Jak úspěšně stárnout. Eseje F. Koukolíka (2012). Připravil O. Reif

Metuzalém Jestliže někdo říká, že se smrti nebojí, bývá to mladý zdravý člověk, při silách. Jestliže se témuž člověku podívá smrt zblízka do očí, mluví a chová se docela jinak. Strach ze smrti je totiž hluboce evolučně zakódovaný mechanismus. Je to nástroj přežití. Říká, vyhni se tomu za každou cenu. Často i tehdy, když to vůbec nemá smysl.

Nejjednodušší definice smrti říká, že to je zhroucení všech základních funkcí organismu. Zhroucení celovztažného uspořádání. Nejde tedy jen o zánik jednotlivých buněk, tkání nebo orgánů. Ale o zhroucení vzájemných vztahů. Molekulární mechanismy, které vedou ke smrti jednotlivé buňky, jsou poměrně dobře známy. Ale smrt celého organizmu z nich neplyne. Zrovna tak jako zánik domu neplyne ze zániku jediné cihly.

Metuzalém Smrt člověka rovná se tedy smrt jeho mozku. Přestože při vhodné péči mohou buňky, tkáně i orgány žít dál! Jinak by nebyly možné transplantace. Smrt mozku znamená smrt celého mozku, tedy nejen mozkové kůry. Znamená i smrt mozkového kmene, tvořeného prodlouženou míchou, Varollovým mostem a středním mozkem. Smrt mozkové kůry, jejích spojů, případně těžké poškození thalamu na obou stranách, vyústí do stavu, kterému se říká buď minimální vědomí, nebo permanentní vegetativní stav. V mozkovém kmeni jsou totiž systémy, které řídí např. krevní oběh a dýchání. Jestliže mají lidé zachované tyto základní systémy, mohou při dokonalé a velmi nákladné péči, žít celé dlouhé měsíce, roky i desítky let.

Současná diagnóza smrti je neurologická diagnóza. Ve 44 % z 80 zkoumaných států smí ji vyslovit jediný lékař. Ve 34 % musí být lékaři 2, v 16 % dokonce lékaři 3. U zbytku není počet určen. Počet, druh a případné opakování laboratorních testů se stát od státu liší. Smrt by měl vždy diagnostikovat velmi zkušený lékař. Musí si být jist příčinou stavu. Např. že jde o důsledek těžkého a nezvratného úrazového rozrušení. Musí si být naprosto jist, že nejde o důsledky intoxikace. Jedy, drogami nebo léky. Musí si být jist, že nejde o důsledky rozvratu vnitřního prostředí. Např. při přechodném poškození funkce ledvin, jater nebo plic. Musí si být jist, že nejde o důsledky svalového ochrnutí z jakékoli příčiny.

Metuzalém Následuje vyšetřování. Tělo nesmí odpovědět na bolestivý podnět nad úrovní šíje. Oči jsou ve středním postavení. Zorničky bývají široké. Nereagují na osvit. Lidé nereagují na dotyk rohovky. Jestliže je pacient zaintubovaný, neodpoví zakašláním, neodpoví na zvýšení koncentrace oxidu uhličitého. A neodpoví na tepelný podnět do vnitřního ucha pohybem očí. Lidem může zemřít celý mozek, přesto jejich páteřní mícha žije. Takže mohou reflexně pohnout rukama či prsty, což působí děsivě. Je to sice vzácné, ale otrava některými jedy, např. tetrodotoxinem, dokáže smrt dokonale napodobit. Podobně, jako některá vzácná zánětlivá onemocnění mozkového kmene. Při nejistotě nastupuje laboratorní testování. Např. opakované a dlouhodobé vyšetřování elektroencefalografickým záznamem. Nebo průkaz zástavy krevního oběhu mozkem.

