Romaňi luma - Romský svět

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 10  
Sdílet
| Poslat odkaz

Eva DanišováEvo, prozradíte nám, jaké máte vzpomínky na dětství a po kom jste zdědila své nadání a cit pro vyprávění?

Dětství jsem prožila společně s babičkou a dědou v malém východočeském městě. Náš domek stál v centru města, mezi dvěma náměstími a společně s ostatními dětmi jsme tak měli spoustu prostoru pro naše dětské hry. Vychovávali mne babička s dědou, protože maminka se později odstěhovala s manželem, který nebyl mým otcem, do Karviné. Můj otec s námi nežil a babička si mě tak nějak přivlastnila už v porodnici.

Jací byli Vaši prarodiče?

Oba byli z romských osad na Slovensku a do Čech přijeli v rámci takzvaného „Rozptylu cikánského obyvatelstva“, které bylo v tehdejším Československu vážně míněným politickým činem. Ve Šternberku jim přidělili byt po Němcích a oba pracovali v JZD. Později se odstěhovali ještě do Opavy a poté do České Třebové kde babička žila celý zbytek života.

Co nebo kdo Vás motivoval k tvorbě? Předpokládám, že Eva tvořila už jako malá.

Povídky jsem napsala z úcty k mým prarodičům, protože jsem je nesmírně milovala. Jako mladá jsem nedokázala docenit jejich lásku, ale když jsem je ztratila, teprve mi došlo, jak moc mě oba milovali. Z jejich lásky, která byla tak prostá a nečekala žádnou vděčnost, čerpám sílu dodnes. Jako malá jsem rozhodně nebyla typické romské dítě. Neměla jsem sourozence, chodila jsem do školky, později do družiny, měla jsem české sousedy, kteří si mne brali k sobě domů, učili mne říkanky, lidové písničky a tak jsem od malička nasávala českou poezii, beletrii a později literaturu. Paní družinářka se mi opravdu hodně věnovala, protože jsem zůstávala v družině nejdéle. Babička dojížděla do práce a vracela se pozdě odpoledne. Milovala jsem knížky a když jsem se naučila číst, otevřel se mi nový svět. Své povídky bych nenazvala tvorbou, ale motivací byli rozhodně moji prarodiče.

Prozradíte nám svou oblíbenou knihu nebo autora, který Vás provází po celý život?

Knihy mě provází opravdu celý život, a ještě teď si vybavuji, jaké kouzlo pro mne v dětství měly. Některé jsem přečetla a zapomněla na ně, ale mnoho knih mi utkvělo v paměti. Baví mě číst o opravdovém životě. Nebaví mě povrchní stesky nevěrných manželek, mužů, banality ve vztazích a rádoby moderní tvorba prvoplánově napsána pro zisk, tak aby oslovila dnešní konzumní společnost. Mám stále ráda ruskou i světovou klasiku a má nejoblíbenější kniha je Na východ od ráje, kterou čtu přibližně jednou za pět let zas a znova se stejným zaujetím a také Kytice od K. J. Erbena. Už jsem to někde říkala, že Kytice pro mne byla v mládí jako otčenáš… uměla jsem ji celou popaměti. Mám hodně oblíbených knih a ráda si přečtu kvalitní tvorbu. V poslední době se mi líbilo Milenium, ale jen první díl, další díly mě už tolik neoslovily.

Jaký máte vztah k romštině, zněla u Vás doma?

Romština je mým mateřským potažmo babičkovským jazykem. Babička s dědou mezi sebou mluvili jen romsky a babička se česky za celý život nenaučila. Děda uměl česky velice dobře a uměl také psát a číst, babička byla negramotná. Z její negramotnosti potom vycházely různé příběhy, o nadpřirozených jevech, o zemřelých, které tak ráda vypravovala. S oblibou své vyprávění začínala při stmívání a svítila jen bramborou, kam zastrčila nějaký cár hadříku namočeného v sádle a petroleji. Romštinu mám spjatou s každodenním životem v mém dětství.

Milena Hübschmannová. Setkala jste se s ní? Ovlivnila Vás nějak její odkaz?

Měla jsem to štěstí, že jsem paní Milenu Hübschmannovou poznala osobně. Nejdříve jsem o její práci jen četla, ale později jsem se s ní i setkala, v devadesátých letech na mezinárodní konferenci Romů, která proběhla mimo jiné i v Senátu ČR. Viděla jsem, jak moudře a laskavě dokáže hovořit a zaujmout. Její optimismus a víra v lepší život Romů byly nakažlivé. Domluvila jsem se tenkrát s panem Červenkou z Karlovy univerzity, abych mohla chodit na její přednášky. Tak jsem se s paní Milenou Hübschmannovou mohla setkávat i později.

O čem nyní píšete nebo co byste chtěla napsat? Chystáte něco nového?

V současné době nic nepíšu. Ani se nechystám nic psát. Pracuji na mezinárodním projektu, který má za cíl vytvořit osnovu pro výuku romského jazyka. Je to velice zajímavá práce, ale pro mě jako laika nesmírně náročná. Do projektu je zapojena Karlova univerzita a tým tvoří vyučující a studenti romistiky. Občas mě také někdo poprosí o překlad do romštiny a to jsou aktivity, které dělám v současnosti. Nedávno jsem překládala do romštiny jednu pohádku pro paní Lucii Jílkovou, která napsala nádherné pohádky většinou o zvířatech Housenka na kdouloni a jednu z těch pohádek nechala přeložit do 15 různých jazyků. Doporučuji si pohádky přečíst, protože opravdu pohladí.

Kde Eva Danišová nejčastěji tvoří? (musí mít u toho nějaké speciální věci –atmosféru, oděv?)

