25. června 2011

Jsou volní, flexibilní, ekonomicky nezávislí a nezadaní. Čeština pro ně nemá přiléhavý výraz, a tak se jim říká anglickým termínem „singles“ - samotáři. V české populaci jich je až třicet procent. Za poslední rok se právě na ně zaměřili hned dvě dokumentaristky. Erika Hníková v Nesvadbově těžila z rázovitého prostředí zapadlé východoslovenské vsi, což skýtalo mnoho prostoru pro situační komiku, méně už pak ale pro generační výpověď. Jana Počtová zvolila odlišnou cestu a soustředila se na úspěšné profesionály z měst. Ambicí bylo natočit sociální sondu a ukázat příčiny a důsledky nového společenského fenoménu.
Režisérka ve snaze akcelerovat děj občas své hrdiny tlačí do konfrontací na hranici trapnosti. Co však bylo komické v zemitém prostředí u Hníkové, tady působí poněkud násilně. Zdárně se však podařilo odpovědět na otázku, proč je stabilní vztah v dnešních velkoměstech nedostižným ideálem.
Osamělost všech respondentů totiž zjevně vězí v nich samotných. V individualismu, nedostatku ochoty ke kompromisu, v nízké či přemrštěné sebedůvěře, fixaci na minulost i pohodlnosti. Banálně působící zjištění jsou cenná pro otevřenost výpovědí a značný nadhled, což v nejzdařilejších okamžicích působí katarzně. Film se do kin dostane v polovině července a my jej hodnotíme čtyřmi balonky z pěti možných.

Tečku za cenami a ceremoniemi letos v Cannes udělal film, na němž mají svůj podíl i Češi. Muzikálově laděná love story Milovaní je barevným spektáklem o lásce před a po éře strašáku AIDS.
Příběh Milovaných začíná v Praze šedesátých let a rozpíná se na ploše čtyřiceti let a půlky Evropy. Do tohoto prostoru se vejdou milostná dilemata dvou generací i pár společenských otřesů evropského formátu. Samozřejmě, vše s písní na rtech. Zahraniční kritici v Cannes snímek hodnotili jako přezpívanou módní přehlídku s kvalitními dekoracemi, pro české publikum bude ale zajímavý náš vklad. Na filmu se koprodukčně podílela společnost Negativ, v menších rolích se objevili třeba Zuzana Kronerová či Pavel Liška a v jedné z hlavních pak Miloš Forman.
Režisér Christhope Honoré má s muzikálovým žánrem těžícím ze šansónové poetiky zkušenosti, tentokrát atmosféru podepřel slavnými jmény. Vedle Formana se ve filmu objevuje Chiara Masroianniová či Cathrine Deneuveová, která stále umí vyprovokovat záchvěvy nostalgie.
Film nemusí být pro každého diváka, milovníci muzikálového žánru francouzského střihu by jej ale alespoň třemi balónky určitě ocenili.

Přestože Jim Carrey opakovaně prokázal, že má bohatý herecký rejstřík se zajímavými polohami, svou kariéru v devadesátých letech postavil hlavně na prvoplánové komice. Teď se opět vrací ke kořenů, čili rodinným komediím. A znovu vsadil na zvířátka, které jej kdysi proslavila coby detektiva Ace Venturu.
Zápletka jeho nového filmu stojí na nečekaném dědictví v podobě šestice živých tučňáků. Zaskočený newyorský workoholik se jich nejdříve snaží zbavit, ale jak už tomu v rodinných filmech s poselstvím bývá, nakonec si k nemotorným ptákům najde cestu a dostane se mu i poučení o rodinných hodnotách.
Tvůrci se holedbají tím, jak rafinovaně kombinovali opravdové tučňáky s těmi digitálními. Jinak ovšem film ze žánrové škatulky ničím zvláštním nevybočuje. Za Filmkompas tedy dáváme pouze dva balonky.

Leon Okrasa, podivín s kriminální minulostí, pracuje ve spalovně v nemocnici provinčního městečka. Nikoho nezajímá a nikomu nepřekáží. Když se však zamiluje do mladé zdravotní sestry Anny, jeho prázdný život se stane přímo nesnesitelným. Nesmělost mu brání Annu oslovit, a proto si najde vlastní způsob, jak se k milované ženě přiblížit. Začne ji sledovat a uspávací prášky mu umožní proniknout až do jejího pokoje. Takový je ve stručnosti příběh filmu Čtyři noci s Annou polského světoběžníka Jerzyho Skolimowského v hlavní roli s bravurním Arturem Sterankem.
Noční návštěvy samozřejmě nezůstanou neodhaleny a tragika Leonova osudu se naplní, když na sebe vezme vinu za brutální znásilnění Anny, kterého se ovšem nedopustil.
Skolimowsky se tímto filmem vrátil k režii i do Polska po sedmnáctileté odmlce, kdy žil ve Spojených Státech a věnoval se hlavně malování. Působivá, lehce temná atmosféra, umocněna digitální kamerou Adama Sikory a hudbou Michala Lorence, vynesly filmu ocenění na domácí půdě. Doporučujeme na pondělní večer, kdy snímek vysílá druhý program České televize ve 22 hodin, a hodnotíme čtyřmi balonky.

Julie Murrayové vytváří prapodivné a paradoxní světy s mnohoznačnými významy. Není zcela zřejmé, zda její díla patří spíš do galerie či do kinosálů, suverénně se pohybuje v obou prostorech. V květnu své experimentální filmy promítla v pražském Ponrepu, čímž se českému divákovi nabídla unikátní příležitost setkat se s její tvorbou. Kombinuje v ní původní a nalezený materiál, který montáží spojuje do obrazů testujícího možnosti filmového média.
Ve filmu Ovocný sad třeba posloužily Murrayové jako stavební kostra nalezené záznamy ze sadu pohlcujícího zříceninu z devatenáctého století na jihozápadě Irska. Artrózní kořeny požírající starý hrad určily i formu, kdy se záznam obrazů vine podobně jako soustavný postup vegetace. Jindy na pozadí banálního archivního materiálu vypráví sugestivní příběh o chlapci, jemuž květiny našeptávají, že otec jej chce zabít.
Atmosférické krajiny, města snímaná kamerou umístěnou na tramvaji, kuriózní asociace bez začátku a konce. Osoby, zvířata či předmět se ve filmech Julie Murrayové neustále mění ve sny někoho jiného. Její filmy ukazují její vysoký cit pro skryté kvality obrazu i zvuku, potvrzují ji jako vynikající střihačku. Byť na diváka kladou enormní nároky.

22. července vypukne v Uherském Hradišti opět Letní filmová škola. Letos zaměřená na francouzský film po druhé světové válce, současnou rumunskou novou vlnu nebo českou kinematografii druhé polovině čtyřicátých let. K lákadlům filmové školy vždy patří účast zajímavých tvůrců, kteří debatují, vedou dílny a kurzy. Kdo přijede letos?
Vedle okrajových libůstek jako jsou cykly věnované japonským erotickým filmům či živé hudbě v němých groteskách mají v programu Letní filmové školy stabilní místo pocty klasikům kinematografie. Tradičně se dostává výrazného prostoru polské kinematografii a nebude tomu jinak ani letos. Nenechte si ujít například výběrovou retrospektivu Krzysztofa Kieślowskeho.