Smrtí a umíráním se zabývá nový lékařský obor, jmenuje se tanatologie. U nás ho mistrovsky popsala paní prof. Helena Haškovcová. Lidé, kteří se dozvědí o svém smrtelném onemocnění, procházejí psychologickým vývojem. první fáze je popření. To je běžná, obranná reakce. Jak se to mohlo stát mně? To je omyl! Mě se to netýká! Říkají si lidé. Fáze druhá je hněv, vzdor. To je přirozená, další obranná reakce. Třetí fáze je fáze smlouvání. V obou fázích je život s těmito lidmi někdy velmi těžký. Ve fázi smlouvání, říkají lidé, až postavím dům, až dopíšu knihu, až děti odmaturují. Fáze poslední bývá smíření. Přijetí nevyhnutelného. Ne všichni lidé procházejí všemi fázemi. A někteří lidé těmito fázemi vůbec neprocházejí.

Metuzalém Viděl jsem během života umírat spoustu lidí. Pokaždé je to pro každého neokoralého doktora velmi těžká zkušenost. A doktoři si o nich vyprávějí. Ulevuje tak jeden druhému. Někdy vás umírající člověk vezme jen tak mlčky za ruku, jako dítě, které chce převést přes ulici. Jindy umírající lidé s doktorem mluví, jako ten nešťastný vojáček, který spadl pod jedoucí tank. Měl rozdrcené nohy až ke kyčlím, ale byl při vědomí, protože byl v úrazovém šoku a dostal vysokou dávku morfinu. Doktor s ním jel v sanitce a raněný člověk s ním rozmlouval. Díval se nahoru, protože cestu znal. Nad silnicí byly mostky. A najednou povídá, doktore, co myslíte? Ještě budu živý pod tím třetím? Viděl jsem umírat malou holku na leukemii, která třídila panenky a rozhodovala se, komu dát tu největší a nejhezčí.

Viděl jsem lidi, kteří nevěřili nábožensky. A když se jim smrt podívala do očí, tak uvěřili. A pomohlo jim to. Ale viděl jsem i opak. Vysoce postaveného kněze, kterému recidivoval karcinom. Měl ho plné břicho. Sám si nahmatával nádorové hmoty. Byly tuhé. Naštěstí neměl ani bolesti, ani žádné další obtíže. Smířeně ležel a vypadal málem spokojeně. Žasnul jsem a říkal jsem si, tomu člověku jeho vzdělání a víra neuvěřitelně pomáhá. Vyptával se na svůj stav, tak jsem mu ho po krůčcích sděloval. Po několika dnech začal být znepokojený a bylo vidět, že je úzkostný. Nevěděl jsem, co se děje, protože bolesti neměl a nedělo se nic dalšího. Než jsem pochopil, že ten nešťastný člověk očekává zázrak. Že přijde anděl nebo se stane něco, co ho sejme z kříže a uvede ho zpátky do života mezi lidi. A když zjistil, že se zázrak nestane, zcela se zhroutil. Tehdy se tomu ještě umělý spánek neříkalo. Uvedli jsme ho tedy do chemického pozemského ráje a odešel v míru.

Metuzalém Viděl jsem umírat lidi na konci dlouhého, těžkého a nespravedlivého života. Obraceli se obličejem ke zdi a říkali, nechte mě. Končím. A viděl jsem umírat staré ženy, které říkaly, chci odejít, vždyť už tady nikoho nemám. A viděl jsem umírat nešťastné, nedosycené lidi, kteří měli pocit, že je smrt krajně nespravedlivá, protože jim bere poslední možnost, poslední možnost napít se z pramene života. Z toho, aby je někdo měl nepodmíněně rád. A viděl jsem umírat velmi starou dámu, která se hrozně, chudák, bála. Sedla si k ní neteř, taky už starší paní, hladila ji po ruce a povídá, babí, co se tak bojíš? Vždyť už jseš stará. Ve mně se všechno zastavilo. Babí se na neteř podívala, povídá, a holka, dyť máš pravdu. Zavřela oči a odešla.

