To je život!

Kalifornský architekt Harvey Fairchild (Jack Lemmon) vede dle soudu jiných skvělý život. Má chápající, inteligentní a pohlednou ženu, milující dospělé děti a je uznávaný ve své práci. Čím více se však blíží očekávaná oslava jeho životního jubilea, na kterou se sjedou všichni blízcí, tím je protivnější na své okolí. Začíná se v něm projevovat začínající hysterická hypochondrie, která ho přivede kromě několika lékařských vyšetření a návštěvy kartářky až na pokraj nervového zhroucení. To vše bez ohledu na to, že jeho blízcí mají také své problémy a trpí možná více než on. Jak se třeba cítí jeho manželka Gillian při čekání na verdikt lékařů ohledně malého nálezu v hrdle, o tom vůbec netuší. Nevidí, že jeho dcera Kate se trápí rozchodem se svou první velkou láskou. Zraňuje svoji druhou dceru v sedmém měsíci těhotenství, když úporně odmítá dědečkovskou roli. Společnou řeč nenalezne ani se synem Joshem, úspěšnou televizní hvězdou akčních seriálů. Ačkoliv se ti všichni sjeli kvůli němu, dává jim "otec" patřičně najevo svůj nezájem. Za vším tímto panickým chováním a neuvědomělou sebestředností je pochopitelně úzkost. Úzkost z toho, že už neobstojí v zaměstnání, které tak miluje, že myšlenky budou přicházet pomaleji a tělo přestane sloužit. Nedokáže opustit všechny ty hodnoty, které tak miloval a dívat se na sebe jako na nedokonalou vlastní karikaturu. Právě Jack Lemmon (1925- 2001) dokázal se svým civilním inteligentním herectvím dokonale ztvárnit postavy, které nás donutily současně k slzám i smíchu, které vyprávěly o hořkosti života a zároveň zůstávali nesmírně lidské. V režii Edwarda Blakea, jeho dlouholetého blízkého přítele, který do role Gillian obsadil svou ženu Julii Andrewsovou a do postavy Joshe skutečného Lemmonova syna Chrise, tak film získává neopakovatelný osobní charakter, ještě umocněný natáčením v jeho skutečném domě na Malibu. Je to příběh o životní krizi i o stárnutí jako nevyhnutelné fázi života, která však jednoho dne člověka stejně zaskočí nepřipraveného. Tvůrci se vyhnuli zbytečnému sentimentu právě proto, že vyšli ze skutečně prožitých někdy až autobiografických situací. Autentičnost snímku ještě umocňuje volnost v improvizaci, ponechaná hercům.