Suma sumárum

Studenti, brigády a daně

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 0  
Sdílet
| Poslat odkaz

Daně, jak na ně, když jsem student

Brigády – není snad člověk, který by někdy na brigádě nebyl. A vzpomínky se různí. O něco málo dříve narození vzpomenou, jaká to byla meta, když se z první brigády koupily první džíny. To bývával zážitek, pro který se dělávalo cokoliv. Jenže časy se mění a dnes už si vydělávají studenti třeba jen na živobytí, aby si vypomohli při studiu, nebo mohli vycestovat na brigádu do zahraničí.

Studentský život

Na studentský život člověk většinou vzpomíná s láskou, je spojen s řadou krásných vzpomínek, třeba na dlouhé bezesné noci, kdy se šlo nad ránem spát, aby druhý den po vystřízlivění přišla kocovina a strach z toho, že se blíží zkouškové období a hlava člověku připadala více než dutá.

Zlaté časy mládí. „Bydlíme tady ve třech,“ vypráví studentka medicíny, která, bydlí spolu s dalšími studenty v pražských Vršovicích v bytě. „Je to tak, normální studentský život je drahý, koleje jsou drahé, tak si většinou pronajímáme byty, každý máme jeden pokoj a kuchyň, koupelnu s pračkou a záchod dohromady. Je to výhodnější, než cokoli jiného a navíc, nejsme tady pod kontrolou, jako na koleji, kde číhá nerudná vrátná, kdy člověk přijde domů. Většinou i rodiče jsou rádi, v době, kdy je pořád všechno dražší. Já mám štěstí, že mi moji rodiče pomáhají, ale sama si ještě přivydělávám na různých brigádách.“

Peníze na ruku

Brigády jsou všude, ale často do ruky nedostanete ani doklad, nebo částku, která byla v inzerátu slibovaná. „Brigády jsou kšeft pro řadu lidí, je jasné, že každý vydělává, jak umí, ale někdy my studenti máme pocit, že je to až nad rámec slušnosti. Mám takovou zkušenost. Brigády potřebuji, protože nemůžu chtít po rodičích, aby mi vše platili, pomáhají mi hodně, ale je to často dost složité, mám ještě sourozence a ten se také chystá na studia. Nejhorší na tom je, že jsme sice stále podle zákona děti, když studujeme řádně na vysoké škole, ale už z brigád musíme platit daně. Každý rok podávám daňová přiznání, je to zvláštní, když rodiče na mě pobírají přídavky na děti a já zase odvádím státu peníze z malých výdělků při studiu. Spousta mých kamarádů na to kašle, žádné daně nepřiznávají, přijde jim to hloupé, nebo to ani nevědí.

Už jsem dokonce četla, že i na studenty může přijít exekuce, právě kvůli brigádám. Je to celé podivné. Student je student a ne podnikatel. Něco jiného je, když si opravdu založí živnost, s něčím obchoduje, něco vyrábí. Myslím, že to ale řádné studium zatíží a nejde kloubit dohromady hrušky s jabkama. Nevím, ale je to s těmi daňovými odvody studentů postavené na hlavu. Spíše by se mělo kontrolovat, jak s námi zachází ti, co nám brigády nabízejí, třeba práce na černo. Špatné je, že řada studentů nemá jinou možnost.“

Nejistota

Stává se, že když někdo z nás vycestuje do zahraničí na brigádu sjednanou třeba přes internet, tak se může dostat do hodně velké pasti. Nejen to, že sliby, které dříve inzerát oznamoval, jsou ty tam, ale dokonce se musíme v Čechách pojistit, mít peníze s sebou, tak se často stává, že vše stojí více úsilí a financí a nervů, než samotný výdělek z brigád. Jazykové bariéry nejsou už dnes takový problém, ale to papírování a nejistota toho, co bude, je velmi složitý problém. Student by měl studovat, jezdit na výměnné pobyty třeba jako já, byla jsem ve Francii. Tam jsem pracovala v menší nemocnici a vše je teď součástí praxe. Vím, jak funguje zdravotnictví tam, poznala jsem se s řadou francouzských studentů, kteří ovšem měli nesrovnatelně lepší podmínky než my z Česka.

Když byli na stáži jako my, měli za to malý plat, prostě odměnu a nemuseli se rozptylovat hledáním dalších brigád, které by jim zajistily vše, co potřebovali ke studiu. Trochu jsme jim záviděli. My jsme si pobyt museli částečně hradit, i když to byla školní akce.

Proč?

Ve Francii se student medicíny připravuje bez zásadních problémů na náročnou profesi lékaře. Je to smutné, že když jsme vlastně všichni v EU, tak podmínky našich studentů jsou velmi odlišné. Jsem nadšená z toho, že jsem si vybrala medicínu, poctivě se učím, nemám žádné problémy. Jen vidím, jak abych odlehčila rodině, musím brát brigády, které přijdou. Cokoliv, půjdu třeba i mýt nádobí, když to bude třeba. A pak ještě z toho odvedu ty daně. Nestěžuji si! Absolutně ne, jen by bylo skvělé, kdyby studenti mohli více pracovat na placených brigádách tak, aby získali už rovnou praxi v oboru, nemuseli se by se rozptylovat tím, že budu po nocích uklízet vagony a pak zaspí do školy nebo se nestačí naučit na zkoušky.

Nejsme svatí

Je jasné, že studenti nejsou jen chudáci, co je stát „odírá“ na daních, chce po nich školné, nebo nezaplatí studijní pobyty v zahraničí. Umíme se odvázat stejně, jako to uměli v našem věku rodiče, ale když se tak s nimi bavíme, slyšíme jejich názory. My jsme sice studovali za totality, ale důraz na vzdělání byl tak nějak více středem zájmu. Dnes v tom i oni cítí chaos a více tržní zájmy, než to, aby z nás opravdu byli dobří doktoři. Moje škola je skvělá, je to Karlova univerzita, která má stále velmi vysoký kredit ve světě. I řada profesorů nám pomáhá v nelehké době se zorientovat v situacích, kdy si kromě studia nevíme rady. Tam problém nevidíme. Máme podporu, vědí, že si řada z nás platí bydlení sama. Kdo nemá rodiče jako já, ten je úplně v nouzi. Jsou velké rozdíly mezi studenty, ti chudší často ne vlastní vinou nestíhají, protože pracují po nocích, aby se uživili.

Budoucnost národa

Pořád se říká, že mladí jsou budoucnost národa. Ale my? S mladými lidmi se zachází tak, že když konečně dostudujeme, tak nemáme práci, dokonce i ty zahraniční stáže, brigády nám u budoucích zaměstnavatelů přitěžují. Praxe, nebo touha se zdokonalit v jazyku, nikoho nezajímá. Tak se stává, že to do životopisů ani nepíšeme. Prostě – studoval – vystudoval a hledá práci. Často jsme na úřadech práce bez šancí. Snažím se jako budoucí doktorka hledat práci už teď, jsem ve čtvrtém ročníku a zbývají mi ještě dva. Věřím, že se mi to povede a pro rodiče nebudu jen ekonomickou zátěží, bez efektu pro můj budoucí život. A když práci nenajdu? Půjdu hledat za hranice, tam kde si ceny vysokoškoláků váží, rozjezd není tak finančně náročný a podmínky k životu výrazně lepší. Kdybych to nezažila, neslyšela, neuvěřím. Ale já nechci odejít, opustit rodinu. Jenže co bych mohla dělat?

Stopáž: 27 minut – Rok výroby: 2012 – ST
Žánr: Vzdělávání
ICast:ProgrammeDetail: pro seznam casti neni definovano SIDP ani IDEC