Valach, co Bohu voněl

Zažil nemilost, úspěch i odchod do ústraní. Na životním příběhu Jiřího Křižana lze dokonale ilustrovat moderní české dějiny se všemi proměnami, zrůdnostmi i euforickými okamžiky. Komunisté mu v padesátých letech popravili otce, za ironickou básničku, kterou složil na dělnického prezidenta Antonína Zápotockého, ho vyhodili ze střední školy. Z rodného Valašska odešel do Prahy. Začal psát filmové scénáře a sbírat ocenění. S Františkem Vláčilem natočil Stíny horkého léta, s Martinem Holým Signum Laudis. Přímočaře a bez kompromisů dokázal pojmenovat dobro a zlo, kde kladný hrdina byl zhusta "jen" morální vítěz. "Zlo nemá slabiny," říkával. Ale právě morální vědomí Křižanovi nedovolilo přijmout státní cenu Klementa Gottwalda za film Signum Laudis. Nechtěl přebírat ocenění, které neslo pojmenování po muži, jenž podepsal rozsudek smrti nad jeho tátou. Jako jednomu z mála se Křižanovi na sklonku osmdesátých let podařilo vymanit z letargie, která se rozprostírala nad tehdejším komunistickým Československem. Zorganizoval petici za propuštění Václava Havla z vězení a rozšířil ji mezi herce, zpěváky a jiné kulturní pracovníky. Byl spoluautorem Několika vět. Po listopadu 1989 následoval Václava Havla na Hrad, kde působil jako jeho poradce, poté byl náměstkem ministra vnitra. Z obou funkcí odešel, když dospěl k názoru, že už pro věc nemá co udělat. Nedržel si funkcí jen kvůli penězům a vlivu, jak tomu velmi často u dnešních politiků je. Odcházel dobrovolně. Vrátil se na Valašsko. Psal scénáře. Jeho Je třeba zabít Sekala v režii Vladimíra Michálka je jedním z nejoceňovanějších českých filmů. Smyslem bytí každého člověka je život v pravdě. Jiří Křižan tak žil a uměl žít, což je přinejmenším inspirativní. Miloval Valašsko, koně, rybaření, společnost přátel, ženy a slivovici. Námět, scénář a režie Jiří Fiedor, kamera Jaromír Kačer, střih David Zeman, dramaturg Čestmír Franěk.