Když „tvořím“ potřebuji určitě kávu a cigarety. Bez kávy a cigarety jsem nefunkční i v běžném životě. Žádné jiné speciální podmínky mít nemusím. Když mě něco napadne, jsem schopná to na koleně napsat i na jízdenku z autobusu.

S kterými spisovatelkami, spisovateli (nebo dalšími kulturně činnými osobnosti) se vídáte nejčastěji? Přátelíte se spolu?

V poslední době jsem byla na třech autorských čteních v Praze a v Brně a potkala jsem tam romské autory, které jsem znala osobně – pana Cinu, Janu Hejkrlíkovou a seznámila jsem se s Irenou Eliášovou, kterou jsem neznala. V České Třebové žije také autorka Erika Oláhová-Lakatošová, kterou znám od dětství a občas se setkáváme. Eriky si nesmírně vážím a přeji si, aby byla zdravá a napsala pro nás další hezké čtení. Znám mnoho lidí, kteří jsou nějak spjati s romskou literaturou, publicistikou, kteří vystudovali romistiku a případně učí, aktivisty umělce… Romy i Neromy.

Vidíte nějaký rozdíl mezi Romy své generace (a Romy, které si pamatujete jako malá) a generací současnou? Jaké hodnoty přetrvaly, které se vytratily, jak hodnotíte postoj k romštině, co Vás těší, co znepokojuje?

To je mnoho otázek a nejsem schopna kvalifikovaně na ně odpovědět. Rozdíl v životě naší a současné generace je určitě veliký. My jsme necestovali, nebyla taková technika, žádný Skype, Facebook. Tradice se vytrácejí, ale to je daň konzumnímu způsobu života. Já jsem například měla své první kalhoty až v 35 letech, když jsem jela s dětmi na dovolenou pod stan, do té doby jsem nosila jen sukně. Dnes se na sobě nenosí skoro nic a proti tradičnímu romskému oděvu je to k smíchu. Myslím, že jediná hodnota, která u Romů přetrvává, je rodina, láska k dětem. Dnes je složité dodržovat tradice, protože velké rodiny nemohou žít společně. Romštinu ještě stále slýchám a jsem moc ráda.

Co pro Vás znamená být Romkou? Čím je pro Vás jazyk a kultura Vašeho národa?

Být Romkou je být dobrým člověkem. Přesvědčovat lidi kolem sebe, že jsem nejdříve člověk a až potom Romka. Někdy je to složité, ale moje zkušenost, je jen dobrá. Mám mezi Neromy mnoho dobrých dlouholetých přátel. Jazyk a kultura jsou pro mě základní věci mého života. Mám ráda českou kulturu, divadlo, filmy, umělce, ale když slyším romskou kapelu, srdce mi buší úplně jinak. Romská kultura je velmi stará a stále nese znaky, které jsou specifické.

Máte nějaké životní krédo?

Životní krédo asi nemám, ale snažím se seč mi síly stačí žít v souladu s morálními zásadami, neubližuji, pomáhám, miluji a neodsuzuji.

Co by měli dělat Romové pro lepší soužití s majortiní společností?

Romové sami nemůžou pro lepší soužití s majoritní společností udělat naprosto nic. Společnost je nastavena vůči Romům paušálně negativně. Jedna špatná osobní zkušenost nějakého známého je pro jeho okolí přejímána jako vlastní. Jedna paní říkala, je normou na hodnocení Romů.

Společenská, ekonomická a hospodářská krize zasahuje stále více jedinců z majoritní společnosti, a Ti z obavy o svou budoucnost hledají viníky právě u Romů, představa, že klesnou na jejich úroveň živí negativní postoj. Je to velmi složité a Romové nemají žádnou páku jak to změnit. Prosperita je možná jedině tehdy, když můžu pracovat, dostanu odpovídající plat a budu schopný zajistit rodinu. Ze sociální dávky a v romském getthu svůj post outsidera nezměním. Zločinnost je v sociálně vyloučeném prostředí naprosto normální jev v celém světě. Není to o Romech, je to o systému.

Říká se, že děti jsou obrazem rodičů. Jak by měli podle Vás dnešní Romové vychovávat své děti? (K čemu by je měli vést, k jakým hodnotám, v čem dělají zásadní chybu.)

Nevím, zda Romové dělají zásadní chyby ve výchově svých dětí. Moje zkušenost je taková, že se snaží děti vychovat dobře. Žádný rodič nepřeje svému dítěti něco špatného. Rodiče by z nich měli vychovat hrdé Romy, kteří znají svou kulturu a zároveň se dobře orientují v majoritní společnosti. Tak jednoduché a přitom tak složité. Dokud se společnost bude dělit na Romy a Neromy, tak to nepůjde. Až se začne dělit na slušné lidi a neslušné, tak mnoho Romů bude mít šanci.

Děkujeme Vám za rozhovor a přejeme všechno dobré!

Pětkrát o Evě Danišové:

  • Narodila se 15. března 1959 v Ústí nad Orlicí.
  • Její rodina se v padesátých letech přistěhovala ze Slovenska do České Třebové, kde žije dodnes.
  • Publikovat začala v 90. letech v časopisech Amaro lav a Romano kurko. V roce 2007 jí byla udělena Cena Mileny Hübschmannové za účast v literární soutěži pro romsky píšící autory.
  • Pracuje jako terénní sociální pracovnice v o.s. Romodrom Pardubice, které pomáhá lidem dotčeným výkonem trestu, letos byla přijata ke studiu Romistiky na Karlově univerzitě.
  • Je vdaná, děti má už dospělé a občas si užívá babičkovských radostí.

Stopáž: 15 minut – Rok výroby: 2012 – P
Žánr: Zpravodajství
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme.

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.