Jakub Vágner: Pro jedinou rybu jsem strávil rok v Kongu

V jaké roli se cítíte jako ryba ve vodě? Být rybářem, dobrodruhem nebo cestovatelem?

Dělám jen to, co mě baví a naplňuje. Ač je můj život velmi spojen s rybami a rybařením, čím dál tím více si užívám cestování do odlehlých částí naší planety. Celá cesta je cíl a cíl je cesta samotná. Pokud se podaří ulovit velkou či vzácnou rybu, je to paráda. Na druhou stranu je to ale třešnička na dortu celé expedice, kdy je každý den obrovským zážitkem.

Rybí legendy se pohybují na pomezí pořadu o extrémním rybaření a tzv. survivalu. Co v sobě člověk musí mít, aby se na takovou výpravu mohl vydat?

Musí mít hlavně touhu po poznání a pokoru k národům i kulturám, se kterými se na cestách setká. Mnohdy jsem se setkal s tradicemi a zvyky, které jsou pro našince zcela nepochopitelné a někdy i děsivé. Jsou to však jejich zvyky, kultura a nakonec i země. Musíme to tak respektovat. Konkrétně ale vždy záleží na finální destinaci celé výpravy i na cíli samotné expedice. Důležitá je samozřejmě fyzická i psychická příprava. Jsme celé týdny od civilizace, a na to musí být každý člen expedice dokonale připraven. V dnešní době je nutností i znalost náboženských odlišností. Stává se to velkým tématem a hrozbou zároveň.

Kde se ve Vás bere motivace a síla neustále se pouštět do takových extrémních zážitků?

Myslím si, že s touto touhou se musí člověk narodit. Mám přátele, kteří jsou nejšťastnější doma na zahradě, a cesta na Slovensko je pro ně téměř nepředstavitelná. Já miluji Českou republiku, nikdy bych ji neopustil, ale ke svému životu potřebuji i cestování. Síla? Je to obrovská touha po poznání. Vím, že má generace je vůbec možná tou poslední, která může spatřit některé ze zázraků naší planety. Poslední vymírající domorodé kmeny a stejně tak i některá vzácná zvířata. Chci vidět možné maximum, než to všechno zničíme a ztratíme.

Máte za sebou dalších šest dlouhých cest. Sáhl jste si během nich někdy na dno?

Mnohokrát! To k tomu ale patří. Kdyby to bylo jednoduché, dělal by to každý. Fyzicky nejnáročnější expedicí byla určitě výprava do Mongolska. Několikrát jsme se zde v minulosti pokusili dostat až na mongolsko-ruské hranice, ale nikdy se nám to zcela nepodařilo. Po několika letech, dvoudenní cestě terénními vozy a mnohahodinovém treku na koních jsme byli paradoxně teprve na začátku expedice, v základním táboře v povodí Malého Jeniseje. Odtud začal velmi náročný a tvrdý pochod neprostupnou mongolskou tajgou. Pěšky jsme zde museli překonat téměř devadesátikilometrový pochod k ruským hranicím.

Opět jste se vrátil do Mongolska…

Mongolsko je nádherné a mé cesty tam často směřují. Za pár posledních let zde ale pozoruji obrovské změny a je to přesně ten případ, kdy vím, že čas divokého Mongolska s nezničenou přírodou pomalu ale jistě odchází.

Zaskočilo Vás tentokrát v něčem?

V Mongolsku jsme zažili asi nejnebezpečnější okamžik této série. Můj štáb se s raftem převrhl v peřejích a příliš nechybělo a můj hlavní kameraman Jirka Studnička tam zůstal. Samozřejmě vždy největším nebezpečím jsou ale lidé, kteří neznají hodnotu života a mikroby a parazité, které člověk nevidí, a proto se jim dá těžko bránit. Všechny výpravy jsou vedeny do oblastí, které jsou velmi vzdáleny od jakékoliv vyspělé civilizace a pomoci. Už jenom to samotné je nebezpečné a člověk musí být velmi pokorný k prostředí a přírodě, ve které se nachází.

