Sakrální francouzská architektura

"Jak se blížil třetí rok po začátku milénia, svět se zachvěl, jakoby chtěl setřást hadry a odít se bílým rouchem chrámů." Tato slavná věta mnicha Raula Glaubera vyjadřuje to, čeho byl na počátku jedenáctého století sám svědkem. Lidé románské doby si byli dobře vědomi, že žijí v éře vyznačující se velkým rozmachem. Křesťanský západ byl v té době na prahu obrovského vzestupu, který s sebou nesl zlepšení kvality života. Na velkých pasekách bylo možné pěstovat více plodin. Nárůst populace přispěl k podstatnému rozvoji obchodu. Svět vyznávající křesťanství tak mohl udělat velký krok kupředu. Nejdůležitější roli hrála církev. Bylo přijato velké množství reforem. Všechno to začalo již v polovině jedenáctého století. Gregoriánská reforma, pojmenovaná podle papeže Řehoře VII., umožnila v mnoha ohledech změnit církev. Mimo jiné získala papežská moc nezávislost na moci světské. Reforma zavedla na zemi křesťanský řád podle obrazu božského města popisovaného svatým Augustinem. Ve své básni, věnované francouzskému králi Robertu Pobožnému, rozděluje arcibiskup Adalberon z Laonu společnost na tři části. Na ty, kteří se modlí, ty, kteří vládnou a ty, kteří pracují. Tyto kategorie vycházejí spíš z teorie, než z praxe. Příslušníci církve však nepochybně stáli na pomyslném vrcholku tehdejší hierarchie. V klášterech uchovávali obrovské množství textů a modliteb, které měly zajistit spojení mezi nebem a zemí a umožnit člověku snazší přístup do nebe.