Jak pomáhá lidem na cestě ke smrti religiozita a spiritualita. Jestliže religiozita obnáší příslušnost k nějaké církvi nebo vyznání, spiritualitu zajímá smysl a význam lidského života. Je možné být religiózní, aniž jsou lidé spirituální. A naopak. Byť se všechna náboženství o nějakou míru spirituality snaží. Svízelí mnoha náboženství je, že zrovna tak, jako dokáží úzkost, strach, bolest a tíseň tlumit, dokáží je probouzet. Jádrem sebepřesahu je vědomí jednoty s kosmem. S přírodou, se životem, s bytím. Tenhle pocit má většina tzv. docela obyčejných lidí. Ze všech sociálních vrstev. Nejde tedy jen o světce a mystiky. Lidé s vysokou mírou sebepřesahu sdělují, že to, co právě dělají, je dokáže natolik pohltit, že se na chvíli octnou mimo čas a prostor. Dívají-li se na docela obyčejné věci, dokáží je vidět dětskýma očima, jakoby to bylo prvně. A mají pocit zázraku. Mívají pocity radosti, v nichž jsou propojeni se všemi ostatními lidmi, se vším, co je živé. A mívají někdy dojem, že mají šestý smysl, který odhaduje věci, které teprve nastanou. Cítí, že jejich život je veden vyšší spirituální silou, než je cokoli lidského.

Metuzalém Mám dojem, že tato míra sebepřesahu, je něco transkulturálního. Je to evoluční podklad přirozené religiozity. A není vázán vůbec na formální vzdělání. Byť lidé s vyšším stupněm formálního vzdělání ho dokáží lépe slovně popsat. Spiritualita, která je věřícími chápána jako součást náboženství, je cítěna jako něco pružnějšího. Méně vázána na dogmata nebo přesný typ víry. Spiritualita, která stojí mimo, nebo dokonce proti náboženství, je chápána jako pluralita cest. Každý si musí najít tu svou. Neexistuje jedna jediná, správná, vyvolená, určená cesta. Jeden z představitelů tohoto myšlení řekl: „Náboženství není totožné se spiritualitou. Náboženství je podoba, kterou na sebe spiritualita bere v dané civilizaci.“

Vědci zjistili, že ke konci života má spiritualita větší počet rozměrů. Prvním z nich je hledání a nalézání smyslu vlastního života. Dalším je sebepřesah. Lidé se obracejí do vlastního nitra nebo ven. Jestliže je to ven, bývá to k Bohu nebo ke kosmu, k přírodě. Obojí je doprovázeno pocity hloubky, které někteří lidé během života mají při poslechu hudby, při četbě filosofických děl, při poslechu poezie, nebo dokonce při řešení matematických problémů. Víra se může prohlubovat, ale viděl jsem lidi, kteří v tomto děsivém tlaku o víru úplně přišli. Jestliže se víra prohlubuje, může to být víra v Boha, v bohy, ve vesmír, ve spravedlivější sociální řád. Může to být víra ve šťastný život po smrti. Anebo naděje na šťastnou, bezbolestnou, milosrdnou smrt, případně naděje na lepší život vlastních dětí. Může to být osobní setkání s přicházející smrtí, která se nám podívá do očí. A přivede to lidi na spirituální cestu.

Metuzalém Lidé si začnou uvědomovat věci, nejprostší věci života, které si předtím vůbec neuvědomovali. Jichž si nevšímali. Stačí proud světla, padající na stůl. Stačí květina ve váze. A lidé říkají, teď chápu, teď rozumím. Jak jsem to mohl celý život pomíjet? Spiritualita není stav, spiritualita je proces. Spiritualita je všechno jiné, jen to nejsou marše, ornáty, svíčky a zpěvy. Spiritualita je ponoření do jádra bytí. Zkuste o tom, prosím, přemýšlet. Vaše cesta k nevyhnutelnému může být snazší.

Prameny:
  • Jan MM. Brain death criteria. The neurological determination of death. Neurosciences 2008; 23, s. 350–355
  • Vachon M, Fillion L, Achille, M. A conceptual analysis of spirituality at the end of life. Journal of paliative medicine 2009; 12, s. 53–59
  • Vaillant G, Templeton J., Ardent M et al. The natural history of mental health: health and religious involvement. Soc Sci Med 2008; 66, s. 221–231
  • Young GB, Shemie SD, Doig CHJ, et al. Brief review: the role of ancillary test in the neurological determination of death. Canad J Anesth 2006; 53, s. 620–627
  • Young GB, Lee D. A critique of ancillary tests for brain death. Neurocritical Care 2004; 1, s. 499–508
  • Wijdicks EFM. The clinical criteria of brain death throughout the world: why has it to come to this. Can J Anest 2006; 53, s. 540–543
Stopáž15 minut
Rok výroby 2011
 ST HD