Rybí legendy jsou nejen o rybách, ale také o krajině a lidech v ní. Která země Vám z nové řady byla nejbližší?

Nejraději mám země, kam nikdo jezdit nechce. Lokality bez turistů, kteří se těchto míst obávají. Je to jasný vzorec úspěchu, pokud chcete vidět divokou a nezničenou přírodu. Za mě tedy jednoznačně Kongo. Zároveň to byla nejnebezpečnější destinace, kam jsme se vydali. Lidský život zde nemá příliš vysokou hodnotu.

Co se Vám z Konga nejvíce vrylo do paměti?

Strávil jsem zde celkově rok života a mým obrovským snem bylo chycení velké tygří ryby. Ve světě sportovního rybolovu je to pro mě asi úplné maximum. Něco jako taková K2 pro horolezce! Nikdy jsem ale neuspěl. Až při poslední expedici mi zabrala ryba, které jsem se asi vůbec poprvé v životě bál i dotknout. Bylo to monstrum! Pro jedinou rybu jsem v Kongu strávil rok života, ale vyplatilo se to.

V nové sérii opět lámete rybářské rekordy, jichž jste sám držitelem. Jaký je to pocit, překonávat sám sebe?

Jsem spíše fascinován rozmanitostí naší úchvatné přírody a nesmírně mě zajímá, co se ještě pod hladinou největších světových jezer a řek může ukrývat. Sladkovodní říše je totiž mnohem méně probádaná, než oceány. Tedy z hlediska obřích druhů ryb. Když se při tom podaří posunout metu o kousek dále, je to samozřejmě pěkný pocit.

Na Vaše cesty Vás doprovází štáb ve stále stejném složení. Často se dostáváte do nebezpečných a nepříjemných situací. Jaké to pro Vás je, když máte štáb a kameru neustále v patách?

Někdy skvělé, jindy pěkně otravné. Můj štáb je stejný už mraky let a po tolika letech je v podstatě mou rodinou a jsme naprosto sehraní. Velmi se vzájemně respektujeme a pomáháme si, jak jen to je možné. Jsem na svůj štáb hrdý a bez nich bych nikdy nic nedokázal. Kloubí se u nich řada vlastností a dovedností, které je nesmírně složité skloubit a ve filmové branži najít.

Existuje nějaká rybí legenda, která zůstává i nadále jen legendou?

Ještě vím o několika velkých rybách, které nikdo nikdy nenatočil. Pracuji na tom.

Velká část Vašich aktivit je osvětových, věnujete se ochraně přírody, zajímáte se o cizí kultury a podáváte o nich svědectví. V čem spatřujete největší hrozbu?

Zapomínáme na samotnou podstatu naší lidské existence. Jsme součástí přírody. Jsme součástí celku, který společně tvoří zázrak. Mnoho lidí na to zapomíná a chovají se jako parazité, kteří nehledí na následky svého chování. Z přírody si jednoduše bereme více, než skutečně potřebujeme a než je schopna unést. Nesmíme dopustit, abychom našimi chybami, neohleduplností a hloupostí ohrozili naše děti. A děti jsou budoucností naší přírody i naší celé země.

Díky Vám také spoustu lidí začíná s rybařením. Co byste jim do začátku poradil?

Hlavně trávit čas v přírodě a u vody. Čím více času tak stráví, tím více budou přírodě rozumět. Zákonitosti přírody a stejně tak i rybaření nejsou složité, jen se je musíme naučit vidět a chápat. Rybaření je krásné právě proto, že každý u vody hledá něco jiného a přesto to stejné. Ať už je to klid, adrenalin, sportovní zážitek, útěk od povinností. Ve finále všichni toužíme po absolutní svobodě. Rybáři jsou šťastní lidé, protože žijí v harmonii s přírodou. Je něco víc, než být šťastný?

Věříte na svět vodních příšer?

Nikoliv věřím, ale vím o jejich existenci. Je to ale úplně jiný svět, který přijde na řadu možná později nebo nikdy. Sladkovodní říše mě prozatím zajímá více.

Rozhovory s Jakubem Vágnerem