Králova řeč

Komorní snímek britského režiséra Toma Hoopera o proměně nejistého vévody z Yorku Alberta v rozhodného krále Jiřího VI., který se stal v roce 2011 překvapivým vítězem oscarového klání, je inspirován skutečnými událostmi. A podobně jako úspěšný film Stephena Frearse Královna (2005) nabízí pohled do zákulisí britské královské rodiny. Zobrazuje život budoucího krále v době předcházející jeho korunovaci a na začátku druhé světové války, kdy Velká Británie potřebuje silného panovníka, jenž by byl oporou lidu. Po skandální abdikaci staršího bratra Edwarda je Bertie, jak oslovuje vévodu rodina, nucen usednout na trůn, kvůli vadě řeči však postrádá odvahu a sebejistotu. S překonáním handicapu mu pomáhá milující manželka Alžběta a především řečový terapeut Lionel Logue, svérázný Australan s ještě svéráznějšími léčebnými metodami. A je to právě vztah obou mužů tak rozdílného původu a povahy (rámovaný prvním neúspěšným veřejným vystoupením před mikrofonem tehdy ještě vévody v roce 1925 a královým rozhlasovým projevem v den vyhlášení války Německu v září 1939), který přeroste v pevné přátelství, jenž tvoří emocionální těžiště filmu. Na úspěchu civilně pojatého snímku se zásadním způsobem podílejí vynikající herecké výkony Colina Firtha v roli Alberta, Geoffreyho Rushe v roli Lionela Loguea a Heleny Bonham Carterové v roli královy ženy Alžběty, které se mohly opřít o dobře napsaný scénář Davida Seidlera a lidský rozměr příběhu, jenž podává velká společenská témata jako osobní drama jedince, aniž by se přitom ztratil jejich přesah. Tomu odpovídají i čtyři Oscary, které film získal, a to v kategoriích nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a nejlepší původní scénář.