní Holle či paní Zima z pohádek bratří Grimmů, která natřásá peřiny a umí vyčarovat počasí. Paní Holle je germánská bohyně smrti, Hell či Hellje nebo Holle. Je zajímavé, že smrt nebo paní říše mrtvých byla u Germánů ženského pohlaví, stejně jako ještě dnes ve Francii Madame le morte.

Hledání německé kultury

V raném novověku se ženám obviněným z čarodějnictví skutečně předhazovalo, že zabíjejí a vaří děti. Patří to k démonickým představám, které nám nejsou vlastní. Ale pokud je přijmeme za své už v dětství, stávají se přirozenou součástí našeho života. Jákob a Wilhelm Grimmovi si nechali své pohádky vyprávět v rezidenci kurfiřtů v Kasselu. Na začátku 19. století bylo Německo rozdrobeno na řadu států pod napoleonskou nadvládou. A Grimmové měli obavy z potlačení německé kultury. Sjednocující pouto proto hledali v návratu do minulosti. Ale o kořenech německého národa se písemnosti nezmiňovaly. Tak pátrali Grimmové po pověstech a pohádkách dochovaných v ústním podání. Bylo jim sotva 20, když začali. Byli ostýchaví a neuměli jednat se staršími lidmi. Existují svědci, podle nichž je nedokázali přimět k vyprávění. A tak přicházely vypravěčky hlavně k nim domů. Byly to dámy z vyšší třídy v Kasselu. Většina z nich pocházela z rodin francouzských hugenotů. I pohádka o Jeníčkovi a Mařence má francouzské kořeny. Jde o příběh o obru a Palečkovi, který zabloudil do strašidelného lesa. Ale teprve u bratří Grimmů se z francouzského obra-lidožrouta stává německá čarodějnice.

Do pohádky o Jeníčkovi a Mařence se dostalo upalování na hranicích z velkého evropského honu na čarodějnice. Tomu tehdy padlo za oběť šedesát tisíc lidí. A tato strašlivá skutečnost bývá často bratřím Grimmům předhazována. Ale jejich pohádky se dávají do souvislosti s daleko horším pronásledováním, ve snaze vysvětlit nevysvětlitelné. V Polsku po roce 1945 byl motiv upalování čarodějnice v „Pohádkách pro děti a celou rodinu“ srovnáván s krematorii v Osvětimi a jinde v Polsku. Přitom se kritika odvolávala na německou kulturu a její kořeny. Tuto nálepku dostávali i bratří Grimmové. Existuje celá řada novinových článků, které upálení čarodějnice v pohádce bratří Grimmů dokonce zevšeobecňují jako charakteristický rys německých kulturních dějin právě od Grimmů po Hitlera. Grimmové uvažovali národně, ale ne národovecky. Neusilovali o převahu Němců, ale o jejich samostatnost. Přesto jsou jejich myšlenky později všelijak využívány a také zneužívány.

Bádání SS

Na jaře roku 1935 bylo říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem vydáno zvláštní nařízení k výzkumu čarodějnic. Nacionální socialisté se dovolávali historických čarodějnic jako svědků proti nenáviděnému křesťanství. Vznikl mýtus o moudrých bylinkářkách a rusovlasých Germánkách. Církev jich měla zahubit 9 milionů. Negativní postavy z pohádek bratří Grimmů se proměnily v mučednice. Židé za čarodějnictví stíháni nebyli, musí tedy stát v pozadí honu na čarodějnice. Kvůli této tezi přijala tajná služba SS zvláštní nařízení. Badatelé měli vypátrat strategie domnělých nepřátel německého národa až do prehistorie a zavést protiopatření. Vedle Židů byli takovými nepřáteli svobodní zednáři, bolševici a církve.

Vedoucím čarodějnického bádání SS byl Reinhard Heydrich, šéf bezpečnostní služby a Gestapa. Už v roce 1936 ve svém bojovném spise naznačil, že kořeny nepřátel nezmizí, pokud se jejich organizace, strany a spolky zakážou, ale že se musí vyplenit. Tato myšlenka vyplenění už předjímala holokaust. Zvláštní nařízení o čarodějnicích neukončilo ani vypuknutí druhé světové války. V koncentračním táboře Sachsenhausen zřízeno zvláštní komando, aby spisy vyhodnotilo. Výsledky čarodějnického bádání byly z pohledu nacistů fiaskem: podněty k pronásledování nepocházely od nenáviděných Židů či mnichů, ale většinou od skrz naskrz germánských sedláků. Stopy pohanského kultu nebyly nalezeny. Počet popravených čarodějnic byl daleko menší, než se očekávalo. Navzdory mnohaleté práci s dokumenty, knihami, kronikami, v archivech i knihovnách nenašel čarodějnický badatelský tým nic, co by potvrzovalo Himmlerovy teze.

Britský soud

Himmlerovy šílené myšlenky se zdají být izolovaným klopýtnutím ve století, ve kterém pro takové pověry už není místo. Ale v téže době se v zemi válečného nepřítele, ve Velké Británii, řízené Winstonem Churchillem, stalo něco neuvěřitelného. V lednu 1944 byla zatčena skotská hospodyně a jasnovidka Helene Duncanová jako čarodějnice. V té době byla nejznámějším médiem ve Velké Británii. Své seance provozovala v přístavním městě Portsmouth, základně britského válečného námořnictva. Odtud vyplouvaly bitevní lodě do Atlantiku. Zde rejdili špioni všech válčících stran, mezi nimi i britská zpravodajská služba MI5. Poprvé vzbudila Duncanová její zájem v roce 1941. Na jedné seanci prozradila tajnou vojenskou informaci, o níž nemohla vědět.

MI5 si na nebezpečnou věštkyni Helene Duncanovou vzpomněla opět v lednu 1944. Na plné obrátky běžely přípravy na Den D, invazi spojenců do Normandie. Britská zpravodajská služba se obávala, že by jasnovidka mohla přísně střežené datum útoku prozradit. Horečně se hledal nějaký důvod, aby Duncanové zakázali činnost. Nakonec se důvod našel v dávno zapomenutém zákonu proti čarodějnictví z roku 1735. Na základě tohoto zákona byla Helene Duncanová odsouzena na 9 měsíců nepodmíněně, bez možnosti zkrácení trestu. Byl to poslední evropský čarodějnický proces.

Originální názevWitches
Stopáž53 minut
Rok výroby 2003
 ST
ŽánrDokument