Rozhovor s moderátorem Tomášem Kočkem
Čím jsou pořady, jako je ten, na kterém se podílíte, potřebné?
Měl jsem příležitost vstoupit do nejcennějších zón našich i slovenských národních parků a byl to pro mne silný zážitek. Vnímám jako velmi potřebné napomáhat enviromentální výchově, aby takovéto doteky přírody nezůstaly časem jen dobře zdokumentovanou historií. Nejsem odborník, spíš slušně poučený laik, většinu těch sdělených a prožitých skutečností jsem vnímal prostřednictvím emocí a dojmu, který ve mně zanechává setkání s kvalitními a obětavými lidmi z národních parků. Oni vracejí les divočině, protože tak jim velí jejich profese i jejich vnitřní zaujetí. Já jsem ten, který jejich úsilí popularizuje. Věřím, že kousek toho zážitku dokážeme předat i prostřednictvím obrazovky.
Na natáčení jednoho dílu jste v každém národním parku měli jen pár dní. Měl jste přesto pocit, že vás tamní lidé přijali mezi sebe?
Bylo to někdy dost zajímavé a často sehrály největší úlohu náhody. Samozřejmě i to, že jsme přicházeli s muzikou. Ve Slovenském krasu jsme například natáčeli v místech, kde se spolu potkávají Slováci, Maďaři, Rusíni a Cikáni (jak oni sami říkají). Podařilo se mi najít v Brně paní Margitu Lázokovou, která z těch míst pochází. Ta mě naučila cikánskou písničku právě ze své rodné vesnice, ve které má shodou okolností sídlo správa národního parku. Když jsem potom na návsi spustil, byl jsem rázem součástí jejich komunity. V Pieninách jsem byl dokonce přijat mezi Goroly a jsem hrdým majitelem certifikátu, který jsem jako jediný ze štábu obdržel až po dlouhém a náročném ceremoniálu.
Byly situace, kdy jste měli pocit, že vás příroda tvrdě prověřila?
Točili jsme za každého počasí a natáčení se prolnulo všemi ročními dobami. Vynést techniku v hlubokém sněhu někam na skálu, to byl masakr. Já jsem do toho vždycky vláčel nějaký hudební nástroj, se kterým je potřeba také nakládat opatrně. Housle nebo kytara, ty ještě jdou, ale když jsem si vymyslel akordeon, tak jsem potom nadával sám sobě. Jedna z režisérek dvakrát proklela dramaturga, protože v Česko-Saském Švýcarsku mrzlo, až praštělo. Už na to ale určitě zapomněla. Režisér Večeřa mě přesvědčil, abych vyšplhal na dost příkrou skálu v Podyjí, že to bude autentické, tenkrát jsem se docela bál (i o své prsty), a nakonec tam právě tyhle záběry nedali.
Ke každému dílu jste vybral písničku z tamního regionu. To máte tak bohatý repertoár?
Některé jsem skutečně znal, ale většinu jsem získal odjinud – oslovil jsem např. Romské muzeum v Brně, Český i Slovenský rozhlas, některé folkloristy nebo primáše. Osvědčilo se mi, když jsem se obrátil i na místní lidi. Při výběru jsem hledal v textech odkazy na přírodní specifika (stromy, rostliny, horské útvary atd.). Při té příležitosti jsem si uvědomil, že v beskydské tradici není žádná písnička, ve které by byl uveden smrk. A protože ve Velké Fatře jsou tisové háje, tak se nám hájik tisový z úvodní turčianské písničky právě hodil. V oblastech hraničících s Německem se zpívaly písničky tamní němčinou, jednu takovou jsem taky našel. Složité to bylo v místech, ze kterých původní obyvatelstvo odešlo a s nimi zmizely i jejich písničky. Ale to by bylo na jiný